(430 let)
Připomeňme si jeden z nejdůležitějších pohybových zákonů, a v praxi nevědomky každodenně používaný – volný pád. Novodobý pohled na měření zemské gravitace nás vrací do konce 16. století, kdy volný pád určil a popsal Galileo Galilei (1564–1642).
Navázal tak na nepřesné tvrzení Aristotela (384–322 př. n. l.), že předměty s různou hmotností padají různou rychlostí. Galileo tak předběhl Isaaca Newtona (1643–1727 podle gregor. kal.), obecně považovaného díky jeho pohybovým zákonům za průkopníka moderního pohledu na pohyby těles a gravitace. Galileo se na základě svých pokusů domníval, že různě těžká tělesa padají ve vakuu se stejným zrychlením. Legenda říká, že Galilei shazoval z Šikmé věže v Pise různé předměty, aby zjistil zákonitosti volného pádu, a vyvrátil tak základy Aristotelova učení o pohybu padajících těles. Svými pokusy dokázal, že volný pád je pohyb rovnoměrně zrychlený směrem svisle dolů. Důkazem byla pozdější tzv. Newtonova trubice, ve které lze po odčerpání vzduchu sledovat např. pád peříčka a kovové kuličky, kdy peříčko dopadne ve stejném okamžiku jako kulička. Z toho vyplývá, že tíhové zrychlení je pro všechny předměty padající ve vakuu stejné, mají stejné zrychlení, nezávisle na své hmotnosti. Trvalo však ještě více než 380 let, než jsme si uvědomili význam Galileových představ o volném pádu. Stalo se tak v roce 1971 během televizního přenosu z Měsíce, kde velitel Apolla 15 David Randolph Scott demonstroval pád pírka a kladiva. Jak myslíte, že to dopadlo?
Lucie Sládková, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
