Dita Krausová

26.06.2020 | 11:28
Dita Krausová, 2016

Trosečnice na ostrově Šoa
Dita Krausová, rozená Edith Polachová, se narodila 12. července 1929 v Praze jako jediné dítě židovských rodičů JUDr. Hanuše Polacha (10. 12. 1899 – 1944) a Elisabeth Adlerové (28. 9. 1902 – 1945). Rodiče Dity se krátce po svatbě přestěhovali z Brna do Prahy, do bytu ve vile přítele dědečka Polacha a v roce 1932 do domu v Praze-Holešovicích.

Rodiče tatínka byli Johann Polach (16. 5. 1871 – 16. 11. 1942), meziválečný senátor, a maminka Kateřina, roz. Wallerová (25. 11. 1873 – 1950). Měli ještě dva syny Friedricha (1908–1929) a Ernsta (1910–1990). Maminky rodiče byli Wilhelm Adler (1854–1929) a Hermine Beranová (1862–1903) a měli ještě syna Huga (1892–1972). Dědeček Polach vystoupil z židovské obce již v mládí, jako mladý socialista on a jeho synové byli bez vyznání. Proto ani v rodině Dity se krom Vánoc žádné jiné svátky neslavily a žádné rituály nedodržovaly.

Před válkou
Tatínek byl po maturitě odveden do světové války a po návratu vystudoval práva. Poté pracoval jako praktikant v právní kanceláři Ludwiga Czecha, posléze jako právník v Ústavu sociálního zabezpečení. Rád četl řecké a latinské klasiky, francouzskou literaturu, ale nejraději měl historii a zeměpis. Rodiče milovali hudbu, často chodili do opery, na koncerty a oba hráli na klavír. Byli sportovně založení, dobře plavali, bruslili i lyžovali a milovali horolezectví. S Ditou chodili plavat, v zimě bruslit na Letnou. Dita jako malá trpěla častými záněty středního ucha, dokud jí dětská lékařka Desensyová nedala odstranit krční mandle. Horší to bylo ve druhé třídě, kdy podstoupila hned tři operace. Mělo jít o banální operaci slepého střeva, která vyústila v následnou operaci pro neprůchodnost střev. Když se začala zlepšovat, podávaná glukóza jí přivodila embolii a Dita podstoupila třetí operaci. Ve škole měla namísto náboženství volno a se slovem Žid se setkala prvně ve třetí třídě. Psal se rok 1938, Hitler okupoval Sudety a jednou ráno našla na lavici lísteček se vzkazem „Jsi Židovka“. Nevěděla, co to znamená, a ukázala lístek rodičům. „Co to je Žid?“ zeptala se. „Je to zvláštní druh lidí.“ S vysvětlením však nebyla spokojená. „A my jsme Židi?“ zeptala se. „Ano, podle norimberských zákonů.“ Krátce nato přešla do české školy, kde se začlenila do té míry, že na konci roku měla jedničky ze všech předmětů.

