ČÍM HLUČNĚJŠÍ JE DNEŠNÍ SVĚT, TÍM MLČENLIVĚJŠÍ SE ZDÁ BŮH
Divadlo v Dlouhé počtvrté pozvalo ke spolupráci režiséra Jana Nebeského, který si po ibsenovské trilogii (Divoká kachna, Eyolfek a Heda Gablerová) vybral novelu Gertrud von le Fort Vytržení panny z Barby. Nejde tentokrát o hostování, ale o přímou koprodukci Divadla v Dlouhé s divadelním spolkem JEDL, který už deset let zastřešuje tvorbu Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře. Lucie Trmíková hraje jednu z hlavních rolí – Matku představenou – a je zároveň autorkou dramatizace a úpravy novely.
Námětem Vytržení panny z Barby je příběh z poloviny 16. století, z období Německé selské války. Co má tato na první pohled odtažitá, historická věc společného s námi?
Zásadní téma inscenace, které s námi velmi souvisí, je téma odpuštění, schopnosti odpouštět. Odpouštět především svým nepřátelům, tomu, kdo mě veřejně ponižuje, lže o mně. To je hlavní téma celé inscenace, která hned na začátku cituje evangelium „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Ale Matka představená se brání, že to se jich netýká, protože jejich nepřátelé dobře vědí, co činí.
K dvěma hlavním postavám novely, Matce představené a Panně z Barby, jste připsala ještě postavu fanatického Kazatele...
Inspirovala jsem se historickou postavou Thomase Müntzera, což byl žák Martina Luthera. Ten hlásal reformu církve a společnosti nenásilnou cestou, ale Müntzer se mu vymkl. Na obdobná hnutí se vždy nabalují lidé, kteří jdou po krvi a chtějí násilí. Možná jsou i nemocní, ale mají prostě pocit, že změny se dá dosáhnout jedině násilím. A pak dochází k vypalování klášterů, obrazoborectví a podobně. To, co se u nás dělo už za husitů, se v Německu dělo o sto let později v Německé selské válce. Při psaní Kazatelových monologů jsem vycházela z Müntzerových dopisů a záznamů jeho kázání, takže to, co Kazatel říká, je velmi autentické a odpovídá to historickým záznamům. A je to opravdu extrémní.
Matka představená a Kazatel jsou oba – jak říkáte – majitelé pravdy, oba v sobě mají spasitelský komplex. Kdo je Panna z Barby?
Podivná bytost, se kterou si nikdo neví rady, protože prožívá něco, čemu nikdo nerozumí. Nemluví o žádné pravdě a jediná je schopna odpuštění, tedy toho hlavního, o čem tato hra je. A protože je divná, nezařaditelná, a věci, které prožívá, jsou nepochopitelné a tajemné, tak je pro své okolí, ale i pro většinu lidí v naší dnešní společnosti, nepřijatelná. Líbí se mi dynamika mezi dvěma majiteli pravdy a holkou, která stojí mezi nimi, není ani tam, ani tam, ale je skutečná. Je schopna vnímat skutečnost, vnímat druhého člověka. To ti dva schopni nejsou. Jejich ego je tak obrovské, že jim nedovolí vnímat okolí. Ona naopak – jako by skrze ni procházela pravda a skutečnost.
Myslíte, že vaše inscenace mohou oslovit každého diváka?
Divák je vždy spolutvůrce představení. Ideální divák je pro mě člověk, který je ochoten se naplno osobně účastnit toho, co se na jevišti děje. Jeho zážitek, ať už je to emoce pozitivní, nebo negativní, je pro mě strašně důležitá. Vím ze zkušenosti, že spousta lidí není schopná se napojit, protože nerozumí. A když nerozumí, když nejsou schopni si vše racionálně rozklíčovat, tak rezignují a řeknou si, že to pro ně není. Takže důležitá divácká schopnost je umět se oprostit od racia. Což je těžké. Ale u hudby to umíme, tam nám to připadá samozřejmé. U abstraktních obrazů také. Tím neříkám, že nemá být u divadelní inscenace jasný smysl. Naopak, my musíme velmi dobře vědět, o čem hrajeme, hlavní témata musí pochopit každý, to je naše práce. Jen tam může být také spousta věcí, které nejsou vysvětlitelné. Vlastně se divím, že se obor divák někde nestuduje. To je tak těžká disciplína!
Karola Štěpánová
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
