(120 let)
Julius Fučík, český komunistický novinář, překladatel, literární a divadelní kritik popravený nacisty, se po roce 1948 stal komunistickou modlou. Jeho socha dodnes shlíží na Olšanské hřbitovy, což mě vedlo k zamyšlení.

Narodil se do smíchovské dělnické rodiny soustružníka Karla Fučíka a Marie 23. února 1903. Pokřtěn byl 22. 3. jako Julius Jaroslav, po strýci skladateli Juliu Fučíkovi. Když otec získal pěvecké ochotnické angažmá v plzeňském Městském divadle, rodina se sem přestěhovala (1913) a malý Julek tu sehrál desítky úspěšných dětských rolí. V 16 letech vystoupil z římskokatolické církve, po maturitě externě studoval na Filosofické fakultě UK a po vzniku KSČ do ní vstoupil (1921). Členem Devětsilu byl od roku 1926, 1929 spoluzakládal Levou frontu, 1928–1938 byl šéfredaktorem Tvorby, od roku 1929 pracoval v Rudém právu, kde byl i dopisovatelem v Moskvě. V roce 1938 se po letech známosti oženil s Augustou Kodeřičovou, později „národní vdovou“ známou jako Gusta Fučíková. Za svědka jim byl Jan Šverma, ale i poválečný komunistický architekt teroru Bedřich Reicin, kterého v procesech 50. let Gusta obvinila, že udával gestapu a má na svědomí „Julkovu“ smrt, ale Reicin byl v té době v sovětském exilu. Manželský vztah Julka a Gusty vystihl Ferdinand Peroutka: „Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.“ Gusta se brala s Julkem formálně, motivem byla spíše možnost požádat penzijní ústav o příplatek.
Po vniku Protektorátu se uklidili do Chotiměře, kde žili Julkovi rodiče. Pochyby o paktu Molotov–Ribbentrop, kde se odkryla zvrhlost touhy po moci obou diktátorů, jeho vírou v komunismus neotřásly. V roce 1940 bylo jeho zatčení otázkou času, proto odešli do Prahy, kde se ukrýval jako kulhavý muž s plnovousem, profesor Horák. Po napadení SSSR v červnu 1941 vstoupil do odboje, ale ilegalitu bral jako hru. Po zatčení 1. ilegálního ÚV komunistické strany, jehož byl členem, vstoupil do druhého, kde aktivně vydával komunistický tisk. Protokol pražského gestapa popisuje zatčení Julka s Gustou v nuselském konspiračním bytě Josefa Jelínka v noci z 24. na 25. 4. 1942 jako nahodilé, při rutinním pátrání po ukrytých vysílačkách. Fučíkovo váhání při zatýkání, zda střílet, či ne, popsané v Reportáži psané na oprátce, naráží na svědectví přeživší zatýkání Rivy Friedové­‑Krieglové, která byla naopak zklamána jeho jednáním. Julek byl převezen na gestapo v Petschkově paláci, kde absolvoval celonoční brutální výslech a další výslechy v Pankrácké věznici. V motácích z vězení, materiálu pro vznik knihy Reportáž psaná na oprátce, které za komunistické éry nikdo nikdy neviděl, otevřeně vypověděl, že po sedmi týdnech začal mluvit. Byla to ale hra, v níž se mu podařilo zachránit nejméně dvě osoby a zcela odvedl pozornost od svých přátel, básníků Nezvala, Halase, Seiferta a Neumanna. Pravdivost dokládá srovnání protokolů gestapa s textem Reportáže psané na oprátce, kterou sepsal na jaře 1943. Klid na psaní mu umožnily dobré vztahy s vyšetřovatelem, libereckým rodákem, gestapákem Josefem Böhmem, který po válce před soudem uvedl šest až osm výjezdů s Fučíkem z věznice do Prahy. Je jasné, že chytrý gestapák měl Fučíka jen jako pojistku pro případ, že se vše obrátí, a tak držel Julka na Pankráci a u nadřízených vyvolával pocit, že je stále možné z něho těžit důležité informace. Tak se Julek na Pankráci těšil asi rok viditelným privilegiím. V červnu 1943 ale hra skončila. Julka převezli do berlínské věznice v Plötzensee. Lidovým tribunálem, vedeným vrcholným představitelem nacistické justice Rolandem Freislerem, byl 25. 8. 1943 odsouzen k trestu smrti. Vězeňská gilotina byla poškozena náletem, proto byl rozsudek vykonán 8. 9. 1943 oběšením ve věznici Plötzensee. Gusta putovala po zatčení a výsleších do koncentračního tábora v Ravensbrücku, kde se dožila konce války. Po návratu se stala ideologickým pilířem komunistů a po puči 1948 jako mocná redaktorka redigovala i Julkovy sebrané spisy, dotvořila obraz Fučíka jako ideálu komunistických ctností. Ověšena řády a medailemi zemřela v roce 1987. Její „dílo“ však ovlivnilo několik generací školáků na dlouhá léta, některé dodnes. Místo Fučíkova posledního odpočinku není známé, ale spekulace o jeho dalším osudu kolaboranta vyvrací svědectví místního pastora, který zaopatřoval odsouzené. Julius Fučík zemřel jako tisíce dalších hrdinů, kteří se nestali zrádci. Jeho morbidní kult stvořili později jiní.

Luděk Sládek, foto © Wikimedia Commons; www.gedenkstaette­‑ploetzensee.de