Eva Erbenová

25.10.2024 | 18:17

Šťasten ten, kdo zapomene na vše, co už nelze změnit
Důvodem k repatriačním letům z Izraele do Prahy byl ozbrojený útok Hamásu 7. října 2023 na Izrael. Nejstarší pasažérkou byla spisovatelka Eva Erbenová, která žije v jihoizraelském Aškelonu. Její „návrat“ domů mi dal možnost se s ní sejít v památný den 28. října 2023 a vyslechnout si její vzpomínky.

Rodina Evina otce pocházela ze Spáleného Poříčí. Nejstarším známým předkem byl Abraham Löwidt, jenž měl syna Joachima Löwidta (* 1805; ✡ 20. 8. 1872 Sp. Poříčí), který se oženil s jistou Franziskou (* 14. 5. 1806 Sp. Poříčí; ✡ 23. 11. 1860). Jejich syn Josef Löwidt (* 9. 10. 1833 Sp. Poříčí; ✡ 27. 7. 1915 Sp. Poříčí) se oženil s Rosalií Fleischl (* 1836–1839; ✡ 15.–16. 9. 1924 Sp. Poříčí). Dědeček Evy Rudolf Löwidt (* 15. 11. 1860 Sp. Poříčí) měl továrnu na rybí konzervy v Krochwitz, dnes Chrochvice, původně místní část Podmokel, dnes Děčína. Transportem AAp byl 9. 7. 1942 deportován z Prahy do terezínského ghetta pod č. 884, kde zemřel 16. 7. 1942. Evy babička Emilie, rozená Schützová (* 19. 3. 1864), zemřela ještě před válkou (1936–1937) a pohřbena byla v Podmoklech. Prarodiče Evy měli celkem tři syny.
František Löwidt (* 29. 11. 1890 Mirošov) byl továrník. Oženil se 28. 3. 1939 s Klárou, roz. Deutschovou (* 23. 6. 1901 Senica), podle dokladu vydaného farním úřadem v Praze III. u sv. Mikuláše přestoupili k církvi římskokatolické. Žili v Plzni a podle vzpomínek Evy měli dceru Editu (* 1927). Manželé Löwidtovi bydleli před deportací v Praze V, Žatecká 10, a deportováni byli transportem Au 12. 5. 1942 z Prahy do Terezína, Klára jako č. 1898 442 a František jako č. 443. Následně byl František transportem Ek 28. 9. 1944 z Terezína dopraven do Osvětimi, pod č. 798, kde byl zavražděn. Manželka Klára byla dopravena transportem Eo 6. 10. 1944 z Terezína rovněž do Osvětimi pod č. 147, kde zahynula. Osud jejich Edity není znám. Oskar Löwidt (* 16. 5. 1894) žil ve Vídni s manželkou Elsou a měli dceru Arnoštku (* 22. 1. 1928). Rodina žila v Líbeznicích a byla deportována transportem Ba 10. 8. 1942 z Prahy do Terezína. Oskar jako č. 1447, Elsa jako č. 1448 a Arnoštka jako č. 1449. Poté byli oba rodiče 15. 5. 1944 odesláni transportem Dz z Terezína do Osvětimi, Oskar pod č. 568 a Elsa pod č. 569, kde byli zavražděni. Arnoštka zemřela v terezínském ghettu 25. 2. 1945. Ing. Jindřich Löwidt (* 18. 1. 1895 Mirošov), tatínek Evy, pracoval jako chemik, byl vynálezce a měl továrnu na gumové výrobky ve Volyni.
Marta Löwitová (* 17. 7. 1901 Heřmanův Městec), maminka Evy, byla dcerou Adolfa Löwita (* 18. 4. 1865 Heřm. Městec; ✡ 12. 1. 1920 Heřm. Městec), který měl továrnu na luxusní dámskou obuv. Jeho otec Michal Löwit roku 1856 založil obuvnickou živnost s 15 dělníky v Heřmanově Městci. Dědeček Adolf Löwit podnik zdědil a v roce 1887 rozjel tovární výrobu se 180 dělníky. Tu po něm převzal jeho syn Arnošt Löwit, strýc Evy, který vyráběl obuv v dílně i podomácku. Podnik měl pobočky v Seči, Bojanově, Chotěboři, Hlinsku, Svratce i jinde. V roce 1919 měl na 300 zaměstnanců a specializoval se na výrobu lehké dámské obuvi, kterou vyvážel do Německa, Dánska, Norska, Anglie a Holandska, a to až do okupace. Druhé manželství Adolfa Löwita s Matildou, roz. Breinigovou (* 6. 7. 1863 Praha), bylo bezdětné a Matilda zemřela v roce 1936. S první manželkou Šarlotou, roz. Lustigovou (* 28. 1. 1869 Selmice; ✡ 20. 10. 1914 Heřm. Městec), měl Adolf Löwit čtyři děti. Arnošt Löwit (* 22. 12. 1897 Heř. Městec) byl uvězněn 24. 5. 1942 a deportován do koncentračního tábora Mauthausen, táborové č. 9849. Zavražděn byl 5. 6. 1942 v pobočném táboře Gusen. S katolickou manželkou Vlastou, roz. Petrovou (* 16. 12. 1899 Heř. Městec; † 1978 Heř. Městec), měl dvě děti, obě přežily. Josef Löwit (* 16. 1. 1899 Heř. Městec) měl za manželku Elsu Löwit a zemřel před válkou (1938). Třetí dítě patrně zemřelo po narození. A jako čtvrtá se narodila Marta Löwitová, maminka Evy. Byla absolventkou obchodní školy v Pardubicích. Po svatbě se starala o domácnost a tatínkovi pomáhala s firemní administrativou.
