Nejstarší syn valašského rolníka Trochty Štěpán se narodil 26. 3. 1905 ve vsi Francova Lhota. Začal studia na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, ale musel je přerušit a vrátit se domů, pomáhat mamince trpící tuberkulózou. Jakmile se však její zdravotní stav zlepšil, odjel do Turína, kde se v červenci 1932 stal doktorem teologie a také knězem. Po návratu do vlasti nejprve odsloužil povinnou vojenskou službu a poté se plně oddal své kněžské a salesiánské povinnosti.
Za okupace byl členem Salesiánské společnosti, která sídlila v Kobylisích. Gestapo ale jen těžko tolerovalo existenci tohoto ústavu. Jako ředitel ústavu byl několikrát vyslýchán, a přestože důvodů mělo gestapo pro jeho zatčení víc, právní ani jeden. Důvodem měl být údajně fakt, že exilová vláda, která unikla do Paříže, vlastnila seznam lidí, které bylo možné využít k „důležitým úkolům“. Trochtovo jméno bylo zřejmě na této listině, které se zmocnili Němci, avšak k jeho zatčení došlo až po atentátu na Heydricha. Trochta byl zatčen „s plnou parádou“ ráno druhého dne, kdy se ozvalo kopání do dveří. Vstoupili čtyři gestapáci, jedním z nich byl Oberhauser z proticírkevního oddělení. Trochtu odvezli do „Pečkárny“, kde byl vyslýchán do pozdní noci, a poté ho převezli na Pankrác. Výsledkem zdejších brutálních výslechů bylo označení jeho spisu RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí).
Náklaďákem byl převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde se setkal například s ThDr. Otakarem Švecem, papežským prelátem, nebo s monsignorem Josefem Beranem, rektorem kněžského semináře. Trochta skončil na cele č. 12. Postavení kněží v Malé pevnosti bylo mnohem horší než postavení jiných vězňů.
Dozorci je týrali a honili, zvláště pak Rojko se na nich vybíjel. Trochta byl zařazen do pracovního komanda na dráhu v Ústí nad Labem, kde podbíjel pražce, přenášel a upevňoval nebo vyvažoval kolejnice. Dostal se také do čížkovické továrny na výrobu karborunda a zde se mu podařilo po dceři jednoho z dělníků poslat moták do ústavu v Kobylisích s prosbou o nové boty. Zanedlouho přijel do Terezína jeho spolubratr Vojtěch Šilar s botami. Koncem září 1942 nastoupil do transportu směr Mauthausen, kde zůstal takřka do konce roku 1944. Ale na Vánoce 1944 byl již v Dachau. Po osvobození tábora se vrátil 23. 5. 1945 k salesiánským bratřím v Praze, kde byl 16. 11. 1947 vysvěcen na biskupa a jmenován biskupem litoměřickým.
V letech 1948–1949 jako mluvčí katolické biskupské konference pomáhal při jednání s komunistickou vládou, ale už v roce 1953 byl zatčen a o rok později ve vykonstruovaném procesu odsouzen na 25 let těžkého žaláře. Po amnestii v květnu 1960 byl propuštěn a díky pražskému jaru byl také 19. 7. 1968 rehabilitován. Začal znovu vykonávat svůj biskupský úřad. V dubnu 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval kardinálem in pectore, utajené jmenování bylo zveřejněno až v roce 1973. Štěpán Trochta zemřel 6. 4. 1974 na mozkovou mrtvici doslova „ukřičen k smrti“ krajským církevním tajemníkem Karlem Dlabalem.
Ale to tehdejším úřadům nestačilo. Jeho pohřbu se nesměli účastnit někteří zahraniční hosté, jiní nesměli pomáhat při mši svaté, dokonce ani promluvit. Krakovský arcibiskup Karol Wojtyła (pozdější papež Jan Pavel II.) však během pohřbu porušil zákaz úřadů a nad rakví Trochtu označil za mučedníka.
Text připravil: Luděk Sládek
Foto: Památník Terezín, Wikipedie, www.sdb.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
