Nebýt času, nestárli bychom. Navíc bychom chodili všude včas a vůbec by bylo všechno úplně jinak. Bohužel se kdysi někdo musel ukrutně nudit, že mohl celý den sledovat, jak se délka stínu předmětu ozářeného sluncem během dne mění. Tak byl nejspíš objeven bič na lidi − čas.
Prvními známými „časoměry“ byly obelisky, později je nahradily přesnější sluneční hodiny, jež znali i staří Řekové. Do Říma se sluneční hodiny dostaly až roku 263 před Kristem jako válečná kořist ze sicilského Catania. Protože ale byly sestrojeny pro jinou zeměpisnou šířku, ukazovaly špatně, což Římané zjistili až za 99 let. Tyto hodiny kladly minimální nároky na sestrojení i údržbu a fungovaly bez závad, tedy pokud svítilo sluníčko. Právě z toho důvodu přicházejí ke slovu mechanické hodiny − přesýpací a vodní. Přesýpací všichni známe, vodní pracovaly na stejném principu, jen byly navíc opatřeny ozubeným hřebenem a kolečkem převádějícím pohyb vody na číselník s jednou ručičkou. Odtud byl jen krůček k mechanickým hodinám poháněným závažím. První se objevily koncem 13. století, neměly však ciferník ani ručičku − čas na nich oznamovaly zvonky. Ciferník s hodinovou ručičkou se objevil až o století později.
Psal se rok 1581. Jistý mladík postával v katedrále v Pise a pozoroval lampu s věčným světlem. Zaujalo ho, že když lampa opisuje velký oblouk, kývá se rychle, ale když se oblouk zkrátí, rychlost klesne, přesto doba kyvu zůstává stejná (za časomíru mu posloužil tep srdce). Příběh možná není pravdivý, podstatné je, že se ten mladík jmenoval Galileo Galilei a dal světu hodiny s kyvadlem a malou ručičkou. Švýcar Nicholas Faccio (1704) dal hodinám ložisko z drahých kamenů, a tím i relativní přesnost. Miniaturizace postupně nahradila závaží spirálovou pružinou. První kapesní hodiny, takzvané „norimberské vajíčko“, sestrojil kolem roku 1500 hodinář Peter Henlein. Ale až v 18. století došlo k sestrojení skutečných chronometrů na principu pera a nepokoje (nepokoj − setrvačníkové kolečko), kterým pohybovala sem a tam slabá spirálová pružina (vlásek). Američan Warren A. MarriMarrison využil svých zkušeností s piezoelektřinou a sestrojil během 2. světové války velice přesné hodiny řízené kmitočtem křemíkového krystalu v elektrickém obvodu. Do běžného života však vstoupil jeho objev až kolem roku 1970 v podobě klasických ručičkových nebo takzvaných digitálních hodinek s displejem z tekutých krystalů. Digitálky prošly bouřlivým vývojem a dnes se v nich kromě času ukrývá kdeco. Nejpřesnější časomírou jsou však atomární hodiny, kde za oscilátor slouží molekuly čpavkového plynu, které mají konstantní kmity. Možná to nevíte, ale někdejší Československo bylo třetím státem Evropy (po Švýcarsku a SSSR), který měl v provozu tento přístroj vlastní konstrukce i výroby.
Jak souvisí čas s dalekohledem?
První věrohodné zmínky o zvětšovacích sklech pocházejí z roku 1298. Ale až roku 1608 se holandský výrobce čoček Hans Lippershey podíval zároveň dvěma čočkami na věž kostela a zjistil, že si ji tak přiblížil i zvětšil. Nelenil a nechal si patentovat vynález dalekohledu, jehož podstatou byla vypouklá a vydutá čočka v trubce, která umožňovala dvou- až třínásobné zvětšení. Zde vstupuje do dějin opět Galileo Galilei, který se zasloužil o popularizaci dalekohledu, jenž koncem roku 1609 dosáhl už dvacetinásobného zvětšení. Johannes Kepler v té době navrhl dalekohled s dvěma konvexními čočkami, který před 400 lety, v roce 1611, zkonstruoval Christopher Scheiner. Tato konstrukce poskytovala obraz sice převrácený, zato ostřejší, navíc bylo oko chráněno tmavým sklem. Když Angličan Isaac Newton experimentoval se skleněným trojbokým hranolem, zjistil, že dokáže rozložit světlo na jednotlivé barvy spektra, z nichž se skládá světlo bílé. Došel tak k poznání, že vady dalekohledů způsobuje sklo, které špatně rozkládá barvy. Proto nahradil jednu z čoček zrcadlem, čímž položil základy konstrukcí všech pozdějších zrcadlových dalekohledů.
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
