Ing. Stanislaus Goldflam (* 1. 2. 1864 Varšava – ✡ 7. 12. 1923 Brno) byl synem Szlama Abrama Goldflamma a Kajle, rozené Goldberg. Vystudoval techniku v Rize a Vídni a jako projektant pracoval na ředitelství Královopolské strojírny v Brně. Manželka Emilie Sára, rozená Lichtenbergová (* 27. 10. 1871 – ✡ po 15. 5. 1944 Osvětim), se s manželem Stanislausem brala 26. 7. 1896 ve Vídni a měli celkem devět dětí.
První transporty evropských Židů v dějinách holocaustu
Invaze do Polska byl koordinovaný útok Německa a Slovenska 1. září 1939, Sovětský svaz napadl Polsko 17. 9. Kampaň skončila 6. 10. a Německo se Sovětským svazem si rozdělily dobytá území. Začátkem října 1939 nacisté vydali pokyn zřídit Judenreservat na území obsazeného východního Polska, kam chtěli deportovat evropské židovstvo. Ostravská židovská obec vydala 11. 10. 1939 výzvu ostravského gestapa k okamžité registraci všech Židů nad 14 let. Soupis (4 510 osob, 2 232 mužů) musel být nahlášen do 14. 10. Muži se měli dle výzvy dostavit v úterý ráno 17. 10. do jízdárny u kostela sv. Josefa v Moravské Ostravě (Don Bosco) k přeškolení před odjezdem. Mnoho mužů před deportací prchlo do jiných míst, proto se akce neobešla bez improvizací. Židovská obec ve Frýdku dostala příkaz k nástupu 16. 10. v poledne, a tak se mnozí ráno 17. 10. dostavili bez zavazadel. Po formální prohlídce byli muži postupně odváženi na nádraží v Přívoze, kde byli v uzamčených vagonech celou noc. Ve středu 18. října asi v 8.30 vyjela souprava 51 vagonů (29 nákladních se stavebním materiálem) s 901 Židy přes Bohumín, Osvětim, Krakov, Rzeszów a Przeworsk do města Nisko na řece San. Tyto tzv. „dobrovolné“ transporty pokračovaly 20. 10. z Vídně (912 mužů) a Katovic (875 mužů). Druhý transport z Mor. Ostravy 26. 10. večer (400 mužů) vezl vězně dodané brněnským gestapem a ukrývače z prvního transportu. V Katovicích byl připojen k druhému katovickému transportu (1 000 mužů) a 27. 10. večer odjel do Niska. Druhý vídeňský transport (669 mužů) vyjel 26. 10. a do Niska dorazil 29. 10. V Katovicích a Vídni byly připravovány třetí transporty, ale odjel jen transport 1. 11. z Mor. Ostravy (322 mužů), s vězni z Prahy, ale do Niska kvůli povodní strženému mostu přes řeku San u Zarzecze nedorazil a byl odkloněn do ghetta v Sosnovci. Absurdní pro akci Nisko bylo, že už den před odjezdem prvního transportu Hitler 17. 10. po konzultaci s Himmlerem akci pozastavil.
Dopis Emilie Sáry Goldflamové, datovaný 16. 10. 39. „Nejmilejší děti! Je mi velmi smutno, že od vás nemám žádné psaní. Doufám, že jste všechny zdravé. Ty, Bedříšku, napiš mi pravdu, zdali Arnoštek nic nemá a zdali pilně a pravidelně používá pudr, který jsme mu dali na Špilberku. Je ta vyrážka již lepší? Co jinak všichni děláte, napište mi v dopise pár řádek. Jaké prádlo vám mám poslat příští úterý? U nás je vše stejné, v myšlenkách jsem dále s vámi. Nelli je téměř denně u nás. Včera jsem byla na hřbitově. Prosím vás ještě jednou, abyste mi opravdu brzy napsali, a srdečně vás líbám. Vaše matka“
Koncentrační tábor Nisko
Tábor si měli Židé vystavět sami na náklady židovských firem, které musely dodat stavební materiál i proviant. Když dorazil v říjnu 1939 první transport, nebylo tu nic, co by připomínalo tábor. Proto byli všichni příchozí, kteří se nehodili na stavbu tábora, přes 4 500 mužů, vyhnáni SS k německo‑sovětské hranici, kterou měli překročit a pod trestem zastřelení se nevracet. Kdo zůstal v Haliči, byl buď povražděn při pogromech v létě 1941 ukrajinskými pomocnými oddíly, nebo padl za oběť polským a ukrajinským loupeživým bandám. Mnoho Židů, kteří překročili hranice, šlo do Lvova, kde žili několik měsíců v relativním klidu. V květnu 1940 začaly sovětské úřady s registrací cizinců – kdo neměl doklady, toho policie odvedla k výslechu. Všichni, i vězni z Niska, si mohli vybrat: přijmout státní příslušnost SSSR, vrátit se domů nebo vycestovat. Pokud přijali občanství, byla jim přidělena práce v Haliči. Kdo zvolil zbylé dvě možnosti, byl do léta 1940 zatčen, odsouzen zvláštním tribunálem NKVD do gulagů, ale díky velkému množství uprchlíků tam šli mnozí bez soudu. Jen hrstce z nich se později podařilo dostat z gulagů díky sovětské amnestii počátkem roku 1942 a vstoupit do formující se čs. vojenské jednotky v Buzuluku. Dva roky pak bojovali, prošli krvavými boji od Sokolova přes Duklu po Ostravu a z 350 mužů z Niska jich 123 přežilo a 90 se vrátilo do Ostravy (do Vídně 200 a do Katovic 20).
