Dva nejvýznamnější kláštery Plzeňska jsou vynikajícím dokladem umění jednoho z nejoriginálnějších architektů epochy baroka – Jana Blažeje Santiniho.
Benediktinský klášter v Kladrubech byl založen knížetem Vladislavem I. již roku 1115. V roce 1421 byl dobyt husity a po následující staletí skomíral. Jeho zlatá éra nastala za opata Maura Finzgutha v letech 1712–1728. Tehdy byl podle návrhu Jana Blažeje Santiniho přestavěn původně románský klášterní chrám v duchu barokní gotiky. Stavební úprava přinesla nejen nový presbytář na půdorysu trojlistu, ale i rozměrnou kopuli s lucernou zakončenou pozlacenou knížecí korunou. V interiéru kostela se dochovala mimořádně hodnotná výzdoba. Za opata Maura Finzgutha byla také zahájena stavba nového konventu, který byl zčásti dokončen za jeho nástupce opata Siebra v roce 1739, ale zcela dostavěn až v 70. letech 18. století za účasti Kiliána Ingnáce Dientzenhofera a dalších. V listopadu 1785 byl klášter nařízením císaře Josefa II. zrušen. Majetek benediktinského kláštera v Kladrubech, odhadnutý na více než 300 000 zlatých, přešel na Náboženský fond. Klášter poté sloužil jako kasárna, byla zde i vojenská nemocnice a invalidovna. Čtyři desetiletí po zániku kláštera bývalé benediktinské panství odkoupil kníže Alfred I. Windischgrätz. V letech 1863–1864 byl novými majiteli přestavěn tzv. nový konvent na pivovar. Stará prelatura byla rodinou Windischgrätzů adaptována na zámek. V majetku potomků knížete Alfreda I. Windischgrätze byl klášter až do roku 1945, kdy jim byl nařízením poválečné československé vlády zabaven. Dnes je klášter vlastnictvím České republiky, jeho správou je pověřen Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Plzni. Je zpřístupněn veřejnosti.
Cisterciácký klášter v Plasech byl založen ve 40. letech 12. století z iniciativy knížete Vladislava II. V průběhu husitských válek byl poničen a poté skomíral. Ve 2. polovině 17. století a v průběhu prvních dvou třetin 18. století však nastalo období prosperity. Byl zbarokizován klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie a za opata Ondřeje Trojera byla postavena podle projektu J. B. Matheye pozoruhodná sýpka, která obestavěla cennou královskou kapli z poslední třetiny 13. století. Poté byla podle návrhu J. B. Matheye vystavěna dvoupatrová nová prelatura. Souběžně s ní byla zahájena výstavba monumentálního konventu, dodnes významné krajinné dominanty a památky nadregionálního významu. Projektu se úspěšně zhostili významní architekti té doby – Jan Blažej Santini a později i Kilián Ignác Dientzenhofer. Opat Evžen Tyttl měl při jejich výběru šťastnou ruku, neboť vznikla stavba, jež dodnes udivuje svojí rozlohou, propracovaností a užitým uměleckým řemeslem. Pro velmi nevhodné geologické podmínky, které zde panovaly, museli stavitelé do bažinaté země založit dubové rošty nesoucí dodnes zdivo budovy konventu. Zároveň byl zřízen systém kanálů, přivádějících k dubové podzemní konstrukci vodu zabraňující jejímu zničení. V budově se nacházejí nejen pozoruhodné ambity a rozměrná schodiště, ale také dvě kaple – sv. Benedikta a sv. Bernarda.
Roku 1785 byl klášter nařízením císaře Josefa II. uzavřen. Po roce 1826 plaské panství zakoupil kancléř kníže Klemens Václav Lothar Metternich. Klášterní konvent sloužil k bydlení, v kostele sv. Václava byla vybudována metternichovská hrobka. Nyní je objekt v majetku ČR, správou je pověřen Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Plzni. Je zpřístupněn veřejnosti a postupně opravován.
Foto V. Dudák
Text je zkrácenou ukázkou kapitoly Kláštery z vlastivědné encyklopedie Plzeňsko – příroda, historie, život, kterou připravuje k vydání na červen letošního roku nakladatelství Baset.
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