Eva Löwidtová se narodila jednoho sychravého pátečního dne 24. října 1930 v Podmoklech. Rodina žila postupně v Podmoklech, Volyni a Praze. Doma se mluvilo česky, ale všichni také ovládali němčinu. Kromě dvojjazyčnosti držela rodina i dvojí svátky, židovské a křesťanské. Do synagogy chodili v den největšího židovského svátku Jom kipur (Den smíření). Cítili se jako Češi židovského vyznání.
Evinou první reálnou vzpomínkou je návštěva babičky Matildy, maminčiny nevlastní matky, v Heřmanově Městci. To už ale dědeček Adolf ani babička Šarlota nežili. Jezdili sem dvakrát ročně, v létě a na svátek Chanuka. Zpočátku žila Eva s rodiči v Podmoklech, v domě v Podmokelské ulici. Odpoledne chodívala se služebnou Boženkou, po mamince nejmilejší osobou, na procházky. Obyčejně na Pastýřskou stěnu naproti jejich domu. Za domem byla také stráň, v zimě zasněžená, jako dělaná na sáňkování. Eva tu našla hodně kamarádů, a nejenom z jejich ulice. Chodily s maminkou také nakupovat do konzumu vedle jejich domu, kde Eva pokukovala po holčičce, co v obchodě pomáhala. Chtěla mít také nějaké hokynářství. Jednoho dne jí tatínek přinesl domů krásný dřevěný pokojík, zařízený jako hokynářství. Ostatně doba po večeři patřila většinou tatínkovi, se kterým stavěli na koberci hrady a zámky z barevných dřevěných kostek nebo hráli Člověče, nezlob se! Před spaním tatínek vyprávěl Evě pohádky. Dědečka Rudolfa a babičku Emilii navštěvovala Eva s rodiči skoro každý víkend, protože do Krochwitz, kde měl dědeček továrnu na rybí konzervy, to byl z Podmokel kousek. Ve dvoře vítal každou návštěvu zuřivě šťastný pes, jezevčík Bobík.
Později koupil tatínek v jihočeské Volyni továrnu na gumové zboží. „Ta továrna ještě stojí, je to taková ruina. My jsme bydleli ve velkém domě, který byl součástí areálu továrny,“ vzpomíná Eva. Začala tu chodit do první třídy, ale nechodila tam dlouho. Dostala spálu a po vyléčení přišla dlouhá rekonvalescence. Když se vrátila do školy, opět tam nepobyla dlouho, dostala spalničky. Když se uzdravila, zakrátko tu byl zánět slepého střeva, které Evě „vyndali“ v nemocnici ve Strakonicích. Eva ale dostala teploty a ty neklesaly. Nakonec se zjistilo, že má lehký zapal plic. Za dlouhých šest týdnů se dostala konečně domů. Několik týdnů po návratu z nemocnice tatínkova továrna vyhořela.
Psal se rok 1936 a tatínek si pronajal od pana Načeradce vilu v pražských Strašnicích, Vilová 453/14. Rodina se přestěhovala a Eva chodila do první třídy tady. „Tatínek s námi mohl ještě před válkou odjet do Šanghaje, kde hledali chemiky a lékaře, ale neodjel. Antisemitismus jsem nepoznala nikdy, ve škole ani na ulici. Nikdy, nikdy. Nevím, jak rodiče, ale myslím, že taky ne,“ vzpomíná Eva.
Protektorát Čechy a Morava. Na příchod Němců 15. 3. 1939 si Eva nevzpomíná. Ale pamatuje si na kanárka, kterého když měli jako Židé v rámci protižidovských zákonů odevzdat, maminka pustila, aby alespoň jeden z nich odletěl. „Tatínek se zajímal o bakelit, který již existoval, ale on ho chtěl udělat průhledný jako sklo, něco jako je dnes Pyrex (průzračné borosilikátové sklo, pozn. autora), a to se mu také podařilo. Vzpomínám na ten den, jak tatínek šel ráno na patentový úřad. Vrátil se nějak k večeru, celá vila byla osvícená, zahrada nasvícená, byl to svátek. Patent ale nebyl na tatínkovo jméno, ale na jméno jeho kolegy Ing. Hořáka.“ V roce 1939, za Protektorátu Čechy a Morava, Žid nemohl patent přihlásit na své jméno. Ironií osudu bylo, že Němci za války používali vynález Jindřicha Löwidta do zaměřovačů. „Vzpomínám si, že jsem šla po válce, když jsem byla v sirotčinci, navštívit Ing. Hořáka. Doma jsme měli velký perský koberec přes celou jídelnu a ten koberec se jednoho dne sroloval a večer odvezl. Během návštěvy jsem ho viděla u Ing. Hořáka, který v té době vlastnil ve Vršovicích firmu Baklax.“ Eva netušila, jak se tam ten koberec dostal.
