Dva životy aneb maluj, co vidíš
Helga, dcera Ireny a Otty Weissových, se narodila v Praze 10. listopadu 1929. Tatínek (1898–1944) pocházel z Pardubic a maminka, rozená Fuchsová (1906–1990), z Prahy. Malá Helga prožila šťastné dětství, a jak dnes vzpomíná, nejkrásnější vzpomínky má na společné výlety s rodiči na Sázavu, do okolí Zbořeného Kostelce.
Ironií osudu je, že se narodila přesně den po křišťálové noci (9. 11. 1938 protižidovský pogrom v Německu), jen o pár let dříve. Už v deseti letech ji zastihla okupace českých zemí a příchod nacismu s jeho „novými pořádky“. Díky svému neárijskému původu musela automaticky ukončit školní docházku, a protože v jediné židovské škole nebylo místo, navštěvovala jeden z mnoha soukromých kroužků, které byly pro židovské děti organizovány. Koncem roku 1941, bylo jí 12 let, přichází rozkaz k transportu celé rodiny do Terezína (7. 12.). Tím končí první část života Helgy. V Terezíně je umístěna do dívčího domova na ubikaci č. 24. Protože odmalinka ráda malovala, není divu, že si vzala s sebou i nějaké pastelky, vodovky, čtvrtky a malovala dál. Jednou, bylo to před Vánocemi, poslala svému tatínkovi obrázek sněhuláka. Za nějaký čas od něj dostala odpověď: „Maluj, co vidíš.“
Zajímavou shodou okolností se její kresby, bylo jich více než sto, dočkaly v Terezíně konce války. Její strýc Josef Polák pracoval jako vězeň v evidenci ghetta. Podařilo se mu ukrýt řadu dokumentů a také kresby Helgy, které zazdil a které po válce Helze přivezl. Helga strávila tři roky v Terezíně a v říjnu 1944 byla převezena do Osvětimi. Tady jí přálo neskutečné štěstí. Byla jednou ze stovky dětí, které prošly selekcemi na práci v Německu, přestože věkem ještě nepatřila do této skupiny.
V Německu pak pracovala v továrně na letadla, kde čekala na konec války. V dubnu 1945 nastoupila Helga šestnáctidenní pochod smrti z Freibergu do tábora Mauthausen. Tady se spolu s maminkou dočkala osvobození Američany. Návrat do Prahy byl krátký a plný nadějí. V uších jim stále zněla věta „kdo se vrátí, ohlásí se u Pěchočů“, bývalých sousedů. Helze s maminkou se tu dostalo vřelého uvítání, jídla, noclehu i informací o ostatních. Obě doufaly, že se vrátí i tatínek Helgy. Čekaly dlouho, ale marně.
Chtěly se vrátit do svého bytu, kde za okupace bydlel jakýsi Němec, ale úřední šiml mocně řehtal, a tak než se vše vyřídilo, přespávaly v noclehárnách. Helga byla navíc hospitalizována v nemocnici na Bulovce s podezřením na tyfus. Nakonec je ale magistrátní úředník potěšil, když konstatoval: „… předávám byt Židovce, neárijce I. W.“ Psal se červenec 1945. Tak se Helga konečně vrátila i s maminkou domů. Končí tak hrůzyplné období a začíná život druhý. Po válce vystudovala gymnázium a zároveň i grafi ckou školu. Přihlásila se na UMPRUM a byla nějaký čas žákyní profesora E. Filly. Provdala se za kontrabasistu Symfonického orchestru Čs. rozhlasu Jiřího Hoška, měli spolu dceru Kateřinu a syna Jiřího, který jde ve šlépějích svého otce. Je violoncellistou a docentem AMU. Dcera Jiřího, Dominika, je, jak jinak, nadějnou cellistkou a dnes studuje v Izraeli. Helga nikdy nepřestala malovat. Její obrazy nabádají k vážnějšímu zamyšlení. V 60. letech namalovala cyklus Kalvárie, kterým se vyrovnávala s holocaustem, pak byla na stipendiu v Izraeli, kde vznikl její cyklus Putování po Svaté zemi. Po návratu vzala „záskok“ v Lidové škole umění na jeden měsíc a zůstala tam plných 14 let. Jak sama říká, posledních 10 let svého uměleckého života se stále více vrací zpět do minulosti. S jejími obrazy se můžete seznámit na mnoha příležitostných výstavách po celé naší vlasti i v zahraničí.
Luděk Sládek
Památník Terezín
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
