Bývalá popravčí místa jsou prý prokletá a zlo se v nich přímo zhmotňuje. V Olomouci by to muselo být v minulosti ještě něco víc, než bylo obvyklé. Tady totiž v prostoru dnešní ulice Na Šibeníku existovala naprosto unikátní šibenice, která prý neměla obdobu v celé zemi.
Jednalo se o zděnou a poměrně velkoryse pojatou stavbu, kde byl katovi i odsouzencům dopřán ojedinělý „komfort“… Její popis z roku 1746 se dochoval díky místnímu písaři a právníku Floriánu Josefu Louckému a staviteli Janu Matyáši Kniebandlovi, který ji v roce 1755 nakreslil. V té době už šibenice pět let nestála v souvislosti s výstavbou tereziánské pevnosti. V Olomouci se ale popravovalo dál až do šedesátých let 19. století vždy na aktuálně nových šibenicích. Poté se přesunuly šibenice do věznic. Poprava oběšením byla v minulosti považována za potupnou a pro vyšší společenské třídy bylo určeno stětí mečem. Ještě horší to měly ženy, které byly častěji rovnou pohřbívány zaživa nebo topeny, protože by jejich vystavená a často odhalená těla mohla pohoršovat. K „emancipaci“ a rovnosti práv mužů i žen v tomto směru došlo od počátku 19. století. V době první republiky proběhla v Olomouci pouze poprava vraha, lupiče a kasaře Martina Leciána, kterou provedl úřední popravčí Leopold Wohlschläger. Po válce do roku 1947 bylo oběšeno 44 konfidentů a příslušníků SS nebo gestapa a poté ještě do roku 1952 pět vrahů. A tím snad vše skončilo…
-babok-, foto © Vlastivědné muzeum Olomouc
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