V Protektorátu
Němci obsadili Čechy a Moravu. V létě 1939 rodiče už neodjeli na dovolenou. Báli se budoucnosti, proto chtěli, aby Dita prožila prázdniny na venkově. Odjela tedy k tatínkovu příteli Weinrebovi do Žďáru, který měl dvě dcery Hanu a Evu. „Bylo to opravdu báječné léto,“ vzpomíná Dita. Ale 1. září 1939 vypukla válka. Rodičům Němci zabavili byt, našli si tedy nový na Smíchově, kam se přestěhovali s dědečkem a babičkou Polachovými. Dita zůstala ve Žďáru a dokončila tam pátou třídu. Situace se pro Židy zhoršovala. Dita se musela vrátit do Prahy. Zpočátku perzekuci Židů nepociťovala, největší ranou bylo, že od roku 1940/1941 židovské děti už nesměly chodit do školy. Začala se tedy učit doma, strýček Ludvík ji učil češtinu, teta Máňa matematiku a biologii, tatínek dějepis a zeměpis a na angličtinu chodila k paní Pollakové odnaproti. Když tetu Máňu zatkli, strýček Ludvík nebyl schopen z obavy o ni ve výuce pokračovat. Proto začala navštěvovat židovské kroužky. Výuka probíhala v tajnosti asi 4krát týdně v bytech žáků podle předem stanoveného plánu. Další stěhování do bytu na Starém Městě proběhlo, když je vystěhovali ze smíchovského bytu. Místnost pro babičku a dědečka se našla v Kostečné ulici. Rodiče našli nakonec dvoupokojový byt v Bílkově ulici díky Ditině učitelce klavíru Heleně Hölzlové, který si pronajali dohromady s jejím manželem a maminkou. Tatínka zaměstnali v kanceláři Židovské obce v Josefské ulici a Dita se stala pomocnicí v zubní ordinaci doktorky Wantochové v klinice v ulici Dušní. Když se na jaře 1942 uvolnilo místo v pražské židovské škole, Dita začala znovu chodit do školy, snad v Havelské ulici, a našla si nové kamarády. Lilly Flussovou (zemřela v ghettu Terezín), Erika Poláka (pozdější vůdčí pracovník Muzea ghetta v Terezíně) nebo Zdeňka Ornesta, který v terezínském ghettu psal do časopisu Vedem (po válce byl hercem). Na konci školního roku dostali všichni neoficiální vysvědčení. V létě 1942 byl pro židovské děti na hřišti Hagibor uspořádán letní tábor, kam chodila Dita skoro denně. Přes celé město hodinu pěšky tam a musela se vrátit před osmou, pro Židy úřední hodinou. Organizátorem v táboře byl Fredy Hirsch, učitel sportu a výtečný atlet. „Všichni jsme ho milovali, byl to náš idol, náš vzor.“ Zatímco Dita trávila poslední šťastné chvíle na Hagiboru, okolo se děly smutné věci. Stále více lidí odjíždělo transporty a jednoho červnového dne došlo i na dědu a babičku Polachovy. Odjeli transportem AAq z Prahy 13. 7. 1942, dědeček pod transportním číslem 892, babička pod číslem 893 v počtu osob 1 000. V listopadu dostali předvolání do transportu Dita s rodiči. Nebylo moc co připravovat, rodiče měli věci již roztříděné. Dita vzpomíná, jak na doporučení maminky dala své hračky tetě Máně pro její neteř. „Následující ráno jsme za sebou zavřeli dveře našeho bytu, předali klíče domovníkovi a odjeli tramvají na speciální povolení k hlavnímu pražskému deportačnímu shromaždišti na Radiotrhu v Holešovicích.“ Dva dny a dvě noci tu strávili na zemi a pak šli pěšky ráno na nádraží Bubny. Do Terezína odjeli 20. 11. 1942 transportem Cc, tatínek jako číslo 628, maminka jako číslo 629 a Dita jako číslo 630.

