Od června 1940 sloužila Malá pevnost v Terezíně jako věznice pražského gestapa pro politické vězně z území protektorátu Čechy a Morava. Původně mužská věznice se po atentátu na Heydricha (1942) rozšířila o ženské oddělení. V letech 1943–1944 byl vybudován ještě IV. dvůr.
Velitelem věznice byl SS-Hauptsturmführer Hein rich Jöckel, zástupcem Wilhelm Schmidt a z dozorců především Stephan Rojko, Anton Malloth, Rudolf Burian, Albert Neubauer a Herbert Mende prosluli jako brutální sadisté a vrazi. Během pěti let prošlo Malou pevností na 27 000 mužů a 5 000 žen. V Malé pevnosti zemřelo 2 600 lidí, z toho bylo asi 300 popraveno, ostatní podlehli mučení nebo zemřeli hladem, vyčerpáním či v důsledku epidemií. V ghettu umístěném ve městě Terezíně zahynulo asi 35 000 mužů, žen a dětí, 83 000 vězňů zemřelo po deportaci ve vyhlazovacích a pracovních táborech nebo za pochodů smrti. V Malé pevnosti provádělo gestapo tzv. Sonderbehandlung (zvláštní zacházení) jinak řečeno popravy zastřelením bez soudu. Poslední a také největší poprava proběhla 2. května1945, kdy esesmani zastřelili 49 mužů a 3 ženy (většinou členy mládežnické skupiny Předvoj a komunisty). Tři dny nato – 5. května 1945 – věznici dozorci opustili. Později byli litoměřickým Mimořádným lidovým soudem odsouzeni k trestu smrti velitel věznice Jöckel, jeho zástupce Schmidt, dozorci Burian a Neubauer i velitel popravčí čety Levinsky. Další dozorci byli odsouzeni v zahraničí a roku 2001 dostal trest doživotí také Anton Malloth.
Vězni Malé pevnosti byli většinou členy odbojových a partyzánských skupin, dále komunisté, sokolové, roudničtí studenti nebo příbuzní a podporovatelé atentátníků.
Jednou z odbojových skupin byla také Druhá lehká tajná divize, působící na Plzeňsku. V roce 1944 došlo k úspěšnému pokusu o útěk z Malé pevnosti, který připravili vězni Josef Mattas a Miloš Ešner, členové Druhé lehké tajné divize. Třetím byl další Plzeňan, František Maršík. Při přípravě k útěku jim pomáhal Otakar Cvrček, který pracoval v místnosti na stáčení limonády, umístěné nedaleko příkopu u Krankenrevieru, kde byly valy nejnižší. Navíc prostor, který si vybrali pro útěk, byl od vězeňského dvora oddělen vraty, která zamykal právě Cvrček. U Cvrčka měli také schován malý žebřík potřebný k útěku. 6. prosince 1944 se nechali Mattas, Ešner a Maršík zamknout Cvrčkem ve dvoře. Sestoupili do příkopu a pomocí žebříčku přelezli val pevnosti. Počasí jim přálo. Foukal prudký vítr, padala ledovatka a nastala tma. Nebylo slyšet ani vidět nic, dokonce nebylo ani možné druhý den nasadit na stopu uprchlíků psy. Přesto nebyl jejich útěk snadný, protože museli ještě překonat bažinaté příkopy, kde se skupině ztratil Mattas. Nakonec se všem včetně Mattase podařilo uniknout a ukrýt se jednotlivě na Plzeňsku.
Ešner s Maršíkem byli zatčeni na jaře 1945, ale Mattase se nacistům do konce války zatknout nepodařilo. Přesto válku přežili všichni tři. Útěk Mattase a jeho druhů z Malé pevnosti, nejproslulejšího nacistického vězení na našem území, kde všechny ostatní pokusy vězňů selhaly, vstoupil do historie jako jediný zdařený.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
