„Mám za to, že naše rodina nevybočovala z tehdejšího prvorepublikového průměru. Otec pracoval jako stavební inženýr u ČSD, matka byla v domácnosti a vychovávala nás, 3 kluky.
Tatínek byl navíc výborným houslistou, maminka krásně zpívala, nejstarší bratr absolvoval pedagogiku na konzervatoři, hrál na klavír i cembalo a druhý bratr hrál na cello (byl žákem Pravoslava Sádla), takže se u nás dařilo komorní hudbě (tria). Já se po stránce instrumentální poněkud odrodil, ale i tak jsem rád zpíval. Vrcholem mé osobní kariéry byla role Tomše v ochotnickém představení Smetanovy Hubičky.
V Terezíně zahynuli dva studenti (Lácha a Kubeš). V Buchenwaldu také dva (Fabián a Adamec po propuštění, na následky věznění) a v Osvětimi celkem devět. Z toho pět přímo v Osvětimi (Karfík, Kratochvíl, Kukuk, Dvořák a Švojgr), další čtyři v Osvětimi-Birkenau (Marek, Markvart, Študent a Rajtrová). Osvětim jsme přežili pouze tři (Svět, Štěpán a já). Možná i díky tomu, že jsme byli přeloženi do koncentračního tábora Dachau.
To, že jsme přečkali Terezín, Osvětim a Dachau, nebylo dáno nějakou zvláštní odolností. Bylo to prostě jen štěstí, ovšem také to bylo zásluhou mnoha dobrých lidí i obětavého rodinného zázemí. Považte jen, že za téměř tři roky mi bylo posláno do koncentračních táborů 234 potravinových balíčků o celkové váze 860 kg. Po osvobození tábora Dachau americkou armádou 29. dubna 1945 jsme v táboře museli zůstat ve třítýdenní karanténě kvůli epidemii skvrnitého tyfu. Tu jsme ale se septimánem Světem nerespektovali a už 10. května se vydali pěšky domů. Osvobození tábora a shledání se s rodinou patří k nejšťastnějším okamžikům mého života. Po návratu jsem dokončil střední školu a přihlásil se na studia Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Spíše úsměvnou se může dnes zdát událost, která se mi přihodila v únoru 1948. Tehdy jsem byl během protestního průvodu studentů v Nerudově ulici viděn jakýmsi ,dobrákem‘ a díky jeho ,upozornění‘ nastaly mé potíže se získáním potvrzení o národní spolehlivosti. Tatínkovi ale dělalo dobře vědomí, že oné demonstrace jsme se zúčastnili všichni tři bratři. V roce 1951 jsem se oženil a nastoupil základní vojenskou službu. Zaměstnán jsem byl jako chemik v KHES Ústí nad Labem a posléze v pobočce Státního veterinárního ústavu v Terezíně,
kde jsem zůstal až do penze. Nikdy jsem nebyl v žádné politické straně a s nadějí jsem prožíval ‚pražské jaro‘. Ale už 21. srpna 1968 jsem budil svého syna slovy: ‚Tak nás chlapče obsazují Rusové.‘ Dalším milníkem v mém životě se stala má a manželčina návštěva zámku Lány 13. 9. 1987 u příležitosti 50. výročí úmrtí TGM. Toho dne zde měli setkání také signatáři Charty 77. Od té doby jsme s manželkou nevynechali žádnou z mnoha příštích demonstrací. Po 17. listopadu 1989 jsem se nějaký čas částečně angažoval v Občanském fóru a dodnes se věnuji také práci ve Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých (SOPVP). Jde o jednu z nejstarších organizací sdružujících v ČR bývalé vězně z káznic a věznic a deportované osoby z koncentračních a pracovních táborů a ghett v době nacismu. Když jsem odcházel na zasloužený odpočinek, provázelo mě jediné přání – užít si svá vnoučata a těšit se z nich. S manželkou máme tři děti (Věru, Ivanu a Miroslava), čtyři vnoučata a nad zdravím mým a mé manželky bdí naše dvě dcery, lékařky.“
Pro KAM po Česku napsal Ing. Miroslav Kubík, 2. místopředseda SOPVP ČR. Upravil: Luděk Sládek
Památník Terezín
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