Viktor, Otto, Rudolf a Bedřich Goldflamovi, synové Stanislause a Emilie Sáry Goldflamových, byli v září 1939 v Brně zatčeni gestapem a internováni ve věznici na Špilberku. Následně byli převezeni do Mor. Ostravy a zařazeni 18. 10. do transportu do Niska nad Sanem (Bedřich v seznamu není, pozn. autora). Po příjezdu do Niska byli podrobeni přísné selekci. Kapacita tábora byla 500 vězňů, a tak bylo nutné ponechat jen odborníky na stavbu a provoz tábora u obce Zarzecze. Ihned po příjezdu bratry stráže SS vyvedly ve skupině asi sta mužů za řeku San a nařídily jim přejít sovětskou hranici. Kdo se vrátí, bude zastřelen! Bratři překročili hranici u obce Siňava 31. října a do Lvova došli 9. listopadu. Trasu asi 180 km zvládli za 19 dní. Viktor s Rudolfem zůstali ve Lvově, Otto a Bedřich šli do nedaleké obce za prací.
Ing. Viktor Goldflam (* 17. 11. 1896 Vídeň – ✡ 14. 1. 1980), strojní inženýr, se poprvé oženil 16. 8. 1925 v Brně s Markétou Seidlerovou (* 30. 9. 1902 – ✡ po 23. 4. 1942), dcerou Maxe Seidlera a Berty Jellinek (* 27. 6. 1869 – ✡ po 15. 10. 1942 Treblinka). Bydleli v brněnské Boční ulici 7, kde se jim narodila dcera Liana (* 29. 5. 1931 – ✡ po 23. 4. 1942 Lublin). Před deportací bydleli ve Smetanově ulici 43. Markéta s dcerou Lianou byla deportována z Brna 2. 12. 1941 transportem G pod čísly 276 a 277 do terezínského ghetta. Z Terezína odjely 23. 4. 1942 transportem Al jako čísla 4 a 5 do Lublinu, kde obě zahynuly. Maminka Markéty Berta Seidlerová byla deportována z Brna 31. 3. 1942 transportem Af jako číslo 286 do Terezína a odtud 15. 10. 1942 transportem Bv jako číslo 873 do Treblinky, kde také zahynula.
Viktor byl Sověty zatčen 27. 5. 1940 a odsouzen 10. 2. 1941 za nelegální přechod hranice SSSR. Trest nastoupil v gulagu Volgolag na Volze, kde se setkal s bratrem Rudolfem, odsouzeným v samostatném procesu. Po propuštění z gulagu byl do čs. vojska odveden v Buzuluku 17. 2. 1942 pod kmenovým číslem 0.302/M, č. protokolu 0.362. Viktor se probojoval s armádou domů, odešel z armády a vrátil se do Brna. Bydlel v Botanické ulici číslo 8 (doloženo 1948) a podruhé se oženil s Němkou Josefine.
