Bohumila Havránková

25.02.2020 | 21:16
Bohumila Havránková, 2020

Příběh jedné neposedné slečny
Bohumila Havránková, rozená Picková, se narodila v Liberci 17. listopadu 1927 ve smíšeném manželství Josefa Picka (14. 1. 1887 – 8. 2. 1948) a Luisy Naňkové (22. 3. 1895 – 30. 5. 1981). O rok dříve se narodila její sestra Johanna (4. 9. 1926 – 12. 6. 2015). 

Tatínek byl věřící Žid a o vysokých svátcích navštěvoval synagogu a na židovský Nový rok Roš ha-šana se postil. Když se děvčata narodila, dal je zapsat do židovské matriky. V Liberci měl velkoobchod vlnou, vedle kterého ještě provozoval maloobchod. Přestože měl tatínek auto, jezdilo se pouze na rodinné výlety, ale například do školy děvčata nikdy nevozil, i když to měla daleko. Rodiče tatínka žili v Habrech u Golčova Jeníkova, kde měl dědeček koloniál, který po něm převzal tatínkův bratr Arnošt Pick, jenž s manželkou Růženou (roz. Brodovou) a dcerou Evou válku nepřežili. Nepřežila také tatínkova sestra Gabriela Bergerová, která žila ve Vídni. Její děti však před válkou emigrovaly. Do emigrace v roce 1939 odešli také Jan a Ota, synové sestry Olgy a Lea Glassových. Rodiče ale tolik štěstí neměli. Prošli Terezínem a zemřeli ve vyhlazovacím táboře někde na východě. Zahynula také tatínkova sestra Marie s manželem Jaroslavem Šmolkou a jejich dcera Hana. Tatínkův bratr Hugo Pick přežil válku i s rodinou v Palestině a poté se vrátili. Maminka Bohunky provozovala před svatbou v Liberci módní salon s několika zaměstnankyněmi. Do kostela nechodila, ale v rodině se slavily Vánoce a chodil k nim Mikuláš. Maminčini rodiče – tatínek Alois Naňka pocházel z Vilémova u Golčova Jeníkova a maminka Pavlína, roz. Nejedlová, ze Zvičiny u Jičína. „Měla jsem krásné dětství. Bydleli jsme na okraji Liberce ve vilce. Doma se mluvilo jenom česky. Vzpomínám, jak jsme se každý večer se sestrou modlily Andělíčku, můj strážníčku. Hned za domem byla louka, kde jsme mohli sáňkovat a lyžovat. Můj táta byl velký sportovec a výborný lyžař. Takže jsem od dětství lyžovala a byla spíše jako kluk. Měla jsem jednoho stejně starého kamaráda, Jirku Bílka, který bydlel kousek od nás. S Jirkou jsme si skvěle vyhráli. Nikdy jsem si nehrála s panenkou a nejezdila s kočárkem jako moje sestra.“ Tatínek Bohunku v jejích zálibách podporoval, dokonce jí koupil kolo i kopací míč. Děvčata chodila vždycky do české školy. Nejprve do Rudolfsschule, kde bylo několik tříd pro české děti a vyučovalo se tu česky. V Liberci v té době nebyla česká škola. Když byla otevřena česká škola nad zámkem, přešla děvčata tam. Bohunka od první třídy chodila také do Sokola a na židovské náboženství. Do synagogy jsme příliš často nechodili. Se sestrou se těšily koncem září na Simchat Tóra, kterému říkali „bonbonkový den“. Nastrojené v „matrózových šatičkách“ přišly do synagogy, kde každé dítě dostalo svíčku nebo praporek, se kterými se obcházela synagoga. Na konci je čekala sladká odměna od pana rabína Hofmanna, který jim dal pytlík bonbonů. „Moji rodiče, vášniví turisté, byli členy KČT. Každou neděli jsme dostaly se sestrou ruksaky na záda a musely jít na výlet. Přitom jsme tolik chtěly do loutkového divadla jako ostatní děti. Proto jsme se vždycky modlily, aby pršelo.“ Přestože se do té doby v převážně německém Liberci nikdy nesetkala s antisemitismem, vzpomíná na jednu příhodu. „Češi moc nechodili na Ještěd, tam chodívali převážně Němci. My jsme chodili na takové poutě pořádané u chaty na Pláni. Ženy v krojích tu prodávaly koláče a podobně. Když jsem jednou chtěla po našich, aby mi dali peníze, že si koupím koláč, dostala jsem drobnou minci a šla si pro něj sama. Žena, co prodávala, minci poplivala se slovy: ta je od Žida, ta je pro štěstí. Byla jsem malá holka, tak jsem vše hned pověděla našim. Maminka se strašně zlobila a tatínek se tomu tehdy ještě smál.“           

