Senát parlamentu ČR, úterý 4. března 2008, 17 hodin
Dobrý podvečer, vážené dámy, vážení pánové, vážení hosté,
mám zvláštní pocit, že naposledy dorazila do Prahy takto početná delegace z Orlických hor a jejich podhůří v roce 1791, kdy sem dobrušský kupec F. Ladislav Hek – později známý jako F. L. Věk – přivedl skupinu svých krajanů-vlastenců na korunovaci českého krále Leopolda II.
Z toho je doufám patrné, že tenkrát měli lidé z Orlických hor ke svým panovníkům vřelý vztah, chovali k nim úctu a důvěřovali jim. Neváhali se tehdy dokonce dlouhé hodiny a hodiny trmácet po prašných cestách až do Prahy, aby zde českému králi veřejně vyjádřili podporu i naděje v jeho panování.
Dnes, když už je to z Orlických hor do Prahy podstatně blíže, dnes už ale některým jejich aktuální zdravotní stav nedovolí dostavit se dokonce ani na samotnou panovnickou volbu. Určitě se ale do doby panovnického holdování uzdraví.
Dámy a pánové,
dnes máme milou příležitost společně si prohlédnout kolekci téměř stovky řezbovaných reliéfů českých panovníků, které vytvořila paní Jarmily Haldová – mimochodem i ona, jako již bylo řečeno, ač rodem Pražačka, dnes žije a tvoří v Sedloňově v Orlických horách.
Bývá zvykem, že na podobných vernisážích zpočátku moudře, a v širokých souvislostech, promlouvají významní řečníci – to se již stalo. Obvykle bývá též zařazena i nějaká kulturní vložka – a i na tu dnes zcela jistě ještě dojde.
Já jsem byl pořadateli požádán, abych nějakým způsobem vyplnil časový prostor mezi těmito standardními programovými body.
Nejsem kunsthistorik, nejsem ani znalec řezbování, takže se ode mne žádného seriózního a zasvěceného výkladu díla paní Jarmily Haldové nedočkáte.
Mohli bychom sice společně podniknout poměrně obsáhlý historický exkurz o vývoji zobrazování panovníků od starověkých nástěnných kreseb, přes středověké iluminace, rozměrná plátna, betonová monstra gigantických sousoší, až k bulvárním fotografiím nenasytných paparazzi… – a mohli bychom hledat místo Jarmile Haldové v tomto procesu.
Neméně zajímavé by patrně bylo ohlédnutí po metodách ničení těchto podobizen vladařů – od pálení na hranicích, přes rozřezaná plátna, až k mohutným detonacím pod žulovými monumenty.
Z tohoto hlediska se dřevěné řezbované obrazy českých panovníků jeví jako velmi křehké a zranitelné.
Když jsem se před lety dozvěděl, že paní Jarmila Haldová připravuje tento cyklus panovnických reliéfů, zalekl jsem se v prvé řadě při představě, jaké množství dřeva na to bude zapotřebí.
Navíc jsem si byl vědom toho, že dřevo na tyto reliéfy musí být velmi kvalitní a dokonalé – tak jako byli a jsou sami zobrazovaní.
Musí být dostatečně vyschlé, aby desky časem nepraskaly a aby u zobrazeného nevznikaly falešné představy o tom, že jako panovník byl rozpolcený či že se v jeho obraze vyskytovaly nějaké trhliny.
Příslušná deska musí být také dostatečně silná. Jednak proto, aby bylo možno nechat u panovnic či manželek panovníků vyniknout jejich přednostem, jednak aby každý panovník – byť s ostře řezanými rysy a patřičným profilem – měl stále dostatečně krytá záda.
Dřevo nesmí být ani příliš sukovité, aby se třeba panovníkovi nevyskytla bradavička na tváři, dřevo nesmí obsahovat ani příliš letokruhů, které by zobrazenému panovníkovi ubíraly na jeho věčně mladistvém vzhledu. Dřevo musí být zdravé a čisté, bez jakýchkoli známek tlení či hniloby, ani nesmí být napadeno žádnými škůdci, aby v portrétu skutečně vyniklo pouze to, co velkého napadlo samotného panovníka.
Jistě jste si všimli, že někteří panovníci jsou zobrazeni en face, jiní z profilu – tak pouze ti, jejichž celkový profil to snesl.
A konečně – zvláštností reliéfů Jarmily Haldové je i to, že jsou bohatě polychromovány. Patrně je to proto, aby alespoň tyto portréty budily zdání, že zvolení panovníci neměnili barvy pláště, když už tyto vlály ve větru…
Paní Jarmila Haldová vytváří svou galerii vyřezaných panovníků již několik let.
Ke své tvorbě přistupuje velmi zodpovědně. Seznamuje se s historickou literaturou, navštěvuje archivy a muzea, konzultuje s odborníky, studuje dobové prameny.
Ví toho o českých panovnících tolik, že by jí její znalosti mohl závidět nejeden učitel dějepisu, ba dokonce i leckterý historik. Zná takové podrobnosti jejich života, že si nejsem jist, zda je věděli samotní panovníci či jejich dobové bezpečnostní a informační služby, případně tehdejší lobbyisté a vyděrači.
Navíc má – přes své mládí – k tvorbě českých panovníků předchozí dlouholetou praxi. Kromě jiného totiž ilustruje též nejrůznější pohádky a pověsti a již dříve začala řezat loutky a betlémy, kde vytvořila stovky postaviček, včetně dvou figur obvykle stojících těsně vedle jeslí. Má prostě k portrétování českých panovníků vynikající předpoklady.
Dámy a pánové,
to, že se scházíme na zahájení výstavy dřevořezeb českých panovníků Jarmily Haldové právě dnes, má zajímavé historické souvislosti.
Před několika málo týdny to bylo přesně 8 a půl století (850 let – 11. 1. 1158) od chvíle, kdy český kníže Vladislav II. obdržel na říšském sněmu v Řezně od Fridricha Barbarossy dědičný titul českého krále.
Dnes je to téměř na den přesně 5 a půl století (2. 3. 1458), kdy byl za českého krále zvolen Jiří z Poděbrad – a jen pro úplnost připomenu, že tenkrát volba panovníka nebyla snadná, protože moravská šlechta se k Poděbradově volbě přiklonila až o půl roku později a vzpurná Jihlava byla dokonce donucena k přijetí panovníka mocí! Inu – temný středověk.
A za několik týdnů to bude 60 let (14. 6. 1948), co Národní shromáždění jednomyslně zvolilo presidentem republiky Klementa Gottwalda. Inu – temný novověk.
Zdá se tedy, že paní Jarmila Haldová má do další tvorby inspirace dost a dost.
Dovolte, abych jí popřál z tohoto místa a v tuto chvíli i nadále ostré dláto i pevnou ruku.
Vám děkuji, že jste mne vyslechli, a věřím, že vám vystavená kolekce českých panovníků Jarmily Haldové přinese tolik příjemných pocitů, jako mně.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
