Evelina Merová - Životopis s číslem 71 266

01.10.2011 | 00:00
Evelina Merová

Životopis s číslem 71266
Osudem člověka je žít. Rozhodně by neměl pykat za to, že se narodil, třeba jako Žid. To platí i o osudu nedobrovolné obyvatelky terezínského ghetta, děvčátka z pokoje 28 Eveliny Merové.

Eva se narodila 25. 12. 1930 Emilovi a Ilse Landovým (otec se původně jmenoval Löwy), měla starší sestru Lízu. Do jejích tří let žili v pražské Pařížské ulici, poté se přestěhovali do moderně zařízeného bytu na Letné. Tatínek měl fi rmu „Materiály z koňských žíní – společnost Landa“, prarodiče z matčiny strany Nathan a Ernestina Kleinovi vlastnili velkoobchod s drogistickým zbožím. Eva prožívala harmonické dětství. Začala chodit do české školy, dobře se učila, cvičila v Sokole. Ale přišla středa 15. března 1939. Sněžilo, foukal studený vítr, Eva šla jako obvykle do školy a na jednom z domů v jejich ulici se objevila vlajka s hákovým křížem. Vzpomíná, jak jim učitelka toho dne vyprávěla o Napoleonovi, o jeho vzestupu i pádu, a přestože byla Eva hodně mladá, pochopila, že řeč je vlastně o Hitlerovi. „Myslím, že rodiče nechtěli opustit vlast, všeho se vzdát a odejít do neznáma. Věřili, že tahle noční můra pomine. Protižidovské zákony se nám však snažily vzít důstojnost, majetek, klid a mně vzaly prvního kamaráda − kanárka Punťu.“
V prosinci 1941 začaly první transporty do Terezína. S transportem „M“ odjela na vlastní žádost i Evina těhotná sestra Líza, která chtěla domov opustit se svým mužem Františkem Petschauem. Později se jí v ghettu, přestože to bylo zakázané, narodil chlapeček Ladislav. Na jaře 1942 se na transportním seznamu do Terezína ocitli nejprve dědeček a babička Kleinovi; 28. června 1942 v šest hodin ráno přišli na shromaždiště u Veletržního paláce i Landovi a 2. července dorazili do Terezína. Eva byla umístěna do „mädchenheimu“ L 410 na pokoj č. 28. „Když myslím na roky války a holocaustu, v paměti mi vždy vytane jasný bod – náš heim v ghettu, náš pokoj 28.
V Terezíně jsem byla osmnáct měsíců, což v životě dospělého není moc, ale v životě dvanáctiletého dítěte je to skoro věčnost. Vytržena ze svého dětství jsem začala přemýšlet a dospívat. Heim mi pomohl vydržet hodně těžkého. Tohle štěstí však mělo jen patnáct dívek z bezmála šedesáti, které tehdy na pokoji 28 bydlely.“
V prosinci 1943 byla Eva přímo z nemocničního lůžka (onemocněla encefalitidou) zařazena do transportu do Osvětimi. Až později se dozvěděla, že „jejich“ transport byl jedním ze tří, které nebyly na rampě podrobeny selekci. Jeho členové byli posláni do rodinného tábora BIIb s označením „SB – Sonderbehandlung“ (zvláštní zacházení), což znamenalo jediné – po uplynutí šestiměsíční „karantény“ smrt v plynové komoře. Eva s maminkou ale potom prošly Mengeleho selekcí a byly přiděleny na kopání zákopů. Nejprve v táboře nedaleko Stutthofu a později u Dörbecku. Evin dědeček zemřel po třech týdnech v Terezíně, babička zahynula po příjezdu do Osvětimi, když neprošla selekcí. Stejný osud potkal i Evinu sestru Lízu s její holčičkou, které odjely z Terezína do Osvětimi posledním transportem 28. října 1944. Její muž zmizel stejně jako tisíce jiných − beze stopy. V Osvětimi zemřel na plicní tuberkulózu Evin otec a v listopadu 1944 i její maminka. Eva zůstala sama. Přišla o boty, omrzly jí nohy, a proto měla být jako práce neschopná poslána zpět do Osvětimi ke zplynování. Osud tomu ale chtěl jinak. Po vyčerpávajícím pochodu k vlaku nacisté zjistili, že nádraží v Dörbecku už neexistuje, a tak se vrátili s vězni zpět do tábora. Eva nemohla už vůