Jiří Fischer

26.08.2020 | 19:09
Jiří Fišer, křest knihy „Mengeleho dvojče A 782“, Praha, 27. 1. 2020

Dvojčata Fischerova „pod křídly Anděla smrti“
Jiří a Josef Fischerovi se narodili 7. ledna 1936 v České Třebové v židovské rodině Arnolda Fischera (7. 2. 1901 – 17. 5. 1941) a Emilie Fischerové, rozené Grünbaumové (14. 3. 1912 – 12. 7. 1944). Dvojčata měla také o necelé dva roky starší sestru Věrku (16. 6. 1934 – 12. 7. 1944).

Tatínek pocházel z Nesovic, malé obce na Vyškovsku nedaleko Bučovic a pracoval v České Třebové jako železniční úředník. Šel ve stopách svého otce, který byl strojvedoucí. Maminka pocházela z Přerova, byla v domácnosti a starala se o tři děti. Krátce po narození dvojčat se rodina přestěhovala z České Třebové do Přerova k maminčině sestře do Havlíčkovy ulice, kde měli prostornější byt a přijatelnější podmínky pro výchovu tří dětí. Tatínek však odtud musel denně dojíždět za prací do České Třebové, což je 107 km a 57 minut vlakem, ale tehdy to bylo mnohem déle. „Když měl tatínek volno, chodili jsme v Přerově na nadjezd nad železnicí. Dědeček byl mašinfíra a tatínek věděl, kdy tudy pojede. My jsme mávali a děda pustil vždycky naplno páru a ta letěla přes most a my byli celí v mlze. Moc rádi jsme tam chodili.“
Dvojčatům byly teprve tři roky a už žila v druhé republice. Doba to byla napjatá, zvláště pro Židy. Když Německo obsadilo zbytek republiky a vyhlásilo na našem území Protektorát, rodiče, zvláště pak maminka, těžce nesli rostoucí nebezpečí. Po večerní poradě bylo rozhodnuto, že chlapci, kteří ještě nechodili do školy, odjedou do tatínkova rodiště v Nesovicích k příbuzným. „Domnívali se, že tam budeme lépe ukrytí, a my byli nadšení,“ vzpomíná Jiří.
Tatínek krátce po okupaci vstoupil do odboje. „Uměl dobře německy, a jak tudy projížděly německé vlaky, vyptával se rekrutů, kam jedou nebo jaký mají úkol.“ To se Jiří dozvěděl ale až po válce. V roce 1940 byl tatínek v zaměstnání zatčen gestapem a převezen k výslechu do Olomouce. Odtud byl předán 6. 1. 1941 do koncentračního tábora ­Dachau, táborové číslo 23019, a 23. 1. 1941 do tábora Neuengamme na hamburském předměstí Bergedorf, kde 17. 5. 1941 umírá. Úmrtní list dostala rodina ale až v květnu 1946. „Psali v něm, že měl tatínek mozkovou příhodu. My jsme ale věděli, že byl zdravý a že se to nezakládá na pravdě.“
Strýc Richard, tatínkův bratr, a teta Ada měli v Nesovicích statek, kde s nimi žili další dva tatínkovi bratři, strýčkové Emil, který jezdil za prací do Zlína, a Bedřich, který měl ve vsi hospodu. „Že je válka, jsme nevnímali, a moc nás ani nezaujalo to, že nám jednoho dne přišila teta na šaty Davidovu hvězdu. Ani si nevzpomínám, že by někdo dával najevo, že jsme Židé,“ dodává dnes Jiří. S bratrem prožívali dětství, které se v ničem nelišilo od dětství jejich nežidovských vrstevníků. „Dělali jsme různé klukoviny. Ve stodole na mlatu skákali do slámy, honili se s dětmi, hráli různé hry a občas pomáhali na poli, kde jsme třeba jednotili řepu.“ Vesnická idylka měla ale po dvou letech skončit.