„Vzpomínám si, jak před válkou maminka hledala gynekologa, snad byla těhotná, to nevím přesně, a seznámila se s doktorem Libonem. Pozvala ho s manželkou a dcerou k nám domů. Tenkrát maminka chodila do kurzu ,Brabcova studená kuchyně‘, a tak se u nás servírovaly veškeré vybrané delikatesy. Libonovi přišli večer s trochu mladší holčičkou než já, Danuškou, a mluvili o tom, že odjedou do Ameriky. Moc chtěli, že mě budou adoptovat a vezmou s sebou. Jako zálohu dala maminka Libonovým svůj diamantový prsten od tatínka a tatínek své zlaté hodinky se zlatým, snad „dvoumetrovým“ řetězem. To jsem ale nevěděla, dokud mi obě věci neposlali po válce do Izraele. Nakonec jsem neodjela, protože když přišlo pozvání z USA od Libonových, byly hranice už zavřené. Tatínek tehdy řekl, že jsme Češi, na českém území, a i když půjdeme do Terezína, je to pořád ještě doma. Mýlil se.“
O emigraci se začalo v rodině vážně uvažovat pozdě, až v létě 1939. „Maminka se dozvěděla o Wintonových vlacích. Šla do hotelu Jalta a nechala mě zapsat na seznam. Jak jsem se to všechno dozvěděla? Najednou se v pokoji objevil malý kufříček a maminka do něho dávala ručníky, moje prádlo a povídá: ,Možná že pojedeš do Londýna.‘ Řekla mi, že mě zapsala, a já začala hrozně plakat. Vzpomínám si na tu větu, která není moc pěkná, ale já jsem tehdy řekla: ,Já budu jíst s vámi dřevo a nikam nepojedu.‘“ Ve vile bydlela rodina do roku 1941, kdy ji v rámci protižidovských perzekucí museli opustit. Útočiště našli v domě V Olšinách 1330. Eva vzpomíná, jak se tatínek snažil najít jim úkryt na venkově, ale nikdy k tomu nedošlo.
Předvolání do transportu. „Když přišlo předvolání do Terezína pro nás tři, odvedla mě maminka spát k sousedům nad námi. S tatínkem balili. Ráno jsem ještě v noční košili sešla dolů. Maminka mi dala dvoje punčochy, dvě košilky, dva svetry, prostě mě nabalila. Já si vzala s sebou svou panenku, knížky Staré pověsti české, Hanička všetečka, Kája Mařík, barvičky a nějaké papíry na malování. Pak se mě maminka zeptala, co chci na sebe, a já jako velká parádnice si vybrala šatečky. Byla u nás ještě švadlena paní Janebová, která k nám chodívala, a na cestu nám opravila to i ono. Potom se vážila zavazadla… Brzy ráno se odcházelo z domu. Jeli jsme tramvají na zadní plošině vyhrazené pro Židy a pak pěšky na nádraží Bubny. Tam to bylo jako z onoho světa. U stolu rodiče odevzdali klíče od domu, peníze a šperky. Stali jsme se čísly, která nám pověsili na krk.“ Tatínek dostal transportní číslo 671, maminka 672 a Eva 673. Transportem L byli 10. 12. 1941 deportováni z Prahy‑Bubenče do Bohušovic. Odtud šli pěšky do terezínského ghetta.
