Dějiny středověku jsou epochou mužů. Přesto se tu najde několik výjimečných žen. Třeba ty, co byly uctívány jako svaté.

Vilemína se narodila v Praze asi roku 1210 jako dcera krále Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské. Měla 12 sourozenců, např. sestru – svatou Anežku (1211–1282). Padesát let o ní nejsou zprávy. Jediným zdrojem je milánský inkviziční spis (1300), kde je uváděna jako Guilemina da Boema (Vilemína Česká). Mezi lety 1260–1270 přišla do Milána s mladíkem. Žila ve farnostech San Stefano in Bregonia, Pusterla Nuova a San Pietro all’Orto. Měla blízko k cisterciáckému opatství Santa Maria di Chiaravalle u Milána, kde byli pohřbeni čeští padlí z obléhání Milána (1158). Proslula moudrostí, ctností a zbožností, konala zázračná uzdravení a prý měla stigmata. Obklopili ji žáci, kteří v ní viděli učitelku, jež hlásala vykoupení nevěřících a význam žen v církvi. Logicky skončila před inkvizičním soudem, ale byla osvobozena. Zemřela 24. srpna a z dalších indicií vychází, že to bylo roku 1281. Cisterciáci v Chiaravalle jí vystrojili slavný pohřeb, tělo uložili do honosné hrobky vyzdobené freskou, kdy ji sv. Bernard představuje Panně Marii. Hrob na klášterním hřbitově byl osazen oltářem, k němuž v den její smrti putovaly tisíce poutníků. Snahy stoupenců o její svatořečení v Praze na podzim roku 1281, po bitvě na Moravském poli, neměly šanci. Vůdci jejích uctívačů, žena jménem Mainfreda da Pirovano a muž Andrea Saramita, byli obžalováni inkvizicí z kacířství a upáleni (1300). Hrobka „světice“ byla zlikvidována, kosti spáleny, popel rozprášen a Vilemína byla, in memoriam, prohlášena kacířkou. Díky inkvizičnímu protokolu ji F. Palacký zařadil do rodokmenu Přemyslovců a jméno Vilemína přeložil jako Blažena, volně převedeno z Felix (Šťastná), tvar v souvislosti s Vilemínou častý. Jestli mezi Přemyslovce patřila, se nejspíš nikdy nedozvíme, ale je jednou z postav románu Dítě z Apulie Ludmily Vaňkové.

Luděk Sládek, foto © DepositPhotos