(400 let)
Místo nedělní „skoro už“ svatomartinské husy a poobědového šlofíka bitva? A že její dopady určí osud jednoho národa na příštích zhruba 300 let? Na Bílé hoře se 8. listopadu 1620 událo neuvěřitelné.

Situace v Čechách nebyla jednoduchá. Na jedné straně snaha vládnoucích Habsburků o posílení svého vlivu a vypořádání se s protestantským viděním světa a na straně druhé právě postavení českých stavů a postupné potlačování jejich práv a bývalých svobod. Tento společenský kvas vyústil v květnu 1618 v tzv. druhou pražskou defenestraci, kdy byli z oken Pražského hradu vyhozeni dva místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic. Tak se odstartovalo povstání a další nepokoje, které v českém měřítku vyřešila bitva na Bílé hoře a hromadná poprava českých pánů v roce následujícím.
Samotná bitva byla ve skutečnosti spíš dvouhodinovou šarvátkou. K bitvě snad ani nemuselo dojít, ale v čele Katolické ligy stojící bavorský kníže Maxmilián tlačil na rozhodné a rychlé vítězství. Proti sobě stály vojska českých stavů s uherskými a hornorakouskými spojenci v počtu 20 000 vojáků proti císařskému vojsku Ferdinanda II. a vojsku Katolické ligy o cca 28 000 mužů. Stavovská vojska vsadila na modernější řazení podle holandského vzoru, protivníci zvolili tradiční španělský model. Původně dobře zaujatá výchozí pozice na vyšším místě před branami města se nakonec neukázala jako šťastná. Samotná taktika nehrála úplně podstatnou roli. Tou se stala bojová morálka stavovských vojsk, která byla přímo úměrná nevyplaceným žoldům. Mnoho velitelů se k bitvě z pražských krčem ani nedostavilo.
Velitelé Katolické ligy a císařských vojsk byli překvapeni, jak snadno vlastně zvítězili. Nejdříve zaútočili na levé křídlo stavů, které vedl Jindřich Matyáš Thurn. Hned při druhém pokusu o útok císařských vojsk se dali stavové na útěk dříve, než k nim stačil nepřítel vůbec dorazit. K nim se přidávala celá řada okolních jednotek, zmatek stoupal a stále více jednotek se téměř bez boje otáčelo a prchalo z bojiště. Chvilkový odpor a naději pro české stavy vnesl do bitvy Kristián mladší z Anhaltu, který zastavil na krátkou dobu postup protivníkových vojsk. Jeho jízda byla ale smetena, a když se uherská jízda po prvním kontaktu s nepřítelem rozutekla, bylo vše na levém křídle a středu jasno. Bylo po bitvě raz dva.
Zimní král Fridrich Falcký osobně spatřil prchající české vojáky a pochopil, že bitva je ztracena. Ve zmatku s královnou Alžbětou shromáždili korunu, klenoty, svatováclavský archiv, dvořanstvo a malého syna a uprchli z Prahy. Zpráva o útěku krále způsobila zděšení a morální rozvrat. Ačkoliv se do Prahy již nikdy nevrátil, titul českého krále přesto používal až do své smrti v roce 1632.
Bitvou na Bílé hoře byla ukončena první část třicetileté války vítězstvím Katolické ligy a rakouských i španělských Habsburků. Pro české země porážka jejich stavů znamenala upevnění moci panovníka a katolického náboženství. Do země se vracejí jezuité a provádějí důslednou rekatolizaci. Čechy se až do roku 1918 stávají součástí habsburského soustátí se všemi svými klady a zápory. Přichází období baroka, které z dnešního pohledu už ale nehodnotíme jako vyloženou „dobu temna“.

-babok-, foto © www.nacestu.cz; Wikimedia Commons