Staří Římané používali beton zcela běžně, a dokonce ve velkém. Je třeba zmínit užívání jistých druhů betonového zdiva i u Řeků a Egypťanů, ale upřímně, nebylo to ono.
Beton Římanům nadělila sama příroda, přesně sopečná oblast u dnešního přístavu Pozzuoli, kde se hojně vyskytoval jemný prášek zvaný poculán. Po smíchání s vodou ztvrdl, a vznikl tak pevný a vodě odolný materiál. Jak byl jejich beton trvanlivý, vidíme dodnes na stavbách římských lázní, mostů a akvaduktů. Ovšem stejně jako v případě mnoha jiných římských objevů přišla se zánikem Říma tisíciletá doba zapomnění. Až před 215 lety, roku 1796, přichází Angličan James Parker s románským cementem. S tímto „vynálezem“ mu pomohl jiný objevitel, John Smeaton, který zjistil, že z hlinitanového vápna lze vytvořit maltu tvrdnoucí i pod vodou. A byl to právě Smeaton, který z tohoto materiálu postavil roku 1774 v Eddystonu maják.
První betonový most postavili roku 1816 Francouzi v Souillacu. Američané objevili beton roku 1825 při stavbě Erijského kanálu, ovšem až rok poté, co Angličan Joseph Aspdin objevil takzvaný portlandský cement, převyšující všechny předchozí. Pevnost portlandského cementu však nemohla uspokojit sny odvážných architektů, protože u pevnosti betonu se vždy jedná pouze o pevnost v tlaku, což věděli již Římané, a pokud je namáhán tahem, neobstojí. A tak přichází ke slovu geniální předpjatý beton − železobeton, který si nechal patentovat Francouz Claude Lamblot roku 1855 a jenž se okamžitě ujal.
Josef Grof
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