Tatínkova sestra Gabriela Bergerová žila ve Vídni. Rodiče za ní každý rok jezdili a občas Gábi jezdila za nimi do Liberce. Poslední návštěva u sestry ve Vídni po anšlusu Rakouska (12. 3. 1938) utvrdila tatínka v tom, že rodina musí ze Sudet. Gábi v té době už žila sama a později zahynula v ghettu Lodž. Tatínek chtěl emigrovat do Kanady, ale maminka se vystěhovat nechtěla. Měla tu starou matku, setru Vlastu a bratra Jaroslava a navíc bylo velmi těžké získat kamkoli vízum, tak neemigrovali. V roce 1938 složila Bohunka úspěšně přijímačky na liberecké gymnázium, ale chodila tam jen 14 dní. Tatínek rozhodl, že se odstěhují do Prahy. „My jsme odešli v září 1938. Doba byla tehdy dramatická, byla mobilizace, zkoušelo se zatemnění, lidé manifestovali a volali: „dejte nám zbraně, dali jsme si na ně“. V Praze jsme byt neměli, uprchlíků ze Sudet bylo mnoho. Nevím, jak to tatínek udělal, ale v karlínské Jirsíkově ulici sehnal skladiště, kam přestěhoval velkoobchod, ale maloobchod se už nepodařilo přestěhovat. Byla tu jedna místnost, která sloužila jako kancelář, a tam jsme bydleli.“ Krátce nato nastoupila Bohunka na reálku v Karlíně. „V libereckém Sokole nás vychovávali ve vlasteneckém duchu. Jako děti jsme říkaly: „my nikdy pohraničí nevydáme, a kdo odejde, je zrádce“. Jednou se na pražské reálce spolužačky o přestávce bavily o Sokole. Zeptala jsem se jich, kam chodí cvičit, že bych zase ráda chodila také. A ony mě odpověděly, že neví, jestli mě tam vezmou, když jsem Židovka. Tehdy poprvé jsem pocítila, že mě berou jako někoho jiného.“ Sestra chodila v Liberci rok na měšťanku a pokračovala v Krásově ulici na Žižkově. Tatínek už obchod neobnovil, a tak jsme žili z úspor. Koncem roku 1938 sehnala maminka třípokojový byt na Žižkově, nedaleko kina Ponec. Česká rodina, co bydlela nad nimi, je neustále slovně napadala: „Ta banda židovská přistěhovalecká…“ V té době přijmout uprchlíky z pohraničí nebylo některým moc po chuti. Maminka byla ale rázná žena a zjednala si pořádek. Bohunka dokončila primu a sekundu na reálce.

„Když 15. 3. 1939 vstoupila německá vojska do Prahy, vzpomínám, jak bylo toho dne příšerné počasí. Postupně začaly platit Norimberské zákony. První, který se nás dětí dotkl, byl ten, že židovské děti nesmí navštěvovat veřejné školy. V Praze byla pouze jedna židovská škola, a ta byla přeplněná. Moje maminka, jak jsem říkala, byla velmi praktická žena a rozhodla se, že se každá z nás musíme vyučit nějakému řemeslu. Sestru dala k jedné známé švadleně, která také přišla z Liberce. Moc se tam toho nenaučila a později chodila se skupinou židovské mládeže pracovat na nějaký statek. Mě dala k nějakému kožešníkovi na Ohradě, kde jsem se měla učit kožešnictví. Tak jsem začala párat kožichy. Asi po měsíci jsem byla doručit zakázku a něco, tuším límec, jsem cestou ztratila. Maminka se snažila s kožešníkem vše urovnat a límec mu zaplatila, on mě přesto vyhodil. Poté jsem začala chodit do takzvaných vyučovacích kroužků, které se konaly v bytě u některého žáka doma. Vyučujícími byli židovští pedagogové, kteří rovněž nesměli učit na veřejných školách. Vzpomínám na paní profesorku Brumlíkovou, která nás hodně naučila. Neměli jsme všechny předměty, například chemii, což mi později na grafické škole velice chybělo.“    

