Spisovatel, režisér a výtvarník Jan Tománek je nesmírně činorodý tvůrce. Nerad zůstává na jednom místě, a proto se s nadšeným zápalem pouští do nových projektů a dosud neprobádaných vod, které úspěšně zdolává. Zadařilo se mu tak nejen ve filmových vodách, ale úspěchy slaví i na poli literárním, kde se čtenářskému zájmu těší již jeho druhý román Lustr pro papeže.
Do širokého povědomí jste se dostal skrze Kozí příběhy. Co pro vás bylo nejnáročnější? Být scenáristou, producentem režisérem či animátorem?
První Kozí příběh měl premiéru v roce 2008, ale i s přípravami jsem na něm pracoval přes pět let. Tedy ještě když jsem studoval na AVU.
Je to obecně vžitý mýtus – ne každý režisér, který dělá animovaný film, je sám animátor. Na animaci já nemám trpělivost, a tudíž je to asi jediná profese, kterou jsem na filmu nedělal.
Paradoxně ale nejsložitější bylo na začátku přesvědčit lidi, že není nesmysl vytvořit u nás 3D počítačově animovaný film, tedy něco, co do té doby vzniklo pouze ve velkých světových studiích. Peníze jsem sháněl více než tři roky a jsem dodnes vděčný soukromým koproducentům, kteří mi věřili. Dnes to zní neuvěřitelně, ale tehdy jsme na první Kozí příběh od českého státu nedostali ani korunu, potažmo od Grantu kinematografie, kde sedí stále stejní lidé, kteří si dávají vzájemně peníze jen na své vlastní filmy. No a nakonec Kozí příběh byl nejnavštěvovanějším českým animovaným filmem vůbec. Získal hlavní cenu kritiků Kristián na Febiofestu a dodnes dělá v zahraničí jméno české animaci.
Neplánujete se zase někdy vrátit k animaci či tvorbě pro děti?
Na rozdíl od svého táty, který dělal večerníčky a ilustrace pro děti, jsem se nikdy tvůrcem pro děti necítil. Vlastně ani Kozí příběh není pohádkou. Je to zpracování pověstí, a místy poměrně i drsné. V Americe dostal film dokonce hodnocení PG-13, což je pro „dětský“ film poměrně problém… V tomto ohledu jsem se trochu poučil a pokračování Kozí příběh se sýrem už je zaměřeno více na dětského diváka.
Co stálo za vaší dráhou spisovatele?
Asi se sešlo víc věcí najednou. Jednak mám takovou povahu, že když něčeho dosáhnu, chci zkusit něco jiného. Založil jsem v mládí herní časopis Level a byl jeho šéfredaktorem. Ale co potom? Co dál? Kam se posunout? Šel jsem tedy od toho. Natočíte nejúspěšnější animovaný film – uděláte ještě pokračování, ale co dál? Lepší už to nebude a „dojit Kozy“ nějakým dalším pokračováním jsem nechtěl. Navíc doba, kdy lidé chodili do kina a každý český film byl svátek, dávno skončila. A věnovat pět let života něčemu, v co jsem už vlastně nevěřil a je navíc hrozně drahé a svazující, jsem nechtěl.
Vždy jsem však psal scénáře, povídky, články a recenze, takže psaní knih je podle mě zcela logický krok. A je to neuvěřitelná svoboda, protože kniha nic nestojí. Jen čas a můžete psát cokoli.
Vaše tvorba je žánrově dosti rozmanitá. Z jakého důvodu tomu tak je? Nechcete mít jednotný rukopis?
Ale já si nemyslím, že bych neměl jednotný rukopis. Máte však pravdu, že žánrově je to zcela odlišné. Ale to asi vychází z toho, co jsem už říkal, že rád zkouším nové věci a jdu dál.
A naopak téma a rukopis mi přijdou stejné. Když se ohlédnu, tak ve všech knihách a vlastně už i filmech je, troufám si říct, jedno hlavní téma, kterým je humanismus a svoboda člověka.
Vaše poslední kniha Lustr pro papeže je čtenářsky velmi úspěšná. Čekal jste to? A čím to podle vás je?
Ono je dost relativní, co je to úspěšná kniha. Tam, kde s filmem oslovíte statisíce až miliony lidí, je úspěch s knihou o jeden až dva řády méně. Ale na druhou stranu je dobrá literatura daleko trvalejší a snad i hodnotnější než film.
Ale to, že se lidem kniha líbí a čtou ji, je skvělé. A je to podle mě hlavně tím tématem. Dodnes vlastně toto období normalizačních lágrů nikdo nezpracoval. Většina lidí tu dobu normalizace stále bere jako dobu veselých písní Michala Davida a rodinných komedií a netuší, co se dělo pod povrchem. Když jsem poprvé na Mílův příběh náhodou narazil, věděl jsem, že je hrozně silný a stojí za zpracování.
Jak jste se seznámil s Mílou Petrovským, který se podělil o své zkušenosti?
Narazil jsem na jeho příběh úplně náhodu na Paměti národa. Ozval jsem se mu a začal za ním dojíždět. Strávili jsme spolu spousty večerů a nocí a on mi vyprávěl své zážitky z vězení a já z nich pak upletl knihu. Něco jsem upravil, něco časově přesunul, některé zážitky dodal od jiných vězňů nebo si vymyslel. Avšak v knize to hlavní a minimálně dalších takových 80–90 procent zážitků je reálných. Šílené na tom je, že jeho příběh není vůbec výjimkou. Ba právě naopak! Takových příběhů jsou stovky.
Lustr pro papeže vyšel také v podobě audioknihy. Jak tuto interpretaci coby autor vnímáte?
Já si tu audioknihu sám zrežíroval, takže spokojený jsem. Míra Nosek je perfektní a má v hlase obě důležité roviny – hravost a rebelství, ale i vážnost a bolest. Dopadlo to, troufám si říct, skvěle a ještě více to podtrhuje atmosféru doby.
Nechystáte se Lustr pro papeže převést také do filmové podoby?
Ano, to by bylo výborné a mám to v hlavě. Kniha je vlastně hotový scénář, avšak teď na to není myslím vhodná doba.
Na čem v současné době pracujete?
Mám napsané dvě další knihy. Jedna už rok čeká na vydání, které se kvůli covidovému šílenství stále odsouvá, a druhou jsem dokončil nedávno. Obě jsou jakýmsi podobenstvím o našem světě. Také připravuji knihu blogů, které jsme já a další autoři psali v období pandemie a mapuje poslední rok našich životů.
Tereza Blažková, foto © archiv Jana Tománka
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