V Terezíně
Cestu do Bohušovic si moc nepamatuje, jen to, že šli do Terezína několik kilometrů pěšky. Mohli si sice vzít zavazadla do 50 kg, ale co měli na sobě, nikdo nekontroloval. Byli tedy navlečení do kabátů a několika vrstev svetrů. Jejich cesta do Terezína se tak stala značně úmornou. Ulice v Terezíně byly pusté, kvůli příjezdu nového transportu nesměl být nikdo venku. Lidé však z oken vyhlíželi známé. Nejdříve je dali do jakýchsi katakomb, uvnitř mohutných hradeb se škvírami místo oken, kde proseděli na svých stočených dekách celý den a čekali na ubytování. První, kdo je přišel pozdravit, byla babička, která jim oznámila, že dědeček zemřel čtyři dny před jejich příjezdem. Po nějaké době Ditu s maminkou ubytovali v Magdeburských kasárnách, kde byly krátce, než se přestěhovaly do jednoho z terezínských domů a opět spaly na podlaze. Tatínek byl v Hanoverských kasárnách. Maminka Ditiny nejlepší kamarádky Raji, Rosa Engländerová, byla vedoucí dívčího heimu (domova) L 410. Dita ji poprosila, aby ji tam vzali. Když se v pokoji č. 23 uvolnilo místo, Dita se tam nastěhovala. Rodiče za ní nechodili, ale takřka denně se všichni scházeli u babičky v Drážďanských kasárnách. Za čas se Dita přestěhovala na pokoj č. 25, kde byla i Raja a vedoucí Magda Weisová. Když zjistila, že některá děvčata z pokoje nacvičují operu, chtěla také. Nácvik probíhal ve sklepě jejich budovy, kde byl klavír, na kterém ji přezkoušel Rudolf Freudenfeld ze zpěvu. Uspěla a mohla se přidat ke sboru. „V Brundibárovi jsem zpívala ráda.“
Jídlo v Terezíně rozdělovala centrální kuchyně a vydáváno bylo na základě potravinového lístku. Vězeň s ešusem v ruce vystál frontu na kasárenském dvoře na naběračku polévky a potom na druhé jídlo – bramboru s omáčkou, knedlík, někdy lžíci guláše, ale nikdy nebyla zelenina či ovoce. Jen občas byla buchta s polevou ze sladké kávy a margarinu. Chléb se rozděloval do ubikací podle počtu osob, každý 1/6 bochníku, ke chlebu kousek margarínu nebo plátek salámu, někdy lžíci řepné marmelády a každý ještě malý příděl cukru. Těžce pracující a děti dostávali jídla o trochu více, navíc děti nestály ve frontě na nádvoří kasáren, ale jídlo jim nosili do heimu. Transportů se v Terezíně každý obával ze všeho nejvíc. Den či dva před transportem vždy roznášel poslíček z židovské samosprávy vybraným osobám předvolání a lísteček s číslem. Rodina Dity přišla na řadu v prosinci 1943. Před transportem byli shromážděni v jedněch z terezínských kasáren. Poté namačkáni do nákladního vagonu s desítkami dalších lidí, žádné okno, jen štěrbina pod střechou. Nemohli se skoro pohnout, ani si sednou, stáli namačkáni jeden na druhého. Pro jejich potřebu tam byl jediný kbelík, brzy plný a nedal se vyprázdnit. Transport Ds vyjel z Terezína 18. 12. 1943 v počtu osob 2 503. Dita jako číslo 1911, maminka 1910 a tatínek 1909. Jeli dvě noci a den, nebo dva dny a noc, vlak často stavěl a hodiny stál na místě. Jedna dívka vylezla na hromadu zavazadel, odkud mohla číst štěrbinou pod střechou názvy stanic – jeli do Polska. Poslední zastavení – Osvětim.