Dvojčatům bylo šest, když na jaře 1942 přišlo oznámení o nástupu do transportu. Shromaždiště transportů z Brna bylo v Černých Polích, v budově městské odborné školy pro ženská povolání na Merhautově ulici (Senefeldergasse č. 37). Spolu s nimi šli do transportu strýčkové Emil, Bedřich a Richard, teta Ada a tříletý synovec Josef. Z Brna odjeli transportem Ah 4. dubna 1942. Jiří jako transportní číslo 19, Josef 20, Richard 21, Ada 22, Josef 23, Emil 24 a Bedřich 25. „Nevěděli jsme, o co jde, ale těšili jsme se, že pojedeme vláčkem. Já měl cestování vlakem moc rád,“ vzpomíná Jiří. Na pochod z Bohušovic do ghetta Terezín si Jiří nevzpomíná (vlečka byla zprovozněna až 1. 6. 1943), ani na příjem v ghettu. Vzpomíná si však na to, jak bydleli v domově pro chlapce (heimu), v Hamburských kasárnách, kde jich spalo asi patnáct, a místa tam moc nebylo. Život dvojčat v ghettu byl budíček, cvičení, snídaně, úklid a drobné táborové práce, například škrábání brambor, mytí nádobí, zametání dvora nebo odklízení sněhu.
Transportem AAf z Olomouce (900 osob) přijela 26. 6. 1942 do ghetta také maminka Emilie (jako č. 237) a sestra Věra (č. 238). Rodina ale nebydlela spolu a viděli se jen zřídka. „Moc se nám stýskalo, ale byli jsme s bratrem spolu a čas nám utíkal. Ani hodinu jsme nebyli bez sebe, a měli jsme dokonce jedno společné nádobí.“ Pomyslnou ochrannou ruku nad chlapci držela teta Ada Fischerová, která pracovala v kuchyni. Kluci občas pomáhali strýci Richardovi (manžel Ady), který se jako zemědělec staral v ghettu o prasata, další domácí zvířata a uměl to s koňmi, proto jako kočí svážel úrodu z polí. Jiří vzpomíná, jak se stali s Josefem členy terezínského divadelního souboru. V představení opery Brundibár si zahrál s bráškou jednu z menších rolí. „Na půdu, kde se to hrálo, se na nás chodili dívat také Němci, kteří zabrali vždycky místa v první řadě. Líbilo se jim to. Stejně jako vychovatelům a dalším divákům. Já a bráška jsme tam byli jako křoví, hlavní role připadly jiným, větším dětem. Rád bych si ještě někdy Brundibára přečetl.“
Udržet rodinu v ghettu nebylo možné a první šli do transportu strýčkové Bedřich a Emil Fischerovi. Jejich transport An vyjel z ghetta 25. 4. 1942 (1 000 osob) do Varšavy. Emil pod transportním číslem 822 a Bedřich jako číslo 823. Oba byli mladí, zdraví, a tak se jim podařilo z vagonu utéct. Více o tom Jiří neví, jen to, že prý pod příjmením Novák pracovali u nějakého polského zahradníka, a tak přečkali válku ve vesničce Kavenčín (patrně polský Kawęczyn, asi 21 km jižně od Varšavy). Dvojčata byla spolu s maminkou a sestrou Věrkou zařazena do transportu Dz (2 503 osob), který z terezínského ghetta odjel 15. 5. 1944. Maminka jako číslo 408, sestra 409, Jiří 410 a Josef 411. „Do dobytčáku nacpali tolik lidí, že jsme se jen těžko mohli pohybovat.“ Ve vagonu se dvojčata sešla s maminkou a sestrou Věrkou. Maminka hladila kluky po vlasech a šeptala jim, jak je ráda, že jsou zase spolu. „My jako kluci jsme s bratrem otravovali, že chceme být u okénka. Byla tam dvě, ale až u stropu. Abychom se k nim vůbec dostali, dospělí naskládali batohy, kufry, deky a další zavazadla tak, abychom k nim vylezli.“ Cesta byla nekonečná, trvala dva dny a třetí noci dojel transport do Auschwitz II. – Birkenau. Vrata vagonu se otevřela a oči vězňů oslepilo ostré světlo. Nevěděli, kde jsou. Řev, štěkot psů, mlácení, zmatek a pláč. Na nástupišti stáli dost dlouho a poté je odvedli vysprchovat se, převléknout a přeměnit na pouhá čísla. Na předloktí vytetovali Jiřímu A782 a Josefovi A781. Poté je odvedli do tzv. terezínského rodinného tábora BIIb Auschwitz II. – Birkenau. Maminka našla volný kavalec pro sebe i děti a z tohoto období si Jiří vybaví především každodenní nástupy, sčítání vězňů a hlad.