Ing. Bedřich Goldflam (* 17. 2. 1904 Brno – ✡ 16. 7. 1977) vystudoval Vysokou školu technickou v Brně, kde promoval roku 1928. Oženil se 21. 7. 1945 s lékařkou Olgou, roz. Borkovou (* 24. 9. 1913 – † 21. 11. 1990), dcerou Rudolfa Borka a Františky, roz. Duchoňové. V záznamu o svatbě je uvedeno: „Příjmení zde zapsaného ženicha a jeho otce zní správně Goldflam, a nikoliv Goldflamm. Opraveno dle rodného listu děda, vydaného dne 30. 7. 1874 úřadem stavu civil. ve Varšavě. Zapsal dne 4. 7. 1968 zástupce matrikáře Havelka.“ Rodina bydlela v brněnské ulici U Botanické zahrady 52 a měla tři syny. Olga i chlapci přečkali válku díky smíšenému manželství. Synové v roce 1968 emigrovali, Stanislav zemřel v Hamburku, Rudolf žije v USA a Pavel v Německu. Osudy Bedřicha v SSSR nejsou jasné, nejspíš byl poslán na nucené práce jako Otto. Po propuštění na svobodu sovětskými úřady vstoupil do čs. zahraničního vojska v Buzuluku 25. 5. 1942, kmenové číslo 0.759/M a 0.366/D, č. protokolu 0.949. Za válečné hrdinství získal Řád rudé hvězdy a Československý válečný kříž 1939. Válku přežil, ale doplatil na to, že po roce 1945 zůstal v armádě. V hodnosti plukovníka byl v 50. letech souzen ve vykonstruovaném procesu a odsouzen ke třem letům vězení.
Rudolf Goldflam (* 23. 6. 1906 Brno – ✡ 19? Terst) vystudoval reálné gymnázium a abiturientský kurz při obchodní akademii v Brně. Pracoval jako exportní referent brněnské filiálky vídeňské firmy. Když byl propuštěn z gulagu, vstoupil do čs. zahraničního vojska v Buzuluku 17. 2. 1942, kmenové číslo 0.301/M, č. protokolu 0.361. Přežil válku a vrátil se do Brna. Oženil se s rumunskou židovkou Trudy, se kterou měl dvě dcery, Naďu (* 1946) a Nikoletu (* 1956). Manželství to ale nebylo šťastné. Přesto se nerozvedli, byť žili částečně odděleně. Rudolf v roce 1947 emigroval s celou rodinou do italského Terstu, kde později také zemřel.
Ing. Otto Goldflam (* 19. 5. 1899 Vídeň – ✡ 26. 12. 1996) vystudoval Vysokou školu technickou v Brně, kde absolvoval roku 1922. Po škole pracoval jako projektant v Královopolské strojírně a v První brněnské strojírně jako vedoucí projekčního oddělení. Byl členem Čs. vládní komise pro unifikaci parních kotlů.
Otto se ve lvovské oblasti dostal do městečka Sokaľ, kde hledal práci. Seznámil se tu s budoucí manželkou Soňou Eisenbergovou (* 14. 2. 1915 Sokaľ – ✡ 7. 6. 1963 Brno) dcerou Borise Eisenberga rytce a Šarloty, rozené Schnitzerové (* ???? – ✡ ????). Soňa tu žila s matkou a se sestrou Ninou (* ???? – ✡ ????). Sokaľ po porážce Polska připadl Sovětskému svazu, 22. 6. 1941 byl obsazen Němci a v červenci 1944 osvobozen Rudou armádou (dnes Ukrajina). Šarlota s dcerami přijaly občanství SSSR. Soňa tu pracovala v závodní kuchyni. Otto se Soňou si slíbili, že když přežijí válku, napíší si. Matka s dcerami přežila německou okupaci v Sokaľu u Poláků, kteří ji s dcerami ukrývali ve výklenku za skříní.
Otta byl zatčen policií a v květnu 1940 poslán z Lvovské oblasti do Kyjeva jako projektant na stavbu řízenou NKVD. Po německém napadení Sovětského svazu byla stavba uzavřena a Otto byl krátce před dobytím Kyjeva Němci 7. 7. 1941 odeslán do města Gorkij (Nižnij Novgorod) a odtud do Andižanu v Uzbekistánu, kde do dubna 1942 pracoval v autodílně. V rámci amnestie byl propuštěn a vstoupil v Buzuluku do našeho zahraničního vojska 25. 5. 1942, kmenové číslo 0.989/M, č. protokolu 0.944. Přežil dvě válečná zranění, do stehna a předloktí, což dokládá dochované oznámení kolegia lékařů z 20. 12. 1944, že může pokračovat v bojích, a druhé mluví o léčení ppor. Goldflama v nemocnici od 29. 4. do 13. 5. 1945. Za své hrdinství byl Otto vyznamenán Řádem rudé hvězdy.
