(660 let)
Pražané dali v pytli utopit nějakého kněze Martina Cinka, kaplana hradského, svrhše ho z mostu do Vltavy. Císař Karel IV. byl tehdáž v Norimberce a zvědav o tom, rozkázal rychtáře i konšely všecky, kteříž o tom skutku věděli, s úřadu zsázeti, aniž chtěl prvé do Prahy přijeti, až by ti všichni z města vyšli. (Veleslavín, str. 322)

Příčina události není známa, jen se lze domnívat, že to asi pěkně „žbluňklo“. Stalo se tak 3. dubna 1361, čtyři roky po položení základního kamene Karlem IV. (1 3 5 7 9 7 5 3 1), tedy roku 1357, 9. 7. v 5:31 hodin ráno, ale ještě před jeho dokončením roku 1402. Na památku kněze byl vztyčen v místě jeho svržení do Vltavy prostý dřevěný kříž, který časem přijal roli jakéhosi ochránce mostu. Během husitských bouří, když táhli 10. 9. 1419 radikálové ze Starého Města na Malostranské náměstí, kříž zničili. Nový dřevěný kříž s  ukřižovaným Kristem byl vztyčen roku 1436, dva roky po porážce husitů v bitvě u Lipan. V průběhu dvou dalších století byl jedinou ozdobou mostu, jen na přelomu 15. a 16. století naproti kříži vznikla boží muka.
Silný vítr v prosinci 1613 urazil hlavu Krista. Roku 1614 byl na mostě vztyčen nový dřevěný kříž, který se ocitl v ohrožení po korunovaci Fridricha Falckého českým králem 4. 11. 1619. Jeho manželku Alžbětu Stuartovnu totiž pohoršoval pohled na málo zahalené tělo Krista, proto žádala krále, aby kříž dal vyměnit, protože „na toho nahatého lazebníka svýma očima hleděti nemůže“. Král vydal příkaz, ale pobouření Pražané přiměli Staroměstskou městskou radu postavit ke kříži stráž a překazit králův úmysl. Král na radu hraběte Šlika nařízení odvolal, stráž odešla, ale našel se „dobrák“, který kříž shodil do vody. Jásala jistě kalvinistická Stuartovna, leč ne na dlouho. Po bitvě na Bílé hoře 8. 11. 1620 Prahu „zimní král i královna“ chvatně opustili. Další kříž v  pořadí zasáhl blesk 23. 5. 1628 a rozrazil krucifix i dvě sochy, proto musel být odstraněn. Nový dřevěný kříž nechal vyřezat císař Ferdinand II. roku 1629 Arnoštem Heidelbergerem – byl doplněn na prkně malovanými postavami Panny Marie, Máří Magdalény a svatého Jana. Krátce předtím došlo ale k zajímavé události. Jistý Bohuchval Valkoun z Adlaru, pán na Zlonicích a účastník stavovského povstání na straně stavů, byl po Bílé hoře odsouzen ke ztrátě majetku. Na přímluvu přátel z toho nakonec byla jen peněžitá pokuta. Ferdinand II. mu nařídil dát na nový kovový krucifix Kalvárie 3 000 zlatých rýnských (zlatý rýnský = 30 bílých grošů). Bohuchval zaplatil roku 1627 královské komoře, ta ale peníze půjčila k zapravení proviantu císařského vojska. Kříž tedy i nadále zůstal dřevěný, ale vydržel jen osm let. V roce 1637 se díky větru téměř uvolnil a hrozilo jeho zřícení. Vzniklo nové zobrazení Kalvárie se dvěma sochami Fabiána Harovníka, které vyřezal Jeremiáš Fischel.
K  dalšímu poničení kříže došlo za švédského obléhání Prahy (31. 7.–1. 11. 1648), kdy údajně český kanonýr ve švédských barvách ustřelil Kristovi hlavu – a ještě týž den padl. Ale věřte tomu… Císař Ferdinand III. dal torzo Krista přenést do Klementina, dnes je v  arcibiskupském semináři. Když se císař Leopold  I. dověděl, že u  kupců Hyllingerovských je na prodej kovový krucifix, vyslal malíře Karla Škrétu a dělolijce Mikuláše Löwa do Drážďan. Dílo litce Hanse Hillingera podle návrhu Wolfa E. Brohna z roku 1629 císařští vyslanci zakoupili roku 1657 za 500 tolarů. V roce 1666 byly u kříže osazeny dvě olověné sochy sv. Marie a Jana Evangelisty, ulité zvonařem Mikulášem Löwem z Löwenberku.
Roku 1696 byl na kříž připevněn zlacený hebrejský nápis „Kadoš, Kadoš, Kadoš Jahve Sbaot“ (Svatý, Svatý, Svatý je Hospodin zástupů). Úryvek citátu z  biblické Knihy proroka Izaiáše, záměrně hanlivě umístěný na Kalvárii, byl potupou židovských věřících. Nápis musel zakoupit pražský Žid Elias Backoffen, údajně se rouhající kříži poklonou čelem vzad. Pokutu mu uložil Královský apelační tribunál, kterému předsedal Václav Vojtěch ze Šternberka. Příběh popsaný na tabulce byl osazen v kartuši (pískovcové skalky Golgoty, motiv Adamovy lebky, hadů, žab a ještěrek od drážďanského sochaře J. J. Hermanna z  roku 1696, nejpozději 1707). Podle historických židovských pramenů je příhoda nepravdivá, Elias Backoffen se stal obětí lživého udání – důsledkem rivality dvou představitelů Pražské židovské obce, jejichž spor vyvrcholil udáním a  procesem. (Přestože od roku 2000 událost vysvětlují tři bronzové tabulky, v  roce 2007 někdo ulomil hebrejská písmena a  shodil je do Vltavy, nebyl dopaden, potápěči větší části písmen nalezli, menší byly nenávratně ztraceny, kříž byl poté restaurován do původní podoby.)
Dřevěný kříž chátral a  roku 1706 ho vichřice porazila. Tělo Spasitele a hebrejský nápis byly roku 1707 přeneseny na nový, již bronzový kříž a  olověné sochy nahradily roku 1861 sochy pískovcové Panny Marie a  sv. Jana Evangelisty od Emanuela Maxe. Součástí sousoší bylo věčné světlo, zaniklé do poloviny 20. století, dnes je ale zpět na svém místě. Prostor před křížem býval vždy považován za posvátný. Lidé jdoucí přes most tu smekali, byly tu vyhlašovány významné události a čtena důležitá prohlášení. V protějším zábradelním výklenku se naopak popravovali zločinci a nepoctiví živnostníci se tam za trest spouštěli v kleci do Vltavy.

Luděk Sládek, foto © Wikimedia Commons; Láďa