Jan Werich o svobodě, myšlení, vzdělávání, T. G. Masarykovi a otrocích. 
Nikdo si nesmí myslet, že je víc než ten druhý. Pokud někdo ale má dispozice větší než druzí, pak je má proto, aby pomohl těm, kteří se nenarodili jako géniové… 
ono totiž každý má ve společnosti svoje poslání…

„Někdy si myslím, že jsme udělali velikou chybu, když jsme nechali o svobodě mluvit jen básníky a táborové řečníky. Básníci nedefinují věci moc přesně. A už vůbec nedefinují věci jasně táboroví řečníci. O svobodě jsme měli nechat mluvit učitele. Děti se měly učit o svobodě ve škole. Docela vědecky, tak jako se učily číst a psát a počítat. A měl to být povinný předmět. Náramně povinný! Každý den!
A měli jsme je učit, že svoboda není jenom takové to láska – páska a vlasť – masť, že to není jenom básnické volání po křídlech. Měli jsme je učit, jaký je rozdíl mezi skutečnou svobodou a anarchií. Jak svobodu je vždycky třeba spojit s kázní. Jak kaž­dý může dělat, co chce, jen pokud při tom nešlape sousedovi na kuří oko. Jenže s lidma je těžko. Dovedou si věcí vážit plně, jen když je na chvilku ztratili. To platí o svobodě zrovna tak jako o všem ostatním. Dokud vám někdo nestojí za zády a nepoloží vám revolver mezi lopatky a nediktuje vám, co máte psát a říkat a učit, tak nevíte opravdu, jaká je to veliká věc, když smíte psát a říkat a učit, čemu sám věříte.“
Werich: „A to je ten vzkaz.“
Lekce svobody z knihy Jana Masaryka,
1968 četl Jan Werich