V Osvětimi-Březince
Byla noc, jen oslňující světla prořezávala tmu, ze které vystupovaly siluety řad dřevěných baráků. „Muži v pruhovaných mundúrech řvali „Raus, raus, schnell, schnell! Nechte zavazadla!“, bili okolo sebe holemi, na rampě esesáci se štěkajícími psy, řev, křik, chaos. „Muži sem! Ženy sem! Pětistupy! Utvořte řadu!“ Ve vagonech zůstala zavazadla a několik mrtvol. Muže oddělili a zůstaly jen ženy a děti. Dovedli je do nějakého baráku, kde se choulily s maminkou na zemi a pokusily se v mrazivém chladu na chvilku usnout. Dveře baráku odemkly až ráno a převezli je autem do baráku, kde se musely svléknout, osprchovat studenou vodou a v mrazivém chladu běžely do dalšího baráku. Tady jim jedna vězenkyně hází civilní hadry, druhá boty – velikosti nesouhlasí. Pak dlouhé stání ve frontě na tetování levého předloktí. Ditě číslo 73 305, mamince následující. Poté je odvedli do BIIb, tzv. terezínského rodinného tábora. Bylo to 32 dlouhých dřevěných očíslovaných baráků (bloků), stejně velkých, bez oken, ve dvou řadách po šestnácti a mezi nimi cesta. Uvnitř byla kamna, ale topit se mohlo jen v dětském bloku. V některých byly dílny a v jednom latrína. Muži a ženy spali zvlášť, chlapci u otců, dívky u matek. S maminkou byly v bloku č. 6, kde spalo šest lidí na kavalci, kam se stěží vešli čtyři. Tenká přikrývka a slamník, hadry, co měly na sobě, lžíce, jídelní miska – to bylo vše. S tatínkem se potkávali na cestě mezi bloky. K večeři byla osminka chleba s plátkem salámu, nebo řepná marmeláda či kostička margarínu. Děti byly přes den v dětském bloku 31, kde dostávaly lepší polévku dovezenou z tzv. cikánského tábora. Lidé strádali a hubli. Tatínek to „vzdal“ 5. 2. 1944, bylo mu 44 let. Maminka měla v té době záškrt a ležela na izolaci.
Dita pracovala jako pomocnice na dětském bloku, kde se stala osvětimskou knihovnicí. Spravovala asi 12 knih, které si půjčovali vedoucí skupin a ona je odpoledne sbírala, když se děti rozcházely do svých bloků. Musela si pamatovat, komu je půjčila, protože neměla ani papír či tužku. Přes noc byly v pokoji Fredyho Hirsche, který byl tvůrcem tohoto dětského bloku. „Jak jsme se mu obdivovali! Všechny děti chtěly být jako on. Nejen v Osvětimi, ale i v Praze na Hagiboru nebo v Terezíně,“ vzpomíná Dita. Krutou pravdou bylo, že po třech měsících byl transport poslán do plynu. Nejinak tomu bylo 7. 3. 1944, kdy byli vězni, co přijeli tři měsíce před nimi, odváděni pryč a o dva dny později přišla do tábora zpráva, že skončili v plynových komorách. V prázdných blocích našla Dita opuštěné silnější přikrývky pro sebe a maminku. V květnu 1944, měsíc před jejich plánovaným zplynováním, byli vybíráni práceschopní vězni. Přihlásit se mohly ženy ve věku 16–40 let. Selekce probíhala několik dní. V dětském bloku se svlékli do půl těla a po jedné předstupovali před doktora Mengeleho, který je dělil prstem nalevo nebo napravo. Dita s maminkou se přihlásily také, přestože bylo jedné 15 a druhé 42. Při selekci měly říci své číslo, věk a povolání. Dita řekla: „73 305, 16, malířka.“ Ale stalo se něco nečekaného. Mengele se zarazil a řekl: „Malířka pokojů nebo portrétů?“ Odpověděla, že portrétů. „Uměla bys namalovat můj portrét?“ Lekla se, ale odpověděla: „Jawohl!“ Mengele se pousmál a ukázal na jednu stranu. Maminka však napoprvé Mengeleho selekcí prošla na stranu druhou. Proto se nenápadně vrátila na konec řady a napodruhé prošla. Nevěděly sice, která ze skupin přežije, ale byly spolu a to bylo hlavní. Jejich skupina (1 500 žen) byla poslána na práci. Zakrátko je nahnali do dobytčáků s přídělem chleba a vlak vyrazil neznámo kam. Zbylí vězňové byli zavražděni v červenci 1944 v plynových komorách.

