Milí čtenáři,
každý z nás byl někdy na venkově na prázdninách u babičky a dědy. Například pro mě to byla doba bezstarostných dní plných poznání. Méně už asi byli nadšeni oba prarodičové, kteří měli jednak na mé počínání úzkostlivější pohled, jednak si mysleli, že mě musí nutně vykrmit, převychovat a naučit něčemu praktickému do života.
Nemusel jsem sice pást krávy, zato jezdit s bandaskou do kravína ano. Bylo zajímavé pozorovat tetky, jak mi z hliníkové nádrže nabíraly velkou naběračkou právě nadojené, přes plenu scezené mléko bez konzervantů. Chutnalo výborně, obsahovalo v průměru až 4,5 % tuku a litr stál korunu. Zážitkem taky bylo nakupovat v místním Lidovém spotřebním družstvu Jednota. Tady jsem chtě nechtě vyslechl komentátorky obecního dění, které co do barvitosti popisu zpráv jistě předstihly dobu. Naštěstí dobrou motivací k cestě do konzumu bývala žvýkačka značky Pedro.
V živé paměti mám taky nářečím provoněná úsloví, která jsem tehdy ještě moc nechápal, ale u kterých jsem velice rychle poznal, co jimi chtěli děda s babičkou říct. Tak například, když mi babička přísným tónem při mém odchodu od stolu řekla: „Zastrč si podolek, hajdaláku jeden,“ bylo mi jasné, že košile patří do kalhot. Naproti tomu jsem ještě dlouho potom nechápal, jak to chce udělat, aby mě husa kopla. Dalším jejím oblíbeným rčením bylo, když mi říkala, ať se jí nemotám pod nohama. To použila slova: „Hůj pane faráři, kobyla ráčí kopnout.“ Ostatně tato dvojsmyslná věta, postavená pouze na tom, kam v ní umístíte čárku, mi zvoní v uších dodnes. Naproti tomu, když jsem trošku víc zlobil, častovali mě krátkým „votroku“ nebo „mezuláne“. Nezřídka toto oslovení děda rozvinul do věty jako: „Krucinál, já tě vemu potěhem po letech, tos neviděl...“ Teprve později jsem si uvědomil, že tímto krásným způsobem děda láteřil.
Láteření je libozvučná věc, tedy pokud někdo neláteří právě vám. Láteřit znamená někomu hubovat, což v kombinaci s nářečím může dnes působit trochu legračně. Ale z vlastní zkušenosti vím, že smát se někomu do očí, když vám láteří, je stejné, jako strčit hlavu do úlu a zabouchat. Minimálně výsledek může být stejný. Bohužel dnešní doba myslí na děti po svém. Když už se je podaří rodičům nějak dostat od počítače nebo televize a poslat na prázdniny, dostanou s sebou tolik nezbytných pomůcek, až z toho jde prarodičům hlava kolem. Přitom všechny ty minipočítače, herní konzole, mobily a nevím co ještě nejsou nic jiného než odvar z makovic. Ten se kdysi dával dětem, aby spaly a nerušily dospělé při práci. Ale jaký vliv mají na děti dnešní „odvary z makovic“, ukáže až čas. Být však v kůži prarodiče, kterému na prázdniny přijede podobně vybavené vnouče, minimálně odhlásím elektřinu. Navíc udělám všechno pro to, aby se mu dostalo jiné školy, například té lesní moudrosti. Přitom jen a jen my tušíme, o co děti přicházejí. Proto se přimlouvám: „Ukažme jim o co.“
Luděk Sládek, šéfredaktor
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