V terezínském ghettu. „Terezín bylo ghetto. Ale kdyby válka skončila v Terezíně, tak to byla taková dobrá škola, protože se o nás ti naši vedoucí starali a my děti jsme se nesměly učit, tak jsme pracovaly v zahradě,“ vzpomíná Eva. „Knížky, které jsem si přivezla, jsem dala stejně jako ostatní děti do provizorní knihovničky. Já jsem nebyla v dívčím heimu (domově), můj tatínek byl proviantním v Magdeburských kasárnách, což byla pozice docela elitní. Jak ho dnes analyzuji, vidím, že byl člověk klidný, inteligentní, matematicky uvažující, a můj nejmladší syn je jeho kopií. V pěti letech mi tatínek napsal do památníku: S klidem a rozvahou vládni životem, Tvůj taťka. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, co tím myslel. Nicméně právě tyto vlastnosti mu patrně vynesly onu elitní pozici.“
Maminka pracovala v „puckoloně“ a bydlela s Evou v Drážďanských kasárnách, což Eva těžce nesla. Poté co Němci vystěhovali civilní obyvatelstvo z Terezína, kdo měl trochu styky, mohl si na půdě některého z domů udělat bydlení. Tatínek Evy zařídil takový malý kumbál v domě U Zlatého slunce naproti Drážďanským kasárnám. Tam měli tu správnou postel, správné peřiny, matrace a v kamrlíku 2,5 x 2,5 m byli moc spokojení. Měli tam malý bubínek (kamínka), kde se vařily kopřivy, které Eva sbírala všude možně, na což, jak říká, byla expert. Maminka jí říkala, že to pálení je dobré proti revmatismu. „Těšilo mě to, i když jsem tenkrát nevěděla, co to je.“ Eva procházela ghettem s bezelstností malého dítěte. „I když byla naše komůrka malinká, žili jsme společně jako rodina, což byl na terezínské poměry luxus. Kdyby válka skončila v Terezíně, jako by se nic nestalo. Věřili jsme, že všechno je jen dočasné. Na jaře jsme si říkali, že v létě je konec, a podobně. Tatínek navíc tvrdil, že nevadí, že nic nemáme, vždyť opět začne pracovat a všechno si znovu koupíme. V Terezíně to bylo naposledy v mém dětství, kdy jsem byla s rodinou.“ Eva se zapojila do dětského světa, který přinášel mnoho dobrého. „Zpívala jsem ve sboru opery Brundibár, kam jsem byla vybrána po jedné zkoušce jako mezzosoprán. Díky tomu jsme se dostali na nějakou dobu do úplně jiného světa. Najednou jsme byli malí herci a Brundibár byl pro nás Hitler, nacismus, tedy to, jak jsme doufali, co jednou porazíme. Opera Brundibár byla našimi vitamíny. Zpívala jsem tu operu asi padesátkrát a dodnes ji mohu zazpívat celou.“
Nemoci ghetta. Ale byly tu i starosti. Snad všichni měli furunkulózu, bolestivé hnisavé onemocnění kůže nebo žlázek, které se nacházejí v kůži. Je způsobeno nejčastěji stafylokoky, méně streptokoky. Eva vzpomíná, že měla podpaždí plné hnisu, asi devět ložisek. „Doktoři v ghettu byli andělé, protože žádná antibiotika nebyla. Dělali nám autohemo (autohemoterapie je léčba vlastní krví za účelem zvýšení imunitní reakce organismu), kdy vezmete krev ze žíly a dáte ji zpátky do svalu, což bylo velmi bolestivé. A tatínek mi nosil kvasnice, které jsem dostávala v takových kuličkách, každý den. Nebyly žádné vitamíny, celá léta žádná vejce, mléko, to si nikdo neumí představit. Všichni jsme měli nález na plicích, což se zjistilo až po válce. Měli jsme ikterus (žloutenku), nebo jsem prodělala těžký zánět nosních sklípků, který léčit v ghettu, kde nebyly léky, šlo jen obtížně. Tatínek přesto nějaké léky obstaral.“ Eva také vzpomíná s nadsázkou na svou roli „malé zlodějky“. „Pracovali jsme na šancích, které byly rozděleny na jednotlivé zahrady. Vykonávali jsme všechny zahradnické práce včetně rytí záhonů, ale také se tu hodně vyprávělo. Vykládali nám dějiny, o Napoleonovi, o Marii Terezii, řeckou mytologii, o Sokratovi, zkrátka Komenského škola hrou v terezínské praxi. Na práci jsme si my holky braly podprsenky, i když jsme tam neměly co dát. V zahradě jsme tam daly kus zelí, jablka přivázaly v podpaždí kapesníčkem, zkrátka kradly jsme jak straky,“ dodává Eva s úsměvem. „Čeští četníci nám v životě nikdy nic neudělali. Ale byl tam Janeček, a to byla velká svi… Poďobaný obličej od neštovic a snad i na duši.“ Zeptal jsem se Evy na kamarádství v ghettu. „Měla jsem několik spřízněných duší v zahradách, ale největší přítel byl pro mne Petr Podvinec, moc hodný kluk. Hráli jsme spolu v jedné hře, kde jsem hrála královnu Ester a Petr krále. Nakonec jsem se ve svých třinácti zamilovala. Petr ale válku nepřežil.“
Druhým osudovým mužem Evy byl Peter Eisenberg (* 20. 3. 1921 Moravská Ostrava – Přívoz; ✡ 5. 4. 2017), syn Artura Eisenberga a Kláry, roz. Kassler. Přežil několik koncentračních táborů: Terezín, Osvětim, Mauthausen, Gusen. Nejprve byl transportem Bm 30. 9. 1942 dopraven z Ostravy do Terezína pod číslem 148. První setkání s Petrem má Eva spojené s třešněmi, kdy jako vedoucí mládeže doprovázel jejich „hundertschaft“, sto dětí na sklizeň, snad kukuřice, mimo ghetto. Cestou uviděli třešeň obsypanou třešněmi a Petr jim řekl, natrhejte si, kolik chcete, ale neberte je do Terezína. Udělali, jak jim řekl, a vraceli se do ghetta. Děvčata si ale všimla, že má Petr na košili červené skvrny od třešní, které nesl mamince do ghetta. Strážní si ničeho nevšimli, a to byla Evina první vzpomínka na jejího budoucího manžela. V té době ale byl úplně mimo Evin obzor, byl mnohem starší a vůbec… Po dvou letech byl Petr transportem Ek 28. 9. 1944 dopraven do Osvětimi jako číslo 1994. Táborové číslo v koncentračním táboře Mauthausen měl 116671 a byl osvobozen v pobočném táboře Gusen II Američany. Po válce si změnil jméno na Erben.