Opustil armádu a vrátil se do Brna. Napsal do Sokaľu Soně a nabídl jí, aby se s matkou a sestrou vystěhovala do Brna. Problém byl se sovětskými úřady, proto Otto a Soňa uvedli, že jsou manželé, brali se na počátku války, jen během ní ztratili dokumenty, což nakonec Sověti uznali. Otto a Soňa spolu žili, nikdy se nevzali, bydleli v Brně, v Sadové č. 38, kde se jim narodil 22. 9. 1946 syn Arnošt Boris, dnes uznávaný divadelní režisér, herec, dramatik, spisovatel, výtvarník a pedagog. Svědky zápisu o narození byli Arnoštovi strýcové Viktor a Bedřich.
Příhoda ze Sokaľu, vzpomíná Arnošt Goldflam: „Jistá židovská rodina, bylo to už na konci války, měla dceru, a aby ji zachránili, přepsali svůj dům na domovnici a holčičku pak u ní ukryli. Sami válku nepřežili. Ale stalo se, že na konci války si strýc děvčete přišel k domovnici pro holčičku. Domovnice dům užívala, ale o holčičku se nestarala. Ta se popelila na dvoře, byla podvyživená, proto ji strýc vzal s sebou. Poptal se, kde jsou v okolí nějací Židé, a pak zaklepal u Arnoštovy babičky, maminky a její sestry. Děvčátko nechal u nich s tím, že si pro ni přijde. Doba ale byla neklidná a strýc si pro holčičku už nepřišel. Tak se stalo, že děvčátko zůstalo s ženami a přestěhovalo se s nimi do Brna. Nevěděli, jak se jmenuje, kolik jí je let, a tak jí dali jméno Zoša (Žofie) Eisenbergová, jméno své rodiny.“
Nevlastní sestra Arnošta Žofie Eisenbergová byla u prvního svatého přijímání 4. 7. 1950 v Brně. Vyrostla s Arnoštem jako jeho nevlastní sestra. „Později žila v Brně‑Líšni, u sestry mé maminky, u tety Niny. Vychodila zdravotní školu v Brně na Jaselské, byla zdravotní sestra. Nina si vzala vdovce, pana Žďáru a měli spolu syna Miroslava. Nina už nežije, zemřela před lety na rakovinu,“ vzpomíná Arnošt.
Příběhy čtyř bratrů Goldflamových měly neuvěřitelně šťastné konce. Ne tak šťastné byly osudy zbylých členů rodiny.
Emilie Sára Goldflamová, matka bratrů a celkem devíti dětí, byla deportována z adresy Leoše Janáčka 17a, Brno XII. transportem Ae 29. 3. 1942 do terezínského ghetta jako číslo 673. O dva roky později byla transportem Dz 15. 5. 1944 odeslána do Osvětimi, transportní číslo 310, kde byla s největší pravděpodobností usmrcena.
Eliška Seidlerová, rozená Goldflamová (* 20. 10. 1900 – ✡ po 23. 4. 1942 Lublin), byla dcerou Stanislause a Emilie Goldflamových. V roce 1923 je uváděna jako studentka medicíny a 16. 8. 1925 se v Brně provdala za Jana Seidlera (* 6. 2. 1900 Šumperk – ✡ 27. 8. 1942 Majdanek), což byl bratr Markéty Seidlerové, manželky Viktora Goldflama. Bydleli v Brně, Boční 7 (1925), dnes Ptašínského, a měli dvě děti, Stanislavu (* 11. 8. 1927 – ✡ po 23. 4. 1942 Lublin) a Pavla (* 30. 3. 1932 – ✡ po 23. 4. 1942 Lublin). Všichni čtyři byli deportováni z adresy Leoše Janáčka 17a, Brno XII. transportem G z Brna 2. 12. 1941 do terezínského ghetta pod čísly: Eliška 279, Jan 278, Stanislava 280 a Pavel 281. Stejně tak všichni čtyři byli z Terezína odesláni 23. 4. 1942 transportem Al do Lublinu, Eliška jako číslo 7, Jan 6, Stanislava 8 a Pavel 9. Jan Seidler byl později přemístěn do koncentračního tábora Majdanek, kde zahynul, jeho žena a děti zemřely v Lublinu.
Sylva Sára Goldflamová (* 17. 10. 1908 – ✡ po 1. 4. 1941 Piaski), další z dcer Stanislause a Emilie Goldflamových, žila před deportací také na adrese Leoše Janáčka 17a, Brno XII. Stejně jako její sestra Eliška s rodinou byla deportována 2. 12. 1941 transportem G, transportní číslo 275, do terezínského ghetta. Odtud byla odeslána 1. 4. 1942 transportem Ag jako číslo 19 do ghetta Piaski, kde zahynula.
