Všichni moji drazí…
Dalším příběhem z terezínské Malé pevnosti jsou osudy Boženy Kopové (1906–1987). V databázi Památníku Terezín se dočteme: příjmení Kopová, jméno Božena, narozena 17. 5. 1906 v Drozdově, datum předání do terezínské věznice 18. 7. 1943, datum ukončení věznění 19. 8. 1943, důvod – transport do Osvětimi (Auschwitz).
Božena Kopová se narodila v Drozdově na Berounsku do nuzných poměrů rodiny Pechových. Její otec Jan Pech byl dělníkem v Drozdově, matka Marie, rozená Nová, pocházela z Chlustiny a příležitostně pracovala u sedláků. Božena měla mnoho sourozenců. Někteří se, vzhledem k vyšším věkovým rozdílům a také proto, že odešli do služby do Vídně, ani neznali. Ve svých pamětech vzpomíná na dětství, jak chodila bosky do školy a byla ráda, když měla k svačině kousek suchého chleba. O prázdninách musela pást husy, které maminka prodávala, aby mohla dětem koupit šaty do školy. Božena dokončila osm tříd obecné školy v Drozdově. Do vyšší školy by musela docházet půl druhé hodiny za každého počasí pěšky, což nebylo možné. Dospělost tak přišla příliš brzy, Božena nastoupila do práce a musela se starat sama o sebe. Vdala se, její manžel Václav Kop byl často nezaměstnaný a oba vedli hodně skromný život. Touha po obyčejné sociální spravedlnosti přivedla oba manžele do řad Komunistické strany Československa (1921). Božena se od počátku okupace stala aktivní členkou odbojové skupiny vedené Gottliebem a Markupem, roznášela tajně noviny a letáky nebo vybírala peníze na rodiny, které měly živitele v koncentráku. Její skupina však byla prozrazena, Božena zatčena a 9. května 1943 převezena na gestapo v Plzni. Zde se jí dostalo surového bití, protože neprozradila své spolupracovníky.
Na gestapu v Kladně ji dokonce bili šavlemi do nohou. Do smrti jí zůstala na tyto výslechy památka – ohluchla na levé ucho. První dopisy z gestapa psala ještě neumělou němčinou, drobným a poměrně úhledným písmem. Výslechy, mučení, hlad, stres, to vše se postupně začalo odrážet na rukopisu, kde rozmáchlá, špatně čitelná slova, psaná spíše silou vůle, dávala tušit, co prožívá. Když s ní gestapo „skončilo“, dostala označení RU (Rückkehr unerwünscht – návrat nežádoucí), 18. 7. 1943 ji převezli do terezínské Malé pevnosti. Božena Kopová prošla plzeňským a kladenským gestapem, Malou pevností Terezín, Osvětimí, Ravensbrückem, lágrem Barth a přežila dokonce pochod smrti.
Vzpomínky na Malou pevnost: „Jednou přišel SS Rojko ( jeden z nejobávanějších dozorců SS Stephan Rojko, pozn. autora) na celu, bylo nás tam asi 50 žen a začal mezi nás střílet. Musely jsme vycházet ze dveří a on nás každou tloukl obuškem. Když byl večer, viděly jsme muže − vězně, když šli z práce, a v posledních řadách nesli na nosítkách mrtvoly, které přes den SS utloukli.“
Vzpomínka na Osvětim: „Byly jsme na bloku a jednou ráno přišli SS a my musely vycházet za sebou ze dveří, a která žena byla ještě mladá a hezká, tak si ji SS odvedli pro sebe… Byla mezi nimi i mladá děvčata, skoro děti. Ženy naříkaly, neb věděly, kam půjdou a že nakonec stejně skončí v plynu. Když jsme byly v lágru, tak jsme v noci slyšely rámus a křik. Ptaly jsme se blokových, co se děje, a ony řekly, SS vedle na bloku vybírají do pece… Na ten den nezapomenu, co budu živa.“
Domů do Rokycan se Božena Kopová vrátila 12. června 1945. O svém osvobození napsala: „Tak jako bylo velké naše utrpení, taková byla i radost posledního dubna 1945. Nikdy nepřestanu být vděčná Rudé armádě, která nás osvobodila. Po osvobození jsme byly ještě šest týdnů v městě Rybnici, neb byly dráhy a mosty rozbity. Autobus z Prahy pro nás přijel 10. června a já jsem se vrátila mezi své drahé.“ Už nikdy nevstoupila do žádného bývalého koncentračního tábora.
Někdo dědí domy, auta, porcelán… Otci Jany Časnochové-Vrzalové zůstala po tetě Boženě Kopové krabice plná těch nejhrůznějších vzpomínek – dopisů psaných z míst, kde si ponížení a utrpení podávaly ruku se smrtí a kam by se nikdo z nás určitě nechtěl dostat.
Text Jana Časnochová-Vrzalová, upravil Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