Příběh z Terezína „Když tetička Hella měla astma, tatínek jí obstaral léky Felso prostřednictvím známého českého četníka, strážného v Terezíně. Soudím dneska podle toho, že nejspíš nechal před deportací do Terezína nějaké peníze u nějakých Čechů, kam potom poslal toho četníka pro léky. Stejně jako když jsem já byla tak nemocná, tak taky přišel nějaký aspirin nebo co. Léky pro tetičku ten četník, jak bylo domluveno předem, v určitý čas hodí do okna. Ale byla zima, okno bylo zamrzlé, tak maminka to nějak prorazila a najednou hop, balíček byl vevnitř. To se odehrálo ještě v Drážďanských kasárnách, kde ve druhém nebo třetím podlaží byla marodka a tam jsem měla léky tetičce donést. Byla tma, zima, v životě jsem se tak nebála. Ještě dneska, když mám něco takového udělat, často na to myslím. Na ty široké schody, tmu a smrad, co byl v Terezíně všudypřítomný. Zaklepala jsem na marodku, objevila se bílá ruka, chytla balíček a beze slova byla zase pryč.“
Transport tatínka do Osvětimi. Tatínek byl zařazen do transportu Ek, když se Terezín evakuoval. Transport odjel 28. 9. 1944 do Osvětimi, tatínek jako číslo 308. Později byl evidován jako vězeň v koncentračním táboře Dachau, táborové číslo 115104. Zde také 24. 1. 1945 zemřel, pouhých 95 dní před osvobozením tábora americkými jednotkami (29. 4. 1945).
Dobrovolně do Osvětimi. Eva se s maminkou přihlásila do transportu dobrovolně. „Tehdy nám tvrdili, že muži jedou připravovat nový tábor, kam se z přelidněného a nemocemi prolezlého Terezína přesuneme. Za nějakou dobu nám nabídli, že můžeme jet také. Nový tábor je hotový. Tak jsme se s maminkou dobrovolně přihlásily. Která z žen by nechtěla za svým synem, manželem nebo otcem?“
Aby byla iluze „šťastné cesty“ do nového tábora dokonalejší, cestovalo se osobním vlakem, nikoli dobytčákem. Z terezínského ghetta odjížděla Eva s maminkou transportem En, pouhých šest dní po otci, tedy 4. 10. 1944, jako číslo 1316 a 1317. „Jely jsme osobním vlakem, okna zabedněná, aby nebylo vidět, kde jsme a kam jedem. Na bednění byla cedulka Plzeňský Prazdroj. Když jsem ji otočila, bylo tam německy napsáno: Wier fart nach Auschwicz (jedeme do Osvětimi). Maminka nechtěla, abych to někomu říkala.“ Jely asi tři dny, protože bombardování narušovalo plynulost dopravy. Když vlak zastavil, maminka se dívala škvírami v bednění, viděla něco jako káznici, všude psi. „Moje vzpomínka je, že jsem nic nevnímala, jen jsem držela maminku. Když nás vyhnali z vlaku, přišla k mamince Julča Becková.“ Byla to kamarádka Lídy Baarové, která byla s Evinou maminkou v Terezíně v putzkoloně a odjela do Osvětimi dřívějším transportem. Měla pásku na rukávu a věděla, že přijel transport z Terezína. „Přišla k nám, chytla mě za ruku a řekla: Až se budou ptát, kolik ti je, řekni, že 18.“ Za nelidského řevu, štěkotu psů a mlácení je na peronu seřadili do pětistupů. Na vyvýšeném místě tam stál s hůlkou Josef Mengele, známý jako Anděl smrti, jinak také Němec, důstojník SS a osvětimský lékař. To ale tenkrát žádná z žen nevěděla. „Ani jsem nevnímala, co se tam děje. Takové to doprava, doleva… Ale já jsem se pořád jen dívala, kde je maminka. Selekcí jsem prošla s jedinou myšlenkou, na maminku, ani nevím, jestli se mě ptali, kolik mi je. Ze selekce jsme šly do umývárny, kde nám sebrali všecko, ostříhali vlasy, dostaly jsme nové hadry, všecky mokré. Já jsem nedostala štráfované, ale nějaké tmavomodré šaty, které mi byly veliké. Tak mi je maminka kolem mě nějak omotala. Kalhotky žádné, žádné punčochy, jen místo bot dřeváky.“