MUDr. Vilém Goldflam (* 24. 12. 1901 Vídeň – ✡ 10. 2. 1986) byl absolventem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně (titul 1930). Lékařskou praxi provozoval v Lelekovicích a v Brně‑Bystrci (doloženo 1935). V Brně uzavřel 11. 8. 1935 sňatek s modistkou Elsou, rozenou Herdey (* 18. 9. 1910 – † ????), dcerou Heinricha Herdeye a Josefy, rozené Ertlové. Bydleli na brněnské adrese Česká 10 (1935), později v ulici Smetanova 49. Vilém byl uvězněn 7. 4. 1944, ale byl propuštěn, poté nenastoupil do transportu a ukrýval se do konce války u své milenky ve sklepě. Právě na tuto milenku na počátku války přepsal dům rodiny Goldflamů v Brně‑Králově Poli. Milenka se ukázala být lakomá, což bratry po válce moc nepotěšilo, zvláště když se neměli kam vrátit, ale Vilémovi to zachránilo život. Vilém se po válce podruhé oženil, ale obě manželství byla bezdětná.
Arnošt Goldflam (* 29. 8. 1914 Brno – ✡ po 1. 4. 1942 Majdanek) byl povoláním brněnský kadeřník. V červenci 1939 byl internován na Špilberku, poté nejspíš propuštěn. Oženil se s Bertou Sárou (* 18. 4. 1921 – ✡ po 1. 4. 1942 Piaski), bydleli v Axmannově ulici 7, manželství bylo bezdětné. Z Brna byli s manželkou deportováni stejně jako sestry Sylva Sára a Eliška s rodinou 2. 12. 1941 do terezínského ghetta transportem G. Arnošt jako číslo 907 a Sára jako číslo 908. Poté byli transportem Ag již 1. 4. 1942 dopraveni z Terezína do ghetta Piaski, Arnošt pod číslem 20, Sára pod číslem 21. Sára byla zavražděna v ghettu, Arnošt byl předán do koncentračního tábora Majdanek, táborové číslo 7832, kde zahynul 21. 9. 1942.
Štěpánka Bassová, roz. Goldflamová (* 9. 12. 1897 Melk – ✡ po 13. 6. 1942 neznámo), byla další dcerou Stanislause a Emilie Goldflamových. Provdala se za Juliuse Basse (* ???? – ✡ 1936), obchodníka kůžemi v Brně‑Králově Poli, bydleli v ulici Smetanova 43 a měli dva syny. Felix (* 23. 05. 1922 – ✡ po 13. 6. 1942 neznámo) byl výborný student. Studoval na Reformním reálném gymnáziu v Brně‑Králově Poli, v letech 1940/1941 na Spolkovém židovském reformním reálném gymnáziu, kde i maturoval (1941). Poté pracoval jako horník v oslavanských dolech do dubna 1942. Stanislaus (* 9. 4. 1926 – ✡ po 13. 6. 1942 neznámo) studoval na stejných školách jako bratr Felix, ale maturovat už nestihl. Z Brna byli deportováni do terezínského ghetta z ulice Srbská 17a 8. 4. 1942 transportem Ai, Štěpánka jako číslo 341, Felix 342 a Stanislaus 343. Po dvou měsících byli z Terezína odesláni 13. 6. 1942 transportem AAi, Štěpánka jako číslo 861, Felix 862 a Stanislaus 863, na neznámé místo. Všichni zahynuli.
V rodinném hrobě Goldflamových na brněnském židovském hřbitově (hrob: 9 / řada: 3 / 28C) jsou uloženi Bedřich Goldflam, Viktor Goldflam, V. Goldflam, Otto Goldflam, Stanislav Goldflam, Soňa Goldflamová, Josefa (* 1904) a Hilda Goldflamovy a Olga Goldflamová. In memoriam tu jsou zvěčněni 1942–1945: Emilie Goldflamová 1871–1944, Štěpánka Bassová, Felix a Stanuš, Eliška a Jan Seidlerovi, Stanuška a Pavel, Sylva Goldflamová, Arnošt a Berta Goldflamovi, Markéta Goldflamová, Liánka.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek, foto © Archiv Arnošta Goldflama; Archiv města Ostravy; Památník Terezín; Internetová encyklopedie dějin Brna; Židovský hřbitov v Brně; Luděk Sládek
www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
