(195 let)
Může spolu souviset etnografie, jazykověda, historie a chemie s astronomií? Těžko i snadno. V rodině Šafaříkových se to povedlo.
Řeč bude částečně o známějším Pavlu Josefu Šafaříkovi, etnografovi, jazykovědci a historikovi, ale hlavně o jeho synovi Vojtěchu Šafaříkovi. Otec byl svou prací synovi velkým příkladem, ale pomyslné jablko se zakutálelo hlavně k chemii. Rodištěm Vojtěcha se stal 26. října 1829 srbský Novi Sad. Chemii studoval v Praze, Berlíně a v Göttingenu. V letech 1851–1856 učil na První české reálce v Praze. V roce 1869 se stal profesorem chemie na české polytechnice, prvním profesorem chemie její české části (1882) a vydal první českou vysokoškolskou učebnici Základové chemie čili lučby (1860). S oborem otce se potkal v roce 1859, kdy ze svého pohledu chemika označil Královédvorský a Zelenohorský rukopis za podvrh. Byla to těžká rána od Šafaříků pro Františka Palackého. Částečnou útěchou mu mohla být činnost Vojtěcha při vytváření českého chemického názvosloví, kterým ho rovněž pověřil otec. Vojtěch již existující Presslovy a Jungmannovy pojmy jako například vodík, uhlík a kyslík ponechal, jiné jako barvík (chrom), kostík (fosfor), pochvistík (nikl) aj. vyřadil. Zásadním jeho přínosem je zavedení osmi koncovek oxidačních stavů, které zná každý školák (-ný, -natý, -itý atd.). Závěr života mu vyplnila astronomie a pozorování nebe z vlastní hvězdárny na Vinohradech. Vojtěch Šafařík zemřel 2. 7. 1902 v Praze a byl pohřben na Olšanských hřbitovech.
-liban-, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