Odchod z Osvětimi. V osvětimském pekle byla Eva s maminkou více než dva měsíce. Tedy až do evakuace tábora začátkem ledna 1945. Tehdy je převezli do Grünbergu (Zielona Góra), do pobočného koncentračního tábora Gross Rosen. „Bylo hrozné, že jsme musely odejít z Osvětimi. Maminka možná mohla žít.“ Z Osvětimi šly kus pěšky, pak je naložili na vlak. „Byl to hrozný chaos, když nás nakládali, lidi se báli, že nás zaplynují. Já to nechápala vůbec. Vlak jel, zastavil a my vystoupily v Breslau.“ Polské město Wrocław (německy Breslau, česky Vratislav) leží v jihozápadním Polsku. „Bylo tam plno uhlí, šíleně to tam smrdělo a vůbec se nedalo dýchat. Z města jsme šly pěšky přes les, dlouho, dlouho, až jsme se dostaly někam před veliká vrata. Bylo to v lese a za vraty byly čtyři stodoly, něco jako veliké koňské stáje, kde byla uskladněná sláma. U brány stála mohutná esesačka, která dávala injekce jedinou velkou jehlou (snad proti tyfu). Dodnes tam mám velkou jizvu.“ Na druhý den Evě otekla ruka, dostala sepsi. Maminka, Julča Becková a jistá Paula, také česká Židovka, byly přítelkyně a vzaly Evu do kuchyně, kde v ohni dezinfikovaly nůž, vypálily zanícenou ránu po injekci a horkou vodou ránu omývaly. Zakrátko zjistily, že jsou v jednom z pobočných táborů dalšího nechvalně známého koncentračního tábora Gross‑Rosen v Dolním Slezsku (60 km od Vratislavi). Ženy tu chodily na práci, kopaly protitankové zátarasy a natahovaly ostnatý drát. „Byla jsem bosa. Když jsme stály na nástupu, komandant, takový ten voják, co už se nehodí na frontu, mě poslal do takového dřevěného domku. Tak jsem šla. Otevřela mi holka, byla starší než já, a začala na mě maďarsky. Já maďarsky rozuměla, protože ty, co na nás řvaly v Osvětimi, byly většinou samé Maďarky. Porozuměla jsem, že tam bydlí komandant a musíme mu uklízet. No tak jsme uklízely. Byl tam bubínek a teplá voda, což bylo úžasné. Za chvíli přišel komandant a přinesl mi pár bot.“ Eva byla s maminkou v táboře do 20. ledna 1945, kdy se tábor Gross‑Rosen včetně jeho pobočných táborů, mužských i ženských, začal likvidovat. Čekal je pochod smrti. Vyrazilo jich asi tisíc, přežilo jen sedmdesát. Denně se šlo 25–30 km. V noci často spaly venku, na mrazu. Kdo usnul, zemřel. Později se Eva dozvěděla, že šly 750 km, od 20. ledna, Eva s maminkou do 17. dubna 1945. S úsměvem dodává: „Mám dvě umělá kolena.“
Matka zemřela. Toho dne spal transport v satelitním táboře Svatava (Zwodau). Tento tábor od 1. září 1944 spadal pod koncentrační tábor Flossenbürg. „Maminka mi tu zemřela v náručí. Její poslední slova byla: Evičko, já už dál nemohu.“ Na druhý den naložili její tělo na vůz k ostatním mrtvým ženám a odjeli. Po válce Eva zjistila, že byla pohřbena ve společném hrobě na židovském hřbitově v Sokolově. Eva šla na druhý den s transportem dál. Ten den byl z celého pochodu nejvíc vyčerpávající. Zemřela jí matka – a s ní odešly i veškeré síly Evy, jak si myslela. Navečer je dali do nějaké stodoly, kde bylo staré zapáchající seno a sláma, ale udrželo je to při životě. V koutě stála osamocená kráva a Evu k ní lákalo teplo. Tak se vedle ní zahrabala do sena a tvrdě usnula. Když se vzbudila, transport byl pryč. Eva byla sama v cizím místě. Otevřela oči a vedle ní klečel kluk v hadrech a zjišťoval, jestli žije. Hoch byl Polák, co utekl z totálního nasazení na práci v Říši. Po chvilce Evě přinesl trochu mléka a Eva se s chutí napila. Přinesl i cukrovou řepu, kterou nakrájel, nakrmil ji a ona pookřála i díky spánku a teplu. Asi viděl, že je jí lépe, vyšel ze stodoly a už se nevrátil. Předtím ji ještě varoval, že kolem je to samý Němec. Evu čekal dobrodružný pochod dlouhý 135 km, který se dá zvládnout za 40 hodin, ale člověk musí být fit, ne zesláblý jako Eva. Počkala do večera, nastal úplněk, a tak se vydala, nevědouc kam. S rozbřeskem se ocitla na rozkvetlé louce a uvědomila si, že už přichází jaro. Šla dál, až došla k trati. Pokračovala dál, až vyčerpáním za tepla jarního slunce usnula. V úleku se probudila. Stál nad ní německý voják. Byl překvapený jako ona. Byl to vojenský zběh. Vyndal z batohu polní láhev s kávou a dal jí napít. Poradil jí, kudy má jít, aby došla k českým hranicím. Každý se pak vydal svou cestou. K večeru potkala dva české chlapce, kteří jí nevěřili její příběh. Spíš ji měli za vychrtlé zjevení, blázna, a tak odběhli. Eva šla několik dní, až v lese narazila na chatrč. Byla to vidina střechy nad hlavou a snad i pomoc. „Když jsem byla už blízko, někdo na mě německy zařval: ,Vy tam! Nehýbejte se! Nehýbejte se!