Život beru s humorem
Představovat Věru Tichánkovou by bylo nejspíš zbytečné, ale jsou období v jejím životě, která jistě stojí za připomenutí.
Třeba proto, že dnešní generace jen stěží chápou dobu, v níž se odehrály. Je to zvláštní pocit, setkat se s člověkem, který vždy rozdával humor mírou vrchovatou, přestože toho v životě sám dost nepěkného prožil.
Smysl pro humor, jak sama říká, zdědila po svém tatínkovi Antonínovi, který stejně jako maminka Stanislava pocházel z Lomnice nad Popelkou. Tatínek byl úředníkem, ale jeho příjem byl malý. Proto se rodina často stěhovala za prací, dokonce až na Slovensko. Tam se také v obci Žarnovická Huť (Nová Baňa) v roce 1920 Věra narodila. Rodina ale uvítala, když byl tatínek přeložen do Brandýsa. Ve druhé třídě se s rodiči přestěhovala do Liberce a tam se také narodila její sestra Maria. Když bylo Věře třináct, její tatínek náhle zemřel. Ona se i s maminkou a těžce nemocnou babičkou přestěhovala zpátky do Brandýsa, kde dokončila gymnázium.
Jak sama říká, nevěděla, jak naložit se svým osudem, protože maturovala už za okupace, a tenkrát se jen těžko vybíralo, co dál. Rozhodla ale náhoda. Známí rodiny hledali někoho do továrničky na kosmetiku, někoho, kdo rozumí chemii. Tak začala Věra studovat Vysokou školu chemicko-technologickou. Jenže v říjnu 1939 nacisté zavřeli české vysoké školy a Věra se rozjela do Vinohradského divadla za Jiřinou Štěpničkovou. Není divu, měla ráda divadlo, hrála ho od svých 20 let. Odtud už byl jenom krůček k pedagožce Anně Suchánkové, která ji připravila ke zkouškám na konzervatoř, kam byla také přijata. V roce 1943 však byla Věra zatčena gestapem. Důvodem bylo obstarávání potravinových lístků osobám v ilegalitě, které na konzervatoři organizoval Vladimír Adámek, pozdější ředitel Divadla Jiřího Wolkera, a Oldřich Musil. Všichni tři byli uvězněni. Věra byla vyslýchána na Pankráci, poté převezena do Malé pevnosti v Terezíně a na konci války k soudu do Drážďan. Tam ji také zastihl spojenecký nálet, který zasáhl i budovu soudu na Münchner Platz.
Z cel soudu je vyvedli až Američané. Z Drážďan šla pěšky s ostatními do Lipska, do sběrného tábora, odkud je následně Američané převezli do Plzně. Do republiky se Věra vrátila 28. května 1945. Po válce dostala angažmá v jihlavském Horáckém divadle, kde se seznámila se svým dnešním manželem, Janem Skopečkem.
Také on byl během 2. světové války nacisty vězněn v koncentračních táborech Klein Stein a Osterode, ovšem za svůj smíšený původ (maminka byla Židovka). Dnes vzpomíná s úsměvem, jak svérázným způsobem využil možnosti vzít si do lágru zavazadlo do 10 kg. Žádné oblečení nebo jídlo, jeho zavazadlo byl William Shakespeare. Domníval se totiž, že po práci v lágru najde čas na čtení. Tak málo se toho o lágrech vědělo. A tak Shakespeare provázel Jana celou dobu až do osvobození. Když se vydal na cestu domů, vezl si knihy na neuměle vyrobených saních. Tedy až do okamžiku, než začal překonávat pohraniční hory. Čím byl kopec prudší, tím méně klasika zůstávalo na saních, až nakonec nezbyl žádný. Věra a Jan v roce 1949 odcházejí z Jihlavy do Prahy, kde Jan spoluzakládá Divadlo pod Palmovkou, kterého je dodnes stálým členem. Je také autorem celkem šesti divadelních her a několika rozhlasových dramatizací. V roce 1953 se Věře a Janovi narodila jediná dcera Marie, která dnes žije v Lyonu. Mimochodem, víte, proč Jan říká, že s manželkou vyženil i rozhlednu? Možná proto, že Věřin dědeček, předseda Okrašlovacího spolku v Lomnici nad Popelkou, Josef Tichánek se zasadil o stavbu pětatřicetimetrové cihlové rozhledny na vrchu Tábor, které se dodnes říká Tichánkova. Věře Tichánkové byla v roce 2002 udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství a přínos žánru.
Věře Tichánkové byla v roce 2002 udělena Cena Thálie za celoživotní mistrovství a přínos žánru.
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
