Vlaky do neznáma
Dovolte nám představit vám osud člověka, který, jak sám říká, se začal zajímat o věci veřejné velmi mlád. Když k tomu připočteme dobu, ve které se pokoušel o své první nesmělé krůčky po tenkém ledě žurnalistiky, tedy dobu okupace, je jasné, že životní příběhy Miloslava Moulise jsou více než dramatické.
Miloslav se narodil v Praze 30. 4. 1921, kde žil s rodiči necelé 3 roky. Poté se rodina přestěhovala do Plzně. Jeho otec Josef Moulis, ruský legionář, vystudoval práva. Maminka Filoména (roz. Novotná) byla v domácnosti a zemřela již v roce 1939. Po základní škole začal Miloslav studovat (1932) na reálném gymnáziu, které navštěvoval až do osudného 29. května 1940, kdy ho jako septimána zatklo gestapo. Důvodem bylo jeho členství ve studentské skupině Národní hnutí pracující mládeže. Byl vyšetřován na plzeňském gestapu a v roce 1941 byl převezen do vězení v německém Ebrachu, kde spolu s ostatními čekal na soud. Za přípravu velezrady byl odsouzen na 2,5 roku vězení. Zajímavostí je, že na Vánoce roku 1942 byl omylem propuštěn na svobodu, ale doma v Plzni pobyl jen necelé tři měsíce. Přesně 15. března byl podruhé zatčen gestapem, poté byl převezen nejprve do Prahy na Pankrác a po třech dnech do Malé pevnosti v Terezíně. V Terezíně zůstal necelé tři měsíce a pracoval v tzv. kamru, kam denně přiváželi ohromné balíky civilních šatů. Časem zjistil, že šlo o balíky s ošacením z Mauthausenu po zavražděných vězních. Jakmile se v Malé pevnosti nashromáždilo 600 vězňů, byl dán do transportu a poslán do koncentračního tábora Osvětim. Po příjezdu mu bylo na předloktí vytetováno číslo 118 266. Jak dnes vzpomíná, už mu nebylo divné, že tábor je tak „malý“, že je tu „pouhých“ 20 000 vězňů. Zbývajících 100 000 už totiž nežilo. Ale uvědomil si zdrcující pravdu. Odsud se už nejspíš nedostane, zvláště pak když hned po příjezdu musel zaplatit 15 marek určených na svou vlastní urnu, která měla být po jeho zpopelnění poslána příbuzným. S pomocí českých vězňů, doktorů, se v Osvětimi dostal k práci ošetřovatele, ale většinou jen odvážel mrtvé. Po čtyřech měsících byl transportován do tábora Buchenwald, kde dezinfi koval civilní oděvy vězňů. Přesně 11. 4. 1945 přicházejí do Buchenwaldu Američané. Miloslav vzpomíná, jak jeden ze spoluvězňů kdesi „sehnal“ auto a tím je odvezl nejprve do Chebu a 6. 5. 1945 konečně domů, do Plzně. Doma se postupně setkal s bratry i tetou a její dcerou, kteří žili v bytě Moulisových.
V září 1945 odmaturoval a dal se zapsat na studia práv. Protože ho ale více lákala novinařina než talár, po roce ze studií odešel a nastoupil do práce. Ve svém profesním životě se věnoval především historii. Nejprve působil v plzeňské redakci bulletinu IS, který se vydával česky a překládal do angličtiny pro americké vojáky. Pracoval v Ústavu dějin KSČ a od roku 1971 ve Svazu protifašistických bojovníků, dnes Svazu bojovníků za svobodu. V roce 1966 si ho vybral dokonce tehdejší generál a pozdější prezident Ludvík Svoboda pro přípravu svých pamětí. Byl zástupcem šéfredaktora Hlasu revoluce (dnes Národního osvobození), dlouhá léta působil v Mezinárodním táborovém výboru Buchenwald a napsal celkem 14 knih. Miloslavův bratr Zbyněk, právník, ještě žije, ale nejmladší bratr Vladislav, historik, zemřel před třemi lety. V roce 1948 se Miloslav oženil s Ludmilou Černockou. Mají spolu dvě děti (Evu a Milana), čtyři vnoučata (Tomáše, Markétu, Terezku a Tomáše) a také dvě pravnoučata (Lucinku a nejmladšího z rodu Moulisů – ročního Michala).
Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