‘ Byl to německý voják. Kdo jste? Co tady děláte? Co chcete?‘ Snažila jsem se mu namluvit, že jsem se opozdila za svou jednotkou a snažím se je dohnat. Jen se nevěřícně usmál a namířil na mě pušku. Byla jsem vyděšená! Chtěl mě zastřelit! V tom okamžiku vyšel z chatrče druhý voják, položil mu ruku na rameno a řekl: ,Škoda kulky, nech ji jít, stejně brzy chcípne.‘ A voják pušku sklonil.“ Eva, hnána nevýslovnou hrůzou, utíkala pryč, kličkovala mezi stromy a doufala, že ji nestřelí do zad. Dorazila na břeh řeky plné vody z jarního tání. Na druhém břehu byla vesnice. Vesnice je naděje, jídlo, útočiště. Našla si větev, s její pomocí mělké místo a ledovou řeku přešla. Zaklepala na dveře největšího z domů. Nikdo neotevřel, tak šla dovnitř. Stálo tu několik párů vysokých vyleštěných holínek, jaké nosili Němci. Na nic nečekala, nezabouchla za sebou, utekla a pak omdlela vyčerpáním.
Zachráněna. Hlasy! Cítila, že jí něčí něžné ruce stahují její zašpiněné zavšivené hadry. Ty něžné ruce ji umývaly. Bylo to jako sen. Když otevřela oči, ležela v čistě povlečené posteli a nad ní se skláněli muž a žena. Byli to Jahnovi. Eva byla v obci Postřekov na Domažlicku, která byla v letech 1938–1945 v důsledku Mnichovské dohody součástí nacistické Třetí říše. „Až někdy v 60. letech mi řekli mí zachránci, když jsme je navštívili s manželem, jak mě našli. Našli mě lidé ze vsi, ukryli mezi pytle brambor a na druhý den večer mě pan Jahn zahrabal na žebřiňáku do jetele a odvezl k nim domů, kde žil s manželkou Ludmilou a dcerou Vlastou. Dokonce ke mně přivolali porodní bábu. Já myslím, že jsem se tenkrát podruhé narodila.“ Nic z toho si ale Eva nepamatovala, až to, jak se vzbudila u Jahnů v posteli. V provizorním úkrytu pod podlahou kuchyně se Eva dočkala konce války.
Po válce. Krátce po válce nechal Evu pan Jahn zapsat na pražské židovské obci do seznamu přeživších. Kryštof a Ludmila Jahnovi byli v roce 1983 in memoriam oceněni izraelským památníkem Jad Vašem jako Spravedlivý mezi národy.
Arnošt Löwit, tatínkův bratr a výrobce exkluzivní dámské obuvi, žil ve smíšeném manželství s protestantkou Vlastou, roz. Petrovou (* 16. 12. 1899 Heřm. Městec; † 1978). Před válkou měli v Heřmanově Městci vilu, kterou jim projektoval proslulý brněnský architekt Bohuslav Fuchs. Za okupace se rozvedli kvůli majetku, aby nepadl do rukou Němcům. Arnošt se pak ukrýval asi rok v Seči, ale někdo ho udal a on skončil v Terezíně a následně zemřel v Mauthausenu. Manželka Vlasta hledala po válce manžela, ale našla Evu. Předčasně dospělou dívku dala koncem srpna 1945 převést k sobě do vily v Heřmanově Městci. Eva tu začala chodit do 5. třídy, i když to vzhledem k prožitému moc nechápala. Po roce se ale rozhodla, že chce pryč. Koncem prázdnin 1946 odešla do Prahy, do tzv. Lauderovy školy v Belgické ulici č. p. 67/25. Budova byla do července 1943 židovským sirotčincem, od srpna 1943 do května 1945 tu byla nacistická bezpečnostní služba a po válce se sem opět vraceli Židé, do azylového domu. Eva začala navštěvovat zdravotnickou školu na klinice doktora Kostečky ve Štěpánské ulici, která patřila pod Karlovu univerzitu. Již během učení začala vydělávat jako ošetřovatelka v ordinaci doktora Neumanna v Pštrosově ulici. Lékařova dcera, kterou Eva znala, zemřela v terezínském ghettu.