Postupně začala platit pro Židy různá omezení, jeden zákaz a příkaz stíhal druhý. Například od podzimu roku 1941 platila pro všechny Židy povinnost mít na šatech přišitou žlutou hvězdu s nápisem Jude. „První den platnosti nařízení jsem šla po ulici se svými kamarádkami s Juditou Singrovou a Ankou Kovanicovou, obě šly s našitými hvězdami. Já jsem ji neměla, protože maminka nám řekla, že ji nosit nemusíme, protože jsme míšenky. To byl ovšem velký omyl. Jak jsme tak šly po ulici, šla proti nám nějaká paní, která si přede mnou odplivla se slovy: To se nestydíš, kamarádit se se Židovkama?!“ Tatínek nebyl na práci nikam nasazen, ale v zimě ho povolali na úklid sněhu. Z našetřených peněz bylo ale možné vybírat v bance jen omezenou částku. Maminka měla příbuzné na venkově a občas pro ně šila. Výměnou od nich přivážela nějaké jídlo. „Protože se také nesmělo, mimo jiné, na žádné hřiště, do parku, na plovárnu atd., začali jsme docházet pěšky, do tramvaje se totiž také nesmělo, na jediné hřiště, kde se mohla židovská mládež scházet, a sice na Hagibor do Strašnic. Tam jsme hodně sportovali, hráli vybíjenou, ping-pong a podobně, a také jsme se učili základům lehké atletiky. Musím vzpomenout i na Hanku Zentnerovou, o dva roky starší než já, která se nám hodně věnovala. Vždycky jsem si přála být tak šikovná jako ona. Později v Terezíně si mě vybrala do svého týmu na házenou, na což jsem byla nesmírně pyšná. Na Hagiboru jsem se také seznámila se členy levicového sionistického hnutí Ha-Šomer ha-ca'ir (Mladý strážce) a také s levicovými názory, nejen sionistickými, což mě na dlouhou dobu také hodně ovlivnilo. Vedoucím této skupiny byl Vojtěch Feuerstein, říkali jsme mu Faji, který byl zapojen do protinacisté odbojové činnosti a v roce 1941 byl v Mauthausenu popraven.“ V té době chodila Bohunka často na Starý židovský hřbitov na Žižkově, kde se vytvořila výborná parta. Bylo těžké, zejména v létě, být již v osm hodin, tedy ještě za světla, doma. Nejsmutnější chvilky byly, když se některý z kamarádů přišel rozloučit, protože dostal předvolání do transportu.

