Neuvěřitelných 580 let uplynulo od slavné bitvy u Domažlic, která se 14. srpna 1431 zapsala do našich dějin. Toho dne husiti na hlavu porazili vojska křížové výpravy vedené markrabím Friedrichem Braniborským a kardinálem Juliánem Cesarinim.
O co křižákům vlastně šlo? Po smrti krále Václava IV. (1419) měl podle práva zdědit trůn jeho nevlastní bratr Zikmund. Ale zjitřené nálady v Čechách mu trůn odpíraly. Navíc už za kostnického koncilu někteří katolíci hlásali nutnost přivést Čechy k rozumu i násilím a obvyklým prostředkem té doby bylo vyhlášení křížové výpravy. Výprav proti husitům v 15. století nebylo málo, přesto ne dost, aby mýtus o tom, že proti husitům bylo vedeno více křížových výprav než za dobytí Svaté země, byl pravdivý. Proti husitům bylo ale opravdu vedeno velké množství válečných operací, většinou však bez ofi ciálního statutu křížové výpravy.
První křížová výprava proti husitům, vyhlášená 1. března 1420 papežem Martinem V. a vedená uherským a římským králem Zikmundem, vyvrcholila bitvou na Vítkově 14. července 1420 a jejím nezdarem.
Druhou křížovou výpravu proti husitům předznamenal útěk krále Zikmunda z Kutné Hory. Křižácké plány nového tažení stály na vpádu několika armád do Čech z několika směrů. Hlavní síly Říše, vedené falckrabětem Ludvíkem III. a arcibiskupy z Mohuče, Trevíru a Kolína nad Rýnem sice vpadly 28. 8. 1421 do západních Čech, ale po neúspěšném obléhání Žatce skončila výprava naprostým rozkladem a útěkem za hranice. Zikmund sice táhl ke Kutné Hoře, kde však byl Janem Žižkou (1422) několikrát tvrdě poražen a donucen ustoupit zpět na Moravu.
Třetí křížová výprava proti husitům byla vyhlášena kardinálem Brandou Castiglione (ne papežem) a měla za úkol vyprostit z obležení hrad Karlštejn, obléhaný Pražany pod vedením litevského knížete Zikmunda Korybutoviče (1422). Ale kvůli zcela špatné organizaci výprava do bojů vůbec nezasáhla. Přesto po půlročním obléhání pražské vojsko od Karlštejna odtáhlo s nepořízenou.
Třetí (čtvrtá) křížová výprava proti husitům byla vyhlášena roku 1427 kurfi řtem a braniborským markrabětem Fridrichem Hohenzollernem. Vrchním velitelem se stal trevírský arcibiskup Ota ze Ziegenheimu a Papež Martin V. určil svým legátem anglického kardinála Henryho Beauforta. Křižácká vojska (25 000 mužů) však kvůli sporům velitelů i nejasné strategii zamířila 3. srpna k chaotickému ústupu od obléhaného Stříbra a 4. srpna došlo k ostudné porážce v bitvě u Tachova.
Čtvrtá (pátá) křížová výprava proti husitům vznikla v důsledku nic neřešící neúspěšné předchozí výpravy. Původně ji měl vést Zikmund, ale moudře předstíral zranění, a výpravě se tak vyhnul. Vrchním velitelem se proto stal braniborský markrabě Fridrich a papežským legátem kardinál Giuliano Cesarini. Také zde se projevily spory mezi veliteli vojska, čítajícího na sto tisíc mužů. Nakonec ale přece na přelomu července a srpna 1431 výprava překročila hranice českého království. Husité však byli shromáždění u Berouna a okamžitě vyrazili vstříc hlavnímu křižáckému vojsku od západu. Po dvoudenním, více než stokilometrovém přesunu se přiblížili 14. srpna křižáckému vojsku poblíž Domažlic. Zaútočili na ně rovnou z pochodu a okamžitě do jejich řad vnesli zmatek. Velká část jednotek se dala ihned na útěk, o obranu se pokusila jen Cesariniho garda. Kardinál však záhy také uprchl z bojiště v přestrojení a zanechal tam své šperky, kardinálský klobouk, roucho a papežskou pověřovací bulu. Oblíbené konstatování, že křižáci uprchli, jen co zaslechli válečný chorál blížících se husitů, není v tomto případě zase tak daleko od pravdy. Porážka přiměla katolíky ke změně taktiky. Namísto silou začali taktizováním rozleptávat jednotu husitů, což vedlo nakonec k jejich porážce v bitvě u Lipan.
Pátou (šestou) křížovou výpravou do Čech byla výprava proti husitskému králi Jiřímu z Poděbrad. Aby ne, když ho 23. prosince 1466 sesadil papež Pavel II. z českého trůnu jako husitského kacíře. Z jara roku 1468 pak vtrhl v čele křižáckých vojsk do českých zemí uherský král Matyáš Korvín, usilující o český trůn. Ale 22. července 1469 byl vojskem Jiřího z Poděbrad obklíčen u Vilémova a propuštěn výměnou za slib, že nebude dále usilovat o českou korunu. Tušíte správně, slib však nikdy nedodržel a potyčky obou panovníků trvaly až do Jiříkovy smrti (1471).
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
