(125 let)
Ludvík Svoboda, hrdina dvou světových válek, byl jedním z mužů pražského jara. Počátkem okupace v srpnu 1968 odmítl potvrdit kolaborantskou vládu. Jenže…
Narodil se v Hroznatíně, v selské rodině Jana a Františky Svobodových. Otec zemřel, když byl Ludvíkovi rok. Absolvoval měšťanku a poté Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí. V roce 1915 s bratrem Josefem narukoval Ludvík k pěšímu pluku č. 81. Po přeběhnutí do ruského zajetí absolvoval celou anabázi čs. legií včetně bojů u Zborova, Bachmače a o sibiřskou magistrálu. Do nové republiky se vrátil v roce 1921 a postupně sloužil v Užhorodu, Hranicích a Kroměříži. Po německé okupaci se přes Polsko dostává do Sovětského svazu, kde v Buzuluku organizuje vznik 1. čs. samostatného polního praporu. Pod jeho velením se od července roku 1942 vojáci podíleli na vítězném postupu přes Charkov, Kyjev, Slovensko, Ostravu až do Prahy. Byl jmenován prvním poválečným ministrem národní obrany. Zvraty v jeho kariéře přišly po roce 1948. V 50. letech byl obviněn z přípravy vojenského převratu. Díky svým přátelům v SSSR a zásahu Chruščova se vše urovnalo. V roce 1968 byl zvolen prezidentem ČSSR a odsoudil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Bohužel se stal figurkou v mocenské hře a v následném období normalizace přistoupil na Moskevský protokol, kterým Československo přijalo sovětskou intervenci. Ludvík Svoboda zemřel 20. 9. 1979 v Praze, pohřben byl na Městském hřbitově v Kroměříži.
-babok-, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
