(400 let)
Je pondělí 21. června 1621. Odsouzení vůdci stavovského povstání byli už večer převezeni z Pražského hradu na Staroměstskou radnici. S úsvitem nastala hodina exekucí. Odsouzenci byli vyváděni na náměstí na dřevěné pódium podle rodu a důstojenství, nejprve tři páni stavu panského, pak sedm členů stavu rytířského a poté 17 mužů stavu městského.
Ach, jak se mohlo jen státi, že já, člověk srdce nadmíru zbožného, jenž celý život slova dobrého k urovnání rozbrojů užíval a s poddanými mírně nakládal, stanul jsem v tomto sklepení radnice Starého Města? Pane bože, nedejž mi na věky zahanben býti!
Jsem Krištof Harant z Polžic, po otci mém stavu rytířského, jsa zrozen léta Páně 1564 na Klenové u Klatov. Od mladosti mé vzděláván byl jsem v jazycích starých i nových, vědách a uměnách, z nichž hudbu i zpěv oblibuji po celý život. Ve dvanáctém roce věku vstoupil jsem v službu jako páže k arciknížeti Ferdinandu Tyrolskému, bratru císaře Maxmiliána. Arcikníže měl k Čechům blízko, vždyť dříve býval místodržícím u nás. Na zámku u Innsbrucku shromáždil nevídanou sbírku obrazů, přírodnin i kuriozit všelijakých. Mě obliboval pro mou náklonnost k vědám a pěknému umění, na své cesty v Němcích i zemi Vlaské mě brával. Stráviv při dvoře jeho drahně let, naučil jsem se zacházeti se zbraní všelikou, s koněm turnovati, během i skokem sotvakdo vyrovnati se mi mohl, a při hrách nikdo nedovedl míč povětrný takovou silou vzhůru vymrštiti.
Když otec můj léta 1584 na věčnost se odebral a několik let poté i matka, musil jsem se o majetek doma starati. Pojal jsem za choť Evu Černínovou z Chudenic. Léta Páně 1593 vypravil císař Rudolf z Čech vojska veliká do války s Turky v Uhřích, i bojoval jsem tam udatně a platně po čtyři léta, zač císař z vděčnosti udělil mi pak 700 zlatých ročního platu. Však téhož léta manželka má zemřela a já dal dítky k opatrování příbuzné naší do Plzně. Následujícího léta 1598 vydal jsem se se švagrem svým, Heřmanem Černínem z Chudenic, na pouť do Svaté země, na Sinaj a do Egypta. Tam mnohé dobrodružství i nebezpečenství bylo nám zažíti, jakž podrobně s odkazy autorův starších vypisuji v sepsání svém, kteréž jsem v jazyce českém vydati ráčil léta 1608.
Léta 1601 mě císař Rudolf učinil svým komorníkem a radou, a na jeho milostivé doporučení přímluvným listem mě později stav panský v sebe přijal. V Praze mimo služby dvorské nalezl jsem dosti času k vědám, básní skládání i hudbě komponování, za což jsem mnohý obdiv sklidil. Okolo léta 1603 vzal jsem za manželku Barboru, rozenou Mířkovskou z Tropčic, kteráž však léta 1607 zemřela po děťátku. Potřetí oženil jsem se, pojav sobě Annu Salomenu Hradišťskou z Hořovic, s ní další tři dítky zplodil.
Ony nešťastné rozbroje mezi katolíky a stranou pod obojí za vládnutí císaře Matyáše, kterýž povýšil mě k hodnosti dvorského rady, však po smrti císaře léta Páně 1619 uvedly zemi Českou i mě v záhubu. Na naléhání mnohých a sveden vlastní ctižádostí, přestoupil jsem na stranu pod obojí. Když pak stavové nařídili výpravu proti lidu císařskému, zvolili lidu svému direktory po krajích, mě pak mezi nimi, aby nad důstojníky velení měli. V červnu téhož léta stáli jsme s Jindřichem Matyášem z Thurnu, vůdcem vojska stavovského, před Vídní, a koule z děl našich i do oken hradu císařského létaly, takže král Ferdinand musil komnaty své opustiti v nebezpečenství života. To za vinu mně dáváno soudem po bitvě bělohorské, jakož i to, že od krále Fridricha Falckého dříve přijal jsem úřad presidenta komory české, čehož trpce jsem litoval.
Už hrabě Šlik vyveden a sťat, též pán Václav z Budova. A nyní zavolali na mě. Ach, jaké země jsem projel, v jakých nebezpečenstvích býval, a ze všeho mi pán bůh pomohl: a nyní v své milé vlasti nevinně umříti musím! V tebeť jsem, pane bože můj, od mladosti mé doufal, a protož v ruce tvé poroučím duši mou! Amen.
Aleš Krejčí, foto © Wikimedia Commons; World Trend
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
