Rozhodnutí Gerharda Richtera darovat Lidicím svůj obraz „Onkel Rudi/Strýc Rudi“ (1965) je hluboce symbolické a dojemné. Lidice jsou místem jednoho z nejstrašnějších nacistických masakrů na našem území.
V červnu 1942 němečtí nacisté přepadli Lidice, na místě popravili každého muže, všechny ženy poslali do koncentračních táborů a většinu dětí zavraždili v německém nacistickém vyhlazovacím táboře Chelmno na polském území. Nakonec obec vypálili a srovnali se zemí.
Obraz „Strýc Rudi“ představuje umělcova strýce Rudolfa v uniformě wehrmachtu. Obraz je strašidelnou připomínkou „obyčejných“ tváří, které byly součástí nacistické válečné mašinérie.
Darování tohoto obrazu Lidicím slouží jako připomínka toho, že za uniformami byli jednotlivci a rodinní příslušníci, kteří i přes jejich domnělou lidskost dokázali hrát přiřazené role v nacistické mašinérii. Gerhard Richter se narodil v roce 1932 v Drážďanech, pozdější součásti tzv. Východního Německa, a jeho život a umělecké snažení byly hluboce ovlivněny bouřlivými událostmi 20. století. Richterova cesta z Východního do Západního Německa a následná tvorba díla „Strýc Rudi“ je dokladem umělcovy schopnosti prolínat osobní vyprávění s širšími historickými kontexty. Jeho raný život v NDR byl poznamenán tísnivou atmosférou poválečného státu ovládaného Sověty, z důvodu narůstajícího omezování uměleckého projevu, v roce 1961 přeběhl do NSR.
V té době procházelo Západní Německo hlubokým probuzením do hrůz nacistické éry, doby, jež byla v předchozím desetiletí „zapomenuta“. Stejně jako mnoho mladých Němců jeho generace byl i Rudolf povolán do nacistické válečné mašinérie. Podle umělce zemřel krátce po pořízení fotografie. Richter však nenamaloval k této tematice a stejnou technikou jen tento obraz, dalším ze série obrazů namalovaných podle umělcova rodinného alba je i malba „Tante Marianne/Teta Marianne“ (1965), která, jak již název naznačuje, zobrazuje jeho tetu. Ta na rozdíl od strýce Rudolfa, kterého Richter moc neznal, nenašla smrt na bojišti, ale díky své údajné psychické nemoci ji nacisté zavraždili v rámci programu T4, jehož cílem bylo odstranit ty, kteří byli považováni za „nevhodné“ pro árijskou rasu. Teta Marianne byla Richterovou oblíbenou tetou a v mládí ho i vychovávala. Jsou to právě tato osobní spojení s brutalitami nacistického režimu, která dodávají Richterovu zkoumání paměti, viny a národní identity další vrstvu hloubky.
Těmito díly se autor nevrací jen k rodinné fotografii, ale noří se do kolektivní psychiky národa vyrovnávajícího se se svou temnou minulostí. Jeho „rozmazaný“ způsob malby slouží jako metafora pro kalné vody paměti a výzvu sladit osobní vyprávění s historickými fakty. Stejně jako mnoho Richterových děl z tohoto období tak odráží nejednoznačnost různých pohledů a zvýrazňuje složitost jejich interpretace. Šedesátá léta byla pro NSR desetiletím zúčtování. Zatímco se země potýkala s „odhalením“ holocaustu a se spoluúčastí obyčejných občanů na nacistickém režimu, mladí umělci jako Richter sehráli klíčovou roli při otevírání této kolektivní introspekce. Prostřednictvím děl jako „Strýc Rudi“ vyzval Richter společnost k sebereflexi nepříjemné pravdy a k zpochybňování příběhů, které jim byly vyprávěny ve snaze vymazat paměť na zločiny způsobené během diktatury NSDAP.
Když v roce 1967 mladý německý galerista René Block pozval Richtera, aby přispěl tímto obrazem na jeho 20. berlínskou výstavu s výstižným názvem „Hommage to Lidice“ (1967), asi si nedokázal představit, jak štědrého daru se tím Lidicím dostane. Richter (91) je dnes jedním z nejdražších žijících malířů. Hodnota daru však není vyjádřena v jeho ceně, ale právě v symbolice. Spojuje v sobě uznání tíže historie a důležitosti připomínat oběti nacistických zvěrstev. Umístěním díla „Strýc Rudi“ do Lidic, místa, které je svědectvím o hrůzách války a hlubinách, do nichž může lidstvo klesnout, zdůrazňuje potřebu reflexe, porozumění a smíření. Přítomnost obrazu na takovém místě podtrhuje provázané vyprávění osobních a kolektivních dějin a důležitost konfrontace a porozumění minulosti, umělcův dar je pak důkazem lidské solidarity.
foto © Wikimedia Commons, autor Jindřich Nosek (NoJin); Lothar Wolleh; archiv Památníku Lidice
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