Předvolání do transportu Cv dostala Bohunka se sestrou někdy v únoru 1943. Stálo v něm, že se mají dostavit 3. března do hlavního pražského deportačního shromaždiště pro Židy v místě známém jako Radiotrh, v areálu tzv. Nového výstaviště. Rodiče jim dali ušít velké ruksaky, maminka ušila spací pytle. Ručníky a prostěradla se barvila na hnědo, „aby se tolik nešpinila“. Každý směl mít zavazadlo do váhy 50 kg. Po třech dnech šla celá skupina v doprovodu policistů na Bubenské nádraží. Děvčata pod transportními čísly 158 (Bohunka) a 157 (Hanka). Odtud byl transport v osobních vagonech, 1 021 osob, téhož dne dopraven do Bohušovic. Pěšky se pak šlo do terezínského ghetta. „Já jsem se paradoxně do Terezína docela těšila. V Praze v té době už bylo jen velmi málo mladých lidí, mých kamarádů z Hagiboru a ze žiďáku‘. Doufala jsem, že se setkám také se všemi příbuznými, kteří odešli do Terezína přede mnou.“ Ale jaké bylo její překvapení, když po příchodu go ghetta nebyl nikdo na ulici a všechna okna byla zavřená. Odvedli je do Podmokelských kasáren, do tzv. „šlojsky“, kudy museli projít všechny transporty a kde se prováděla registrace či kontrola zavazadel. „Já měla hodinky, které mi tatínek naštěstí zabalil do prášku na nádobí. Hodinky se mnou přečkaly všechno a nosila jsem je ještě dlouho po válce.“ Bohunka přišla do ghetta v době, kdy tu řádil tyfus. Všude byly německé nápisy „Achtung Typhusgefahr – Pozor, nebezpečí tyfu“ a „Hände waschen – Myjte si ruce“. Bratr kamarádky Judity Singrové, který šel do ghetta už na podzim 1942, přišel za děvčaty do „šlojsky“ a vypadal příšerně. Po tyfu byl hubený, vlasy mu slezly. „My se sestrou jsme ale byly proti tyfu očkované, což nám ještě před deportací zařídila pražská Židovská obec.“ Ve „šlojsce“ byli lidé rozděleni do různých ubikací. Muži byli odděleni od žen a menších dětí, starší děvčata a chlapci šli do tzv. „heimů“, domovů. Sestry Pickovy, protože bylo všude plno, dali do domova pro malá děvčata. Po více jak měsíci, kdy už chodily do práce, odcházely transporty a uvolnilo se místo v dívčím domově L 410. Sestry přestěhovali nejprve na pokoj č. 24 a později na č. 17, kde jich bylo celkem 30. „Měli jsme tu výborný kolektiv, některá děvčata zpívala ve sboru, který sestavil Karel Berman, pozdější národní umělec, člen Národního divadla. Ve sklepě bylo staré harmonium, a tak se odbývaly zkoušky. Ráda jsem tam chodila, ale jenom poslouchat, nejsem vůbec hudebně nadaná, a tam bylo mnoho výborných zpěvaček. Také jsme hodně recitovaly různé básně, milovali jsme Wolkera, Šrámka, Seiferta a podobně. Něco jsme se i učili, což bylo zakázané. V Terezíně byl bohatý kulturní život. Hrály se opery, různé kabarety, bylo těžké získat lístek na představení na půdě v Magdeburských kasárnách, ale často jsme se tam nějak nacpali. Velice špatné byly hygienické podmínky. Přes veškerou snahu o zachování čistoty jsme měli blechy a štěnice. Ty nás velice sužovaly, především v létě. Někdy se některým podařilo spát v létě na dvorku, to byla úleva. Právě tam kvetla lípa. Dodnes na to vzpomínám, když cítím kvést lípy.“  Zpočátku pracovala v truhlárně, kde se dělalo i v noci a zimě. Právě se slavil 28. říjen a ona dostala těžký zápal plic a skončila na marodce. Když už byla skoro zdravá, přišlo sčítání v Bohušovické kotlině na podzim 1943. „Všechny vyhnali do Bohušovické kotliny, kde je nechali nastoupit. Nikdo netušil, co bude dál. Stáli tam celý den. A my nemocní jsme museli jít do Vrchlabských kasáren, kde byla nemocnice. Ležely jsme tu dvě až tři v jedné posteli, dokud nepřišli Němci a nespočítali nás. Tady jsem se asi znovu nastydla, dostala vysoké horečky, a protože nebyly žádné léky, byla jsem na marodce celkem čtvrt roku.“ Když se vrátila z marodky, chodila se sestrou na práci v zemědělství mimo ghetto. Například do Kopist na rajčata, která nejednou donesla do ghetta. Riziko bylo v tom, že v bráně ghetta stávaly občas „berušky“ (esesačky) a dělaly namátkové kontroly. Kdyby u někoho něco našly, bylo by zle a dotyčný mohl být zařazen do příštího transportu. Někdy na podzim 1944 chodila Bohunka spolu s dalšími asi šesti dospělými na práci do staré dřevěné budovy, která stála nedaleko Malé pevnosti.

Hodně se tu topilo, protože se tu na lískách pěstovaly larvy bource morušového. Ty se musely krmit listy stromů morušovníků, které rostly nedaleko. Bohunka vzpomíná, že v sadu rostly i jabloně, a tak se alespoň najedla jablek. V ghettu poznala Bohunka také svou první lásku Pavla Kalinu, kterého znala z Hagiboru. Pavel přišel do Terezína z pracovního tábora Lípa na Vysočině. Patřil k levicové mládeži a o děvčata z Ha-Šomer ha-ca'ir se v Terezíně tak trochu staral. Pracoval ve spedici a asi čtrnáct dní předtím, než šel do transportu, se mu dostala noha mezi vlečku a traktor. Bohunka s ním byla v Hamburských kasárnách v den, kdy nastupoval do transportu. Nechtělo se mu, proto se pokusil schovat. Když ale Němci začali prohledávat Hamburská kasárna ve snaze najít někoho jiného, našli ho. Pavel po příjezdu do Osvětimi kvůli noze v sádře neprošel selekcí. V dívčím domově L 410 zůstaly sestry Pickovy do května 1945.