Zakrátko po příjezdu je ale rozdělili. Jiří poprvé zaslechl výzvu „Zwillinge!“ (dvojčata). V té chvíli netušil, že je to jejich světlo na konci tunelu auschwitzkým peklem. Na dvojčata měl totiž spadeno Todesengel (Anděl smrti) – kpt. Dr. med. Dr. phil. Josef Mengele, který byl nejvyšším lékařem hlavního tábora v Birkenau, podřízený byl pouze SS-Standortarzt lékaři Eduardu Wirthsovi. Přestože složil Hippokratovu přísahu, poslal na smrt více než 400 000 lidí. Dvojčata uchránil, ale jen proto, aby je využil ke svému zvrhlému výzkumu. Maminka s Věrkou zůstaly v rodinném táboře, ale ne na dlouho. Maminka (32) a Věrka (10) neprošly selekcí při likvidaci rodinného tábora a byly poslány do plynové komory v noci z 11. na 12. července 1944, společně s 3 500 dalšími ženami a dětmi z Československa.
Kluci byli zařazeni na barák č. 14. „Vypadalo to tam jako na ošetřovně. Byly tam kavalce se slámou a mezi jednotlivými postelemi byly bílé plachty jako v ordinaci. Takže jsme každý spali zvlášť,“ vzpomíná Jiří na místo, kde strávil s bratrem devět měsíců života. Děti měly přístup k hygieně, o něco málo větší příděl potravin a Mengeleho oslovovali „pan doktor“. „K dětem nebyl surový a k nám se choval celkem dobře.“ Dvojčata trávila většinu času na baráku nebo při experimentech, které prováděl Mengele, nebo jemu podřízení lékaři. Jiřímu s bratrem například navzájem vyměňovali krev nebo je naočkovali a čekali na reakce jejich těla. Výsledky pak pečlivě zapisovali do svého notesu. „Bráška dostal silnou angínu a Mengele ten bacil předal mně, jestli nemoc neseme stejně. Nebo nás s bratrem naočkoval stejnou látkou a čekal na následky. Buď jsme chytili horečku oba, nebo nikdo.“ Jiří a Josef měli štěstí v tom, že si je tamní lékaři nevybrali na své mnohem zrůdnější pokusy. „Hodně dvojčat tam zemřelo, ale většinou ta starší, u nichž doktory zajímaly jejich vnitřní orgány,“ vzpomíná Jiří. „Brali jsme to tam jako nutné zlo. Později jsme už ani nevěděli, jestli jsme opravdu nemocní nebo jestli je to výzkum.“ Žili sice v částečné izolaci, o plynových komorách neměli tušení, ale při úklidu se občas dostali ven. „V těch ostatních barácích měli třeba před vchodem tři čtyři mrtvoly a všechno to byli zajatí ruští vojáci. Každé ráno, když z baráků odcházeli, tak na levé straně byla těla těch, co v noci zemřeli.“ Tak dvojčatům ubíhaly dny mezi Mengeleho experimenty, časem stráveným na baráku a neutuchající snahou sehnat něco k jídlu.
Koncem roku 1944 se zásobování tábora potravinami ještě zhoršilo, Rudá armáda se nezadržitelně blížila a nacisté likvidovali důkazy svých zločinů. Většina vězňů šla do pochodů smrti směrem na západ a zbylé vězně se nacisté chystali zlikvidovat. Naštěstí to nestihli. „Alles raus!“ (všechno ven) zaznělo jednoho mrazivého lednového dne 1945. Dvojčata vyběhla před barák, kde se klepala zimou. Přepočítali je a zazněl povel „Marschieren Marsch!“ (pochodem v chod) a proud kráčejících mrtvol vyrazil. „Nějak jsme to ale přežili,“ vzpomíná Jiří. Došli k auschwitzké bráně, nad níž se klenul zlomyslný nacistický nápis „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje). Uvnitř je natlačili do jedné z cihlových budov. Dvojčata někde sehnala deky a schoulila se k sobě. Z nejhoršího byli venku. Jiří si nevybavuje, kdy zmizeli dozorci, ale ví přesně, co to znamenalo – začít se starat každý sám o sebe.
