(80 let)
Zelený čtvrtek velikonoční nám má připomínat zelené louky, kde se v zahradě getsemanské Ježíš při loučení modlil. Utichl hlahol zvonů, neboť ty odlétly do Říma. V Protektorátu Čechy a Morava utichly zvony díky vládnímu nařízení o odevzdávání zvonů č. 414/1941 Sb. z 26. listopadu 1941.

Zvony z obsazeného pohraničí
Po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava 16. 3. 1939 se bývalé území, mimo Slovenska, rozdělilo na protektorát a pohraniční oblasti připadlé říšským župám: Sudetenland, Niederbayern-Oberpfalz, Oberdonau a Niederdonau. Zvony v tomto pohraničí byly rekvírovány stejně jako ty v protektorátu, jen se tu začalo dříve. Za průběh akce odpovídal v Sudetské župě Konrad Henlein. Vlastníci zvonů museli vyplnit ohlašovací list, zaznamenat všechny zvony a u nich jejich místo, obec, kostel či kapli, vlastníka, hmotnost a spodní průměr. Dvě kopie obdržel nadřízený úřad, většinou církevní, který předal formuláře landrátům či starostům měst. Ohlašovací listy se seznamy nejcennějších zvonů kategorie D se zasílaly do Říše, protože Göring chtěl mít poslední slovo u zvonů, které měly být zachovány. Nic dobrého to nevěstilo, když prohlásil: „V Německu by mělo být zachováno deset až dvanáct zvonů.“ Zvony ve sběrných střediscích církev a památková péče rozdělily do čtyř kategorií. Kategorie D byly umělecky a historicky nejcennější zvony, které měly být zachovány. Zvony kategorie A byly určeny rovnou ke zpracování. Kategorie B byla první rezerva a C zvony byly umělecky a hudebně cenné. Na shromaždištích měly být prozatím ponechány zvony B a C. Památkáři na shromaždištích zvony zdokumentovali, popsali, vyfotili a případně vyhodnotili zvukový obraz. Na přelomu let 1940–1941 došlo k odebrání většiny zvonů kategorie A – putovaly do hutě Kaiserwerke Lünen – Westfalia AG k roztavení. Druhá fáze rekvizice proběhla v letech 1942–1943, kdy se shromáždily zvony kategorií B a C. V březnu 1942 vznikl konečný plán, podle kterého zvony B a C z žup Reichsgau Sudetenland byly odvezeny do hutě Lünen ke zpracování.

Zvony z Protektorátu Čechy a Morava
V listopadu 1941 vyšlo v protektorátu vládní nařízení o odevzdání zvonů. Za jeho plnění odpovídala ministerstva průmyslu a školství. Pokyny pro odevzdání zvonů hovořily jasně, nařízení se vztahuje na všechny zvony z bronzu bez ohledu na jejich druh i účel. Šlo o zvony kostelní, klášterní, hřbitovní, v sadech a školách, profánní a na církevních budovách. Netýkalo se to zvonů signálních a v muzeích. V každé náboženské obci či farnosti mohl být ponechán jediný zvon k vyzvánění, zpravidla ten nejmenší. Okresní úřady požadovaly od vlastníků vyplnit formulář, kde měly být popsány zvony: hmotnost, průměr, výška, tón či ladění, rok ulití, výrobce, nápis, užití, způsob zavěšení a proč nebyl zvon rekvírován za 1. sv. války. Okresní úřady tyto ohlašovací listy zaslaly památkovému ústavu v Praze a Brně a ty podle nich rozřadily zvony do kategorií A, B, C, D, kdy kategorii A označily zeleným pruhem, B žlutým, C červeným a na bok všem uvedly místo, okres a vlastníka zvonu. Zvony D měly zůstat na svých místech, ale zvony A byly určeny k okamžitému zpracování. Památkáři měli zvony roztřídit do 15. 2. 1942 a následně ohlašovací listy zaslat ministerstvu průmyslu, kde se řešily stížnosti, omyly či opožděné návrhy památkářů. Poté dostaly ohlašovací listy okresní úřady, aby zajistily sejmutí zvonů A, B, C vlastníky a shromáždily je v ústředních sběrnách. V Praze pod Libeňským mostem v přístavišti na Maninách skončily zvony z českých okresů spolu se zvony z moravských okresů Telč, Velké Meziříčí, Jihlava a Moravské Budějovice. V Ostravě-Přívoze byla sběrna pro zbylé moravské okresy, ale od června 1942 byla ostravská sběrna přesunuta do Prahy. Převoz zvonů po Vltavě a Labi do Německa řídil Říšský úřad pro železo a kovy z Berlína. V přístavišti na Maninách se nakládaly na lodě zvony kategorie A, kategorie B a C tvořily rezervu. V době od července do srpna 1942 odplulo z přístaviště v Praze pět lodí ČS Plavební akciové společnosti labské a odvezlo 9 801 zvonů o hmotnosti 1 563 tun. Konečnou stanicí byly dvě firmy v Hamburku. Za necelý rok tak byla zlikvidována valná část zvonového inventáře Čech a Moravy, asi 10 000 zvonů. V roce 1942 byla rekvizice zvonů v podstatě skončena. V Praze zůstalo asi 277 tun zvonů kategorie B a C, 2 184 zvonů a hodinových cimbálů, jež se do Německa nikdy nedostaly a po válce se vrátily majitelům.

Ztráty na zvonech
Z území Říše a okupovaného pohraničí ČSR bylo odebráno a roztaveno 42 583 zvonů církevních a 1 193 zvonů ostatních. Z ciziny, včetně Protektorátu Čechy a Morava, to bylo asi 33 000 zvonů. V protektorátu zbylo pouhých 13 % a na Moravě 6 % zvonů. Zničeno bylo 10 000 zvonů v protektorátu a 3 500–4 000 zvonů v pohraničí. Celkem tedy 13–14 tisíc našich zvonů. Spojenečtí experti, kteří v Hamburku neroztavené zvony třídili, sice zvony z ČSR identifikovali, ale jen asi 25 kusů.
„Srdce a zvony pukají při silném nárazu.“ Jean Paul, německý spisovatel (1763– 1825).

Luděk Sládek, foto © Muzeum hlavního města Prahy; ČTK; zdroj: Arcibiskupství českobudějovické