Bohunka se dozvěděla, že jistá Lída Kransfeldová chce utéct z ghetta. Bylo to ještě před odchodem německých stráží a českých četníků. Bylo třetího nebo čtvrtého května ráno, děvčata si sundala žlutou hvězdu a vyrazila do Bohušovic. Cestou na nádraží je nikdo nezastavil.„Já byla takový cvok a snadno jsem mohla přijít o život. Díky práci v zemědělství jsem věděla, že když půjdeme přes tzv. Krétu nedaleko sokolovny, může to vyjít. Měla jsem nějaké protektorátní peníze, které nám maminka zašila do podšívky. Ty jsme neutratily, a tak jsme si mohly s Lídou v Bohušovicích koupit lístky na vlak do Prahy.“  Vlak jel pomalu a nakonec se dovlekl do Prahy. Ne však na Masarykovo nádraží, ale na Bubenečské, kde všichni vystoupili. Někdo křičel, že vlak dál nejede, protože je nálet na Prahu. Děvčata vystoupila z vlaku a utíkala s ostatními, až do dnešní ulice Jugoslavských partyzánů. Tady vběhla do domu s ostatními a ukryly se ve sklepě. Nikdo se jich na nic neptal. Ráno jim ale lidé ze sklepa řekli, že jsou Židovky, a oni že se kvůli nim nenechají v poslední dny války zastřelit. Takže musí pryč. Lída měla strýčka v Dlouhé ulici a s rodiči byla domluvena, že až „to“ skončí, půjde nejprve k němu. Děvčata se tedy sebrala a šla. Zcela bezstarostně. Nikde nebylo živáčka. Šly přes letenskou pláň, pak dolů k Vltavě a na most. Tady je zastavil německý voják a chtěl vědět, kam jdou. Po nesouvislém vysvětlování je odvedl na druhý břeh Vltavy, před budovu Právnické fakulty, kde bylo tehdy velitelství SS. Měly neuvěřitelné štěstí. Neodvedli je k žádnému výslechu, jen se jich ptali, co tam dělají. Obě měly nahnáno. Uronily pár slz, odvyprávěly příběh o strýčkovi, a protože už měli Němci plno jiných starostí, řekli jim, ať vypadnou. Tak se šťastně dostaly k strýčkovi. Dostaly najíst, mohly se vykoupat a přespat. „Druhý den ráno jsem byla úplně k neudržení, že půjdu domů na Žižkov. Vydala jsem se přes Masarykovo nádraží, kde mě zastavili muži s páskami RG na rukávě a zbraněmi v rukou. Poprvé v životě mě někdo oslovil slečno a ptal se, kam jdu. Odpověděla jsem, že jen tady kousek, že to tam znám. Oni mi říkali, že tam nemůžu, protože se tam střílí. Já si ale nedala říct.“ Rodiče bydleli v Husově, tehdy Huttenstraße, dnes Husitské ulici nedaleko kina Ponec. „U Bulhara, kudy jsem musela projít, hořela velká budova, patrně zasažená bombou, a Němci z Vítkova (Památník osvobození) ostřelovali projíždějící obrněný vlak. Přesto jsem se tudy proplížila a došla bez úhony až na roh naší ulice. Ležel tu mrtvý muž, což mě dost vyděsilo. Nakonec jsem se šťastně dostala k domu. Zvoním, ale nikdo mi nepřišel otevřít.“ Nakonec někdo přece jen otevřel a řekl jí, že jsou všichni ve sklepě. Bohunčin tatínek dostal začátkem roku 1945 předvolání do transportu do Terezína. V té době už byl ale velmi těžce nemocný a ležel v židovské nemocnici v Dušní ulici. Díky tomu do transportu nenastoupil. Když zazvonila Bohunka na dveře bytu, seděl v bytě, opřený o nosnou zeď, protože jako starý voják věděl, že je to nejbezpečnější místo. Když otevřel, první jeho slova byla: „To jsi tam mohla ještě ty dva dny vydržet.“ Sestra Hanka se dostala z Terezína po osvobození. Rodiče měli známého lékaře z Roudnice, který byl ze smíšeného manželství a byl také v ghettu. Slíbil jim, že až to skončí, tak se o děvčata postará. Vzal Hanku k sobě domů do Roudnice a asi po týdnu Hanka přišla také domů. 

Bohunka po válce vystudovala grafickou školu – oddělení pro fotografy. Díky známým z Terezína získala práci v redakci Rudého práva. V červenci 1951 se provdala za Ivo Havránka a narodila se jim 30. 12. 1951 dcera Eva. Druhá dcera Hanka se narodila 5. 3. 1953. Dnes je dvojnásobnou babičkou, stejně tak i dvojnásobnou prababičkou. Žije v Praze a je stále plna zájmů.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek, foto © Luděk Sládek, archiv B. Havránkové


Bohunka a Hanka s rodiči Anka Kovanicová, Bohunka a Judita Singrová na „žiďáku“ Bohunka (vlevo) a Hanka (vpravo) krátce před deportací Anka Kovanicová, Bohunka a Judita Singrová, 1945 Obrázek č.5


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku březen 2020

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.