Byla sobota 27. 1. 1945. Padal sníh. Odpoledne se začaly mezi padajícími vločkami vynořovat silue­ty vojáků. Byla to Rudá armáda! „Na osvobození si pamatuji dodnes. Panovalo ohromné nadšení, úleva, radost, kdo mohl, vyběhl ven. Byli jsme svobodní.“ Zakrátko byla dvojčata s ostatními dětmi z Protektorátu naložena na nákladní auta, která se vydala do dětského domova v již svobodných Košicích. Cesta to byla strastiplná, za silných mrazů. Když dorazili do cíle, rázem se ocitli v jiném světě. Teplo, teplá voda, čisté postele a povlečení, nové šaty, ničím nerušený spánek a především dostatek jídla. V domově bylo dětí s podobným osudem mnoho. Dny, týdny a měsíce plynuly, ale pro kluky si nikdo nepřicházel. Až 5. září 1945 se dočkali i oni. Přijel si pro ně strýc Emil, který je našel tak, že slyšel číst jejich jména v rozhlase. Maminka totiž dvojčatům ještě v terezínském rodinném táboře napsala na kousek papíru jejich jména a odkud jsou. Ten pak vložila do krabičky od cigaret a dala klukům. Nejenže vzkaz v krabičce neztratili, v Košicích ho dali vychovatelům, kteří nechali jejich jména číst v rozhlase. „Tu krabičku mám dodnes!“ dodává Jiří. Emil Jiřího a Josefa odvezl do Nesovic, na statek Ady a Richarda Fischerových, kteří přežili věznění se svým synem Josefem v terezínském ghettu. S Emilem a Bedřichem Fischerovými byli jediní přeživší. „Strýc nám jednou vyprávěl, že v koncentračních táborech zemřelo 64 členů naší rodiny. Velmi špatně jsme se s tím vyrovnávali. Zvláště když jsme každý den čekali, že se nám maminka a sestra Věra vrátí.“
V Nesovicích dvojčata během dvou let absolvovala zameškanou obecnou školu. V roce 1952 nastoupil Jiří na Vojenskou střední školu v Moravské Třebové a poté na Dělostřelecké učiliště v Hranicích, které však ze zdravotních důvodů nedokončil. Vystudoval proto průmyslovku v Olomouci a po škole nastoupil jako zkušební technik do Moravskoslezských elektrotechnických závodů MEZ Zábřeh, kde byl až do penze. V roce 1956 si s bratrem změnili příjmení na Fišer. Bratr Josef zemřel 4. dubna 2011 v Brně. Jiří dnes žije v Mohelnici se svou ženou Jarmilou, rozenou Adámkovou, se kterou se brali v roce 1960. Jiří je dnes také posledním žijícím dvojčetem z asi 80 zachráněných, které přežilo auschwitzké pokusy „Anděla smrti“.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek, zdroj: Památník Terezín, Pavel Baroch; foto © archiv Jiřího Fišera

www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz


Arnold Fischer, tatínek Emilie Fischerová, maminka Sourozenci Jiří a Josef v Nesovicích Dvojčata Jiří a Josef, Česká Třebová Sourozenci Jiří, Věra a Josef Fischerovi, Přerov Emil Fischer, strýc, a Jiří s Josefem, Nesovice 1941/1942 Koncentrační tábor Auschwitz, Jiří a Josef – druhý a třetí zpředu Památník Terezín


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku září 2020

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.