Život není tenis, kde je možné druhé podání
Životní příběh paní Evy Roubíčkové, která se narodila v německy mluvící židovské rodině, se začíná psát 16. července 1921 v Žatci. Tatínek Arnošt Mändel, veterán z 1. světové války, učil na zdejším německém reálném gymnáziu. Maminka Antonie byla v domácnosti, vychovávala Evu a starala se o svou matku Žofi i Wolfovou a strýce Arnošta Wolfa.
Eva vychodila obecnou školu a začala studovat na gymnáziu. Ráda lyžovala a neméně ráda hrála tenis, který se jí stal osudným. Život ale není tenis, kde je možné druhé podání. Bezstarostné mládí končí rokem 1938. Eva byla právě v VI. ročníku gymnázia. Přestože mívala velkou spoustu přátel, v době, kdy lidé byli silně ovlivněni protižidovskou propagandou, ztrácela jednoho po druhém, až nakonec zůstala sama s několika židovskými spolužáky, opuštěná v poslední lavici. Babička, hlava rodiny, rozhodla, že Eva školu opustí, a poslala ji k příbuzným do Plzně, kde se měla přiučit česky. Také tady chodívala hrát tenis a potkala tu svého budoucího manžela Richarda Roubíčka, v té době již vystudovaného právníka a koncipienta u právnické firmy v Praze.
Tlak okolí na Evinu rodinu byl velký. „Babička rozhodla, že odejdu na čas do Prahy a počkají, až se vše uklidní. Nic se však neuklidnilo. Tatínek byl penzionován a spolu se strýcem Arnoštem přijeli za rodinou posledním vlakem z Žatce. Jejich dům zůstal prázdný, na pospas osudu. V Praze žili v nuzném jednom pokoji z tatínkovy penze, odkázáni na nejlevnější obědy v bufetu Koruna.“ Evu náhoda opět svedla dohromady s Richardem, který usiloval o odchod z republiky na západ. Chtěl, aby Eva šla s ním, ale nebylo to možné. Richardovi navíc odchod komplikoval fakt, že Anglie i Francie nestály o vystěhovalce, nedobrovolné vězně mnichovské dohody. Naštěstí mu přítel v Anglii vyřídil přijetí na školu a jistý obchodní cestující, dodávající látky do pražské fi rmy Bárta, mu vyřídil u nacistických úřadů výjezdní razítko do pasu. Za pouhých 100 korun, třebaže podobná razítka měla hodnotu statisíců.
V březnu obsadila německá okupační vojska republiku a od 1. 4. měla vstoupit v platnost víza pro vstup do Anglie. Richardovi se podařilo vycestovat ještě před tímto termínem, překonat britskou byrokracii, která ho chtěla vrátit zpět pro nedostatek peněz na živobytí.
To by byla jeho smrt. Díky kamarádovi se mu však podařilo dostat do Anglie a zde pak vstoupil do formující se Československé samostatné obrněné brigády. Eva si den, kdy Richard vycestoval, pamatuje přesně. V týž den spáchala její babička sebevraždu svítiplynem a zbytek rodiny se přestěhoval do Vršovic do bytu 1+1.
Už v prosinci 1941 však byli Eva, její maminka a strýc Arnošt, který se přihlásil dobrovolně, deportováni do terezínského ghetta. Tatínek byl tou dobou hospitalizován v plicním sanatoriu na Pleši kvůli TBC a strýc chtěl ženám být oporou. Ale nemohl. Z jara roku 1942 skončil v transportu do polského lágru Treblinka, kde byl zanedlouho nacisty zavražděn. V létě 1942 přišel do ghetta také Evin tatínek. Jako s veteránem a nositelem zlaté medaile Za statečnost z 1. světové války s ním bylo zacházeno o něco lépe než s ostatními vězni a byl dočasně také chráněn před transporty.
Po čase byla Eva zařazena na zemědělské práce v okolí Bohušovic. Ironií osudu je, že se zde starala o ovce, které sem byly převezeny nacisty z vypálených Lidic. Tady vstoupil do Evina života bohušovický železničář Karel Košvanec. Znal poměry na železnici a vídal transporty z ghetta. Nejprve se stal jakýmsi poslíčkem, který od vězňů předával zprávy jejich rodinám, ale protože byl také zvědavý, dopisy četl a poznal, jaké poměry vládnou v ghettu. Rozhodl se proto pomáhat jeho obyvatelům jídlem, které ukrýval na pozemcích, na nichž pracovala také Eva. Ta dvakrát našla proviant a podařilo se jí ho pronést četnickou kontrolou do ghetta. Potřetí ale byla zadržena četníkem, který proviant objevil a Evu zatkl. Vyslýchal ji velitel terezínských četníků Janetschek, který byl po válce za kolaboraci s nacisty popraven. Při jednom z výslechů udělala Eva osudnou chybu, která ji trápí dodnes. Součástí Košvancova proviantu byla také cibule, která mohla pocházet pouze z farmy, kde Eva pracovala, tedy pokud nechtěla prozradit Košvance. Věděla, že jeden z četníků dovolil kamarádovi Bennymu Grünbergerovi tu a tam něco pronést, proto řekla, že cibuli má od něho. Ale četník vše zapřel a Benny byl dán za trest do transportu na východ, odkud se už nevrátil. Zmučenou Evu zavřeli četníci do terezínského vězení, odkud se dostala až po intervenci svého otce u táborového velitele. Karel Košvanec pokračoval dál ve své činnosti a až do osvobození ghetta zásoboval vězně jídlem.
Eviny rodiče zařadili do transportu, který odjížděl 14. října 1944 do Osvětimi. Eva chtěla dobrovolně s rodiči, dokonce už naložili i její věci, ale táborový velitel esesman Karl Rahm rozhodl jinak. Proč, to Eva neví, ale její rodiče šli po příjezdu rovnou do plynu. Eva se dočkala osvobození ghetta, dokonce se už 5. května 1945 sešla s Karlem Košvancem, ale protože se u ní projevil skvrnitý tyfus, zůstala v karanténě ještě měsíc.
Po návratu do Prahy zjistila, že nemá byt, peníze, jídlo a její nejbližší jsou mrtví. Nastěhovala se ke známým do bytu v Rybné ulici a přemýšlela, jak dál. Protože se už v ghettu starala o matku a sestru přítele Richarda, navštívila jisté Šindelářovy, nežidovské příbuzné Roubíčkových. Zjistila, že se u nich Richard nedávno zastavil, ale musel se vrátit ke své jednotce na Šumavu. Vzala si jeho adresu a s jistými obavami mu napsala. Nevěděla, není-li ženatý, ale byl to jediný známý, který jí zbyl. Za dva dny se Richard objevil u jejích dveří a za tři týdny byla svatba. Devětaosmdesátiletá Eva má dvě děti, dceru Věru a syna Pavla, čtyři vnoučata a jedno pravnouče. Richard zemřel ve věku 83 let.
Eva si už před válkou vedla deník a v ghettu v něm pokračovala. Z těsnopisem psaných Eviných zážitků vznikla nebývale emotivní kniha „Terezínský deník 1941–45“, která vyšla s přispěním Židovské obce Praha, Vojtěcha Blodiga z Památníku Terezín a pana Ondřeje Klípy.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
