(83 let)
Bylo nedělní dopoledne babího léta 18. září 1938, bez srážek, bezvětří, necelých 20 °C. Přesto něco viselo ve vzduchu. Byla to otázka válka, nebo mír? Tu si kladli mnozí jako F. Peroutka, J. Stránský nebo K. Čapek. A právě zamyšlení Čapkovo vyšlo ono nedělní dopoledne na stránkách Lidových novin. Svá slova v něm adresoval sudetským Němcům.

Epištola k sudetským Němcům
Dnes události nastupují tak rychle, že to, co píši teď, může být zítra nebo pozítří povídáním už zbytečným; ale cítím, že lépe je mluvit nadarmo než mlčet před osudem ještě pořád odvratitelným. Nemám práva ani moci, abych v této chvíli čímkoliv přispěl k řešení sudetoněmecké otázky; ale jako každý Čech, jako každý Evropan mám právo položit jinou, daleko obecnější a daleko prostší a jednoznačnější otázku: Chcete válku, nebo mír? Ani ta válka, ani ten mír se netýkají jenom vás; jsou věcí celé Evropy a celého lidstva. Tuto otázku klade dnes celý svět také někomu jinému, aby na ni jasně a definitivně odpověděl; ale máme, pokud na nás jest, nejvážnější důvody ptát se také přímo a osobně vás, lidí z Kadaně a Liberce, lidí z Krnova nebo Trutnova, nebo kdekoliv jinde stojí krov vaší rodiny: chcete vy, vy sami za sebe, vy podle svého vlastního rozumu a srdce – chcete válku, nebo mír? Můžete tu otázku opáčit a položit ji nám druhým. Bez váhání vám odpovím za všechny Čechy i Slováky, za všechny Evropany: že chceme mír. Tak samozřejmá je obecná jednomyslnost v této věci, že se cítím v právu říci to za nás za všechny: chceme mír pro sebe, pro celou Evropu, pro celý lidský svět; chceme mír pro své děti i pro generace budoucí. Snad budeme my, snad bude celá Evropa donucena bránit se proti porušení míru; ale jedna věc je a bude pro všechny věky jasná, děj se co děj: že v hrozícím konfliktu ta strana, do níž náležíme, válku nechtěla. Věřím pevně, že by také mezi vámi bylo moc málo těch, kteří by rovnou řekli: Ano, já chci válku. Snad víc by se našlo těch, kdo by odpověděli: Raději válku nežli dosavadní stav. Taková odpověď by byla vytáčkou; ten dosavadní stav nebyl a není něco definitivně uzavřeného; vyvíjel se po tisíc let a jeho podstatná, pro vás jenom příznivá změna byla už a je opravdu na dosah ruky. Naproti tomu válka je něco, co by se nedalo zastavit ani vzít zpátky; těm miliónům mrtvých byste už život nevrátili. Tady není jenom volba mezi něčím lepším a horším, nýbrž mezi skutečnostmi napravitelnými a nenapravitelnými. Netřeba se divit, že snad leckoho z vás doposud ani ve snu nenapadlo, že by se případná válka mohla skončit jinak než vítězstvím režimu, se kterým jde jeho srdce; to je koneckonců věc přirozená lidské duši – my také nechováme ani nejmenší pochybnosti o tom, kdo by byl vítězem v takové konflagraci; ale asi si to představujeme my a vy právě obráceně. Bylo by asi bezúčelné chtít se předem přehádat o tom, co se má stát; ale zanechme aspoň na okamžik dohadů, ve kterých jste stejně laici a k tomu ještě jednostranně informovaní, a připusťte si ve skrytu druhou možnost: že to ten stát, který nechci jmenovat, prohraje; a ta prohra, na to můžete vzít jed, bude národní katastrofou. Myslete na tu pohromu a její další důsledky jako na pouhou možnost; a pak znovu se před svým svědomím a láskou k svému národu rozhodněte, jste-li pro válku, nebo pro mír. A nemyslete si, že na vaší odpovědi, vy němečtí jednotlivci z Českého Krumlova nebo Karlových Varů nebo Šumperka, nezáleží a že to, co se stane, stane se z vůle dějin. Ne. Bude to vaše vůle – nebo vaše vina, jak se to vezme; ale byla by to vůle nebo vina strašlivá, a vy, vaše města a vesnice by si ji odnesly nejvíc. Tentokrát by se bojovalo na německé půdě; déle než sto let neudělal váš národ tuhle zkušenost – a dnes, to víte, vypadá válka jinak; tomu se říká pokrok vzdělanosti. Dnes nevypovídají války jenom hlavy státu, nýbrž národy; a jeden každý z vás představuje ten národ. Není to jen vaše právo, je to vaše povinnost tu otázku si položit a hledat na ni konečnou odpověď. Řeknu upřímně, nedovedu si ani představit tvář člověka, který by řekl: Já chci válku. Ale chcete-li mír – a s tím se neobracím k stranám nebo k vůdcům, nýbrž k lidem soukromým, jako jsem sám; chcete-li opravdu mír, mír pro sebe a své děti, mír pro svůj národ, který milujete – stačí. Potom se domluvíme. Pak už, ať nás cokoliv dělí, budeme mít něco společného, co budeme každý ze své strany podpírat: budeme mít společnou vůli k míru. Pak už se z nás i vás stanou spolupracovníci – nejenom na vašem přírodou a dějinami společném sudetském koutě, ale na míru světa. A na záchraně miliónů krásných lidských životů. Ti, kdo by padli – ať by to byl Australan nebo Němec –, mají také nějaká práva, nemyslíte?

Čapek byl přesvědčen, že lidé chtějí mír. Nedovedl si představit člověka, který by řekl, že chce válku. Válku proto nepřipouštěl. Karel Čapek byl moudrý, ve svých úvahách nadčasový muž. Do podpisu mnichovské dohody zbývalo 12 dní, do Čapkovy smrti 99 dní, do vzniku Protektorátu Čechy a Morava necelých šest měsíců a do konce války a totální porážky Německa něco málo přes šest let. Největší válečný konflikt v dějinách trval od 1. září 1939 do 2. září 1945. Postupně do něho bylo vtaženo 70 států s více než 80 procenty obyvatelstva světa. Válčilo se na území 40 států Evropy, Asie, Afriky a Oceánie. O život přišlo kolem 60 miliónů lidí.

Luděk Sládek, foto © Wikimedia Commons; redakce