(2 420 let)
Jinak také kuše, samostříl či lučiště – zbraň vystřelující šípy, kdyby někdo nevěděl. Velkou váhu měla ve středověkých válkách, kdy dokázala vychýlit jazýček vah v bitvě a přiklonit se na stranu kuší vyzbrojených. Jako zbraň lovecká se užívala do 18. století a dnes prožívá svou renesanci.
Nechci se tu rozepisovat o tom, jak kuše vypadala, ale zmíním to, že se jednalo o chladnou střelnou zbraň na principu luku s dřevěnou pažbou a spouštěcím mechanismem. K napínání kuší se používaly páky a navijáky. Výhodou oproti luku byla její účinnost a nevýhodou velikost, hmotnost a složitost nabíjení. Podle Řeků – barbarský druh luku, který se objevuje v 5. století před naším letopočtem v řeckých městských státech. Nejstarší archeologický nález je ze 4. století před Kristem z Číny. V Evropě se kuše prosadily až ve středověku – jako jediná zbraň schopná spolu s dlouhým lukem na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Na rozdíl od výcviku lukostřelce byl výcvik střelce z kuše levný, krátký, jednoduchý, ale lučištník střílel třikrát rychleji. Na 2. lateránském koncilu (1139) byla označena za ďábelskou zbraň (Arma diaboli) a prý oficiálně zakázána křesťanům v boji proti křesťanům pod hrozbou klatby. Což církvi nebránilo užít ji třeba v křížových výpravách proti nám na Vítkově, při obléhání Žatce, u Tachova či Domažlic. Nikdy pro ně ale neznamenala výhodu, neboť husité kuše měli také. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše ztrácejí svůj význam. Podívat se na ně můžete do Národního muzea Praha, Moravského zemského muzea Brno, Vojenského historického ústavu Praha nebo do Ústavu archeologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Josef Grof, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