V Německu
Jízda to byla příjemnější než z Terezína. Mohly sedět, natáhnout si nohy a kýbl místo latríny byl v zastávkách vyprazdňován. Po několika dnech vlak zastavil. Dveře se otevřely, byly v Hamburku. Vystoupily, seřadily se do pětistupů a šly do skladiště, kde je ostraha vlaku předala skupině bývalých celníků, kteří se nechovali jako SS. Ubytovány byly v jednom ze skladišť a dostaly zbrusu nové overaly. Na práci vstávaly za tmy, přepočítali je a v pětistupech odvedli do přístavu na loď. Ta je vozila na práci do továren a rafinerií. Pracovaly ve skupinách po 10, 15, 20 vězeňkyních, každou skupinu hlídali 3 dozorci. Pracovaly bez přestávky celý den do večera, jen v poledne dostaly polévku a mohly si odskočit na záchod. Každou noc, bez přestávky, byly noční nálety, kdy první vlna spojeneckých bombardérů přilétala po půlnoci, o hodinu nebo dvě později druhá a často i další.
Začátkem podzimu 1944 odjely do tábora Neugraben, který byl pobočným táborem Neuengamme (Stamlager Neuengamme). Byl to malý tábor, čtyři baráky, obehnaný drátěným plotem bez elektřiny a ze tří stran obklopený listnatým lesem. Baráky měly uvnitř chodbu, čtyři místnosti, kde byly dvoupatrové palandy pro asi 20 žen. Blížila se zima a ženy dostaly second hand kabáty, na kterém si musely vyměnit rukávy tak, aby nový rukáv byl kontrastní barvy ke zbytku kabátu. Poté nastoupily na dvůr a vedoucí bloku jim na záda namalovala žlutou barvou pruhy. Chodily kopat základy velkého protiletadlového krytu, hloubily dlouhé strouhy nebo odklízely trosky po bombardování. Koncem zimy je přestěhovali do tábora v Tiefstacku na periferii Hamburku, který byl v areálu továrny, kde většina z žen pracovala. Maminka Dity tu přežila v troskách jejich baráku bombardování 23. 3. 1945. Krátce po zničení tábora byly z Tiefstacku vlakem evakuovány esesačkami, které se předháněly v brutalitě, neznámo kam. V nákladních vagonech s dlouhými zastávkami, bez záchodu dojely na malé nádraží malého města. Šly v pětistupech po silnici k bráně koncentračního tábora Bergen-Belsen.
Ploty tu byly nabity elektřinou, baráky dřevěné, bez paland, dvakrát denně apel a počítání vězňů – živí v pozoru, mrtví na zemi. Jednou denně naběračka polévky, víc nic. Po několika dnech je dozorci přestali počítat, polévka přicházela nepravidelně, až výdej skončil úplně. Struktura tábora se zhroutila. V noci byly vidět záblesky a slyšet dunění dělostřelectva, zdály se být blíž a blíž. Denně umíraly stovky lidí. Dita si prvně uvědomila hrozbu své vlastní smrti. Jednoho rána přišla další nečekaná změna. Nebylo vidět dozorce, jen ve strážních věžích v rozích tábora stáli maďarští vojáci se samopaly. Přestala téct voda. Mrtví leželi všude, všude výkaly, nemocní neměly sílu doplazit se na latríny. „Je zajímavé, jak dokáže být tělo samo úsporné. Nejdříve jsme přestaly v terezínském ghettu menstruovat. Jako by se tělo rozhodlo, že ztráta krve je zbytečné plýtvání, když je náhrada nejistá. Pak začaly mizet jednotlivé vrstvy tuku. Když byl všechen spotřebován, mizelo zaoblení břicha, až se celé propadlo. Pak začalo mizet maso z paží a nohou.“ Lidé začali být smrtelně apatičtí. „Náhle jsme uslyšely hlášení z amplionu a v sousedních částech tábora začalo být rušno. Kdo mohl, vstal a šel se k plotu podívat.“ Dita uviděla zelené vojenské vozidlo, na střeše amplion a uvnitř vojáci v neznámých uniformách. „Jste osvobozeni, jste volní. Jsme britská armáda a přišli jsme vás osvobodit,“ znělo z amplionu. Několik dní po osvobození hledali Britové překladatele z němčiny do angličtiny, a tak Dita začala spolu s dalšími dívkami pracovat pro britskou armádu. Kariéra tlumočnice jí nevydržela dlouho. Pamatuje si třípatrové palandy ve velkém sále s mnoha dalšími ženami, nakazila se skvrnitým tyfem. Přežila i tuto těžkou zkoušku a postupně se uzdravovala. Byl čas přemýšlet nad návratem domů. Aby ženy mohly tábor v karanténě opustit, potřebovaly potvrzení, že nejsou nositelkami tyfu. Poté je repatriační úředník, původem Čech, zapsal na čekací listinu. Jakmile to šlo, poslala maminka dopis strýci Adolfovi do Palestiny a tetě Máně do Prahy. Stalo se ale něco nečekaného. Maminka onemocněla, měla oteklé břicho, a dali ji do improvizované nemocnice. Když ji přišla Dita na druhý den ráno navštívit, našla už jen její věci na prázdné posteli – maminka zemřela. Dita zůstala sama. Téhož dne požádala repatriačního důstojníka, aby ji zařadil na seznam dopředu. Autobus do Prahy odjížděl druhý den ráno.

