Hůř než apokalypsa…
Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v rodině velkoobchodníka s obilím. Tatínek Arnošt pocházel z Bučic, kde měl jeho otec Alois obchod se smíšeným zbožím. Maminka Olga, rozená Picková, se narodila v Ledči nad Sázavou, kde její rodina vlastnila pilu.
Manželé Brodovi žili od roku 1918 v Praze, v bytě na Palackého (dnes Rašínově) nábřeží, a vychovávali dva syny, Tomana a jeho staršího bratra Hanuše. Měli křesťanskou kuchařku Annu Kopskou, která sloužila již u Tomanova dědečka, jeho rodičů a nakonec se po válce stala členem i jeho rodiny. Tato žena sehrála v životě Tomana Broda významnou roli.
Klidné dětství netrvalo dlouho. Přišel Mnichov, zemřel otec rodiny, následovala okupace, protižidovské nálady a nařízení. V září 1941 si Toman připíná na kabát žlutou šesticípou hvězdu a poprvé si uvědomí, že se stal „tvorem druhého řádu“. V červenci 1942 s matkou a bratrem nastupuje do transportu z Prahy do Terezína.
„Protože ještě nebyla vlečka do Terezína, šli jsme s maminkou i bratrem z Bohušovic pěšky a vlekli těžká zavazadla, která nám nakonec stejně sebrali, a nechali nás tak nepřipravené na život v ghettu. Matku ubytovali v Hamburských kasárnách, zatímco já s bratrem jsme se ocitli v Hannoverských kasárnách, která jsme však zanedlouho opustili a přemístili se do bývalé školy, tehdy domova mládeže v L 417. Spali jsme v někdejší tělocvičně, která teď sloužila jako přechodný ,azyl‘ pro nově příchozí hochy. Zatímco pro většinu starých lidí byl Terezín ‚konečnou stanicí‘ (za dobu trvání ghetta tu zemřelo téměř pětatřicet tisíc vězňů), snažila se židovská samospráva ulehčit život dětem a mladým lidem, protože věřila, že budou po válce budovateli židovské domoviny v Palestině.
Po nějaké době jsem se začlenil mezi chlapce v ‚heimu‘, jehož vedoucím byl Arno Ehrlich. Arno byl mladý, asi dvacetiletý muž. Vychovával nás ve skautském duchu, učil zásadám občanské mravnosti, hráli jsme nějaké skautské hry, a dokonce vydávali vlastní časopis, do kterého jsem kreslil. Pokoušeli jsme se také o divadlo, a protože každý ‚heim‘ měl i své fotbalové mužstvo, pořádali jsme také turnaje na šancích, kde bylo jakési provizorní sportoviště. Byli jsme přesvědčeni, že nás nic nerozdělí. Jenže většina mých kamarádů zahynula, a ačkoliv jsem již zapomněl mnohá jejich jména, tváře všech vidím dodnes.
Matka se dokázala rychle přizpůsobit podmínkám v ghettu. Přestože – jako příslušnice vyšší společenské vrstvy – nebyla nikdy zaměstnána, po příchodu do Terezína přijala roli ‚pracující ženy‘. Na náměstí byl domov pro mentálně postižené děti a ona zde pečovala o jednu jejich skupinu. Statečně snášela hlad i mizérii terezínského života. Z balíčků, které nám občas posílala naše bývalá kuchařka, vařila matka nám, neustále hladovým, kaše, polévky, ovšem, jak řečeno, vždycky spíše mně a bratrovi než sobě… Bratr Hanuš chodil do práce, já však jen příležitostně. Před naší ‚školou‘ byla jakási zahrada, v níž jsme spolu s několika dalšími hochy pěstovali zeleninu, jenže jsme vždycky plody ‚sklidili‘ ještě dřív, než dozrály.
Pobyt v terezínském ghettu s příděly jídla, jež nebyly k životu ani k smrti, v ghettu přeplněném, špinavém, stísněném, obehnaném vysokými hradbami, byl pro mne těžkým obdobím. Mělo však brzy být ještě mnohem hůř. S maminkou a bratrem jsme byli zařazeni do prosincového transportu roku 1943. Na rampě nám rozdali několik kousků chleba s náhražkou salámu, na podlahu dobytčího vagonu postavili nádobu s čajem (to vše pro asi sedmdesát lidí) a nádavkem přidali kbelík, který měl sloužit za toaletu. Půl vagonu zabírala zavazadla, nikde žádný průduch, žádné okno. Jeli jsme dlouho, snad dva dny a noc, vlak každou chvíli někde zastavil. Zakrátko jsme už byli skoro udušení, špinaví, hladoví a žízniví. Zatímco první nádoba byla brzy prázdná, druhá ohavně přetékala. Ve vagoně byli už i mrtví. Konečně vlak dorazil do cíle. Přijeli jsme do Osvětimi.“
Toman prošel peklem Osvětimi-Birkenau, komplexem lágrů v Gross-Rosenu v Kladsku a skončil v jakési bývalé továrně, kterou 8. května večer esesáci opustili a on byl volný. Vážil 40 kg, byl kost a kůže a v nemocnici, kam ho převezli, zjistili, že má břišní i skvrnitý tyfus. Když po několika týdnech nemoci překonal, vydal se na cestu do Prahy. Absolvoval ji zčásti pěšky, zčásti na vagonu s uhlím a až nakonec rychlíkem domů, z Lichkova do Prahy. Z nádraží Toman dovrávoral (trpěl již tehdy ke všemu i těžkou tuberkulózou) do Masné ulice, odkud před takřka třemi lety odcházel s bratrem a maminkou do transportu. Shledal se s paní Kopskou, která se stala jeho poručnicí, protože hitlerovci mu vyvraždili celou rodinu – matku, bratra a takřka všechny příbuzné.
Tomanova rekonvalescence trvala dva roky. Teprve v roce 1947 začal „normálně“ žít, ale rodinný majetek se rozplynul. První zaměstnání nastoupil v Gramofonových závodech, nejprve v kanceláři, posléze ve výrobní hale. Toman Brod, podobně jako mnozí mladí lidé jeho generace, podlehl naivní víře, že komunistické ideje a praxe jsou nadějí pro lepší budoucnost lidstva. V roce 1950 se přihlásil na Vysokou školu hospodářských a politických věd a svá studia ukončil o pět let později na Karlově univerzitě v oboru historie. Byl přijat do Vojenského historického ústavu, odkud po několika letech přešel do jednoho institutu Akademie věd. Zde ho zastihl osudný rok 1968. Toman Brod se již dávno zbavil iluzí o Sovětském svazu i o komunistickém režimu v Československu, což nezůstalo skryto „odpovědným činitelům“. Nebylo tedy divu, že byl při tehdejším „účtování“ propuštěn ze zaměstnání a vyloučen z komunistických řad. Živil se poté jako čerpač vody i taxikář, podepsal Chartu 77 a přežíval jako disident. Na jaře 1954 se ale ještě stihl oženit s Libuší Kvasničkovou a téhož roku se jim narodila dcera Šárka. Dnes patří k našim významným a uznávaným historikům.
Toman Brod napsal řadu historických prací a studií. Např. jeho „Tobrucké krysy“ pojednávají o bojích čs. vojáků na Středním východě a v severní Africe v letech 1940–1943. Kniha nazvaná „Osudný omyl Edvarda Beneše“ líčí československou cestu do sovětského područí v období let 1939–1945. V roce 2007 vydal Brod své vzpomínky, trefně nazvané „Ještě že člověk neví, co ho čeká“.
text Luděk Sládek, upravil Toman Brod
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