Petr Erben. V roce 1948 Eva ukončila zdravotní školu a setkala se svým druhým osudovým mužem, Petrem Eisenbergem, tehdy již přijal příjmení Erben. „Petra, který je o deset let starší, jsem znala z Terezína, ale nikdy bych si nepomyslela, že o mě bude mít zájem. Ovšem stalo se a brzy jsem se ze sirotčince stěhovala do jeho garsonky v Žitné ulici.“ Seznámili se při oslavě vyhlášení nezávislosti Státu Izrael (14. května 1948), na židovské obci v květnu 1948. „Petr pocházel z Ostravska, kde bylo židovství mnohem více zakořeněno než u nás. Hodili jsme se k sobě asi tak…, že jsme se k sobě vůbec nehodili. Petr byl ven a já byla dovnitř. Petr všechno znal, všude byl, a mně to bylo jedno. Předtím jsme se několikrát viděli v tramvaji a chodili každý zvlášť tancovat do Mánesa. Petr tam byl s nějakou holkou, ale přišel pro mě tancovat a už mě nepustil.“ Petr napsal autobiografii „Auf eigenen Spuren“. Po roce 1989 se podílel na organizaci pamětních a pietních akcí v Ostravě i vydání publikace „Město v nás“. Obsahem byl život židovského etnika v Moravské Ostravě před druhou světovou válkou. Sbírka obsahuje také texty memoárů Petra i Evy, genealogický materiál k rodině Kassler nebo soubory rodinných či školních fotografií, zejména obsáhlou kolekci fotografií Evy.
Cesta do Haify. Po únoru 1948 měla Eva pocit, že zase nastává špatná situace pro Židy. S Petrem se rozhodli pro emigraci. V létě 1948, kdy už čekala první dítě, odešla s Petrem do Paříže. Zůstali tu několik měsíců a Eva pracovala v nějaké instituci pro sirotky. Snažili se dostat do Austrálie, kde ji chtěla jedna rodina adoptovat, ale vše dopadlo jinak. Eva se v Paříži 15. 10. 1948 provdala za Petra. Z Paříže odjeli 4. 2. 1949, protože 5. 2. měli nastoupit na loď Kedma v přístavu Marseille. Když přijeli do přístavu, loď byla pryč. Neměli peníze, tak co si počít? Eva napsala svému „pacientovi“ z Prahy, proslulému lékaři Wheremu, žijícímu v Paříži, a on jim poslal nějaké peníze. Pronajali si útulný pokojík v domku u jednoho rybáře. Petra napadlo, že si udělají „svatební cestu“. Jeli tedy autobusem čtyři dny – do Cannes, Nice, Monte Carla, kdy jen nastoupili, vystoupili, nastoupili, vystoupili a zase nastoupili a jeli dál. Spali po noclehárnách, ale byli šťastní. Loď Transylvania odjela s Evou a Petrem z Marseille 3. března 1949. Když vplouvali do haifského přístavu, Petr řekl: „Tady postavíme dům a budeme mít děti, které nebudou vědět, co se nám stalo. Bude tu zem, ze které nás už nikdo nevyhodí.“ Postavili dům v Aškelonu a vychovali tři děti, o nichž Eva mluví jako o největším daru, kterého se jí dostalo. „Často jsme přemýšleli o tom, že bychom se vrátili do Čech natrvalo. Kdyby sametová revoluce byla dřív, kdy ještě moje děti nebyly dospělé, kdy jsem je ještě mohla vzít a posadit do českých škol, tak ano.“ Eva a Petr měli dceru Danielu (* 1949), Alona (* 1953) a Amíra (* 1970). Díky nim má dnes 9 vnuků a 11 pravnoučat. Ale dál už to je jiný příběh Evy Erbenové.
Memento. Poté co příslušníci Hamásu zaútočili 7. 10. 2023 na izraelské území, zabili 1 139 lidí a dalších 253 unesli do Pásma Gazy jako rukojmí, byla Eva repatriována do Čech. Když čtete tyto řádky, už zase žije v izraelském Aškelonu.
„Když jsem byla jednou pozvaná mluvit před izraelskými vojáky, kteří právě narukovali, generál se mě ptal, jak by si každý z nich měli uchovat holokaust. Řekla jsem mu, že si věty vypůjčím z Bible, kde stojí: Přenesl jsem vás na křídlech orlů, a žijete. A já přináším na křídlech orlů sílu těch šesti milionů, jejichž život byl ztracen, ale jejich duch a energie žijí ve vás. Dávají vám sílu těch milionů, jež byly zavražděny, a ta vás povede. To je vaše síla. Tak vy budete vzpomínat na šoa. Nebuďte nad tím smutní, netruchlete. Samozřejmě je třeba je uctít, ale vězte, že vás to posiluje a neoslabuje. Ta síla šesti milionů je ve vás, ta síla je vaše tajná zbraň, kterou máte vždy při sobě. Je to vůle uskutečnit, co je třeba.“