Návrat do Prahy
Den po maminčině smrti 30. 6. 1945 nasedla do českého autobusu, kterým cestovalo asi 40 lidí. Projeli Německem a zastavili až ve Františkových Lázních, kde přespali a následujícího dne dojeli do Plzně. Tady je řidič vysadil na nádraží a koupil jim lístky do Prahy. Vlak je dovezl na Hlavní nádraží v Praze 1. 7. 1945 kolem poledne, pár dní před Ditinými 16. narozeninami. Repatriační úředník ji ubytoval v hotelu, kde si nechala věci, a rozjela se do Podolí hledat tetu Máňu. Dům našla, vyšla schody a zaklepala. Dveře se otevřely a v nich teta Máňa. Nejprve Ditu nepoznala a radost ze setkání znásobila větou: „Nejsi sama, babička žije, přežila v Terezíně.“ O tři dny později se setkaly s babičkou.
Ditu čekal po válce zajímavý a naplněný život, ale to už je jiný příběh. Je ale potřeba zmínit, že se v roce 1947 provdala za Ottu Krause (1. 9. 1921 – 5. 10. 2000), který byl transportem Au 1 z Prahy deportován 15. 5. 1942 do terezínského ghetta, odtud transportem Ds do Osvětimi 18. 12. 1943. Osvobození se dočkal opět v Terezíně. S Ditou se po únorovém převratu a znárodnění jeho továrny rozhodli s rok a půl starým synem vycestovat v květnu 1949 do Izraele. Měli celkem tři děti, Petra-Šimona (1947–2016), Michaelu (1951–1971), Ronnyho (1961), vnoučata Ehuda (1973) a Asafa (1975) a pravnoučata Gabriellu (1998), Daniela (2001), holčičku jménem Noa (2007), chlapce jménem Roy (2010), Eitana (2015) a holčičku Michelle-Simone (2017). Dita Krausová žije v Izraeli, navštěvuje Českou republiku a v požehnaném věku s veselou myslí se těší dobrému zdraví.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek, zdroj: foto © Rodinný archiv Dity Krausové

Deset let v historii lidstva je úsměvně krátké údobí. Neúsměvným se stane, když je tato dekáda poskvrněna nenávistnou ideologií, která na územích svých i násilně obsazených uplatní zvrácenost norimberských zákonů.


Obrázek č.1 Dita Polachová s rodiči, 1932 Registrační karta z Bergen-Belsenu, 1945 Dita Polachová 1942 Dita Krausová v kabátě ušitém z deky přivezené z Bergen-Belsenu, s babičkou, 1948 Obrázek č.6


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku červenec–srpen 2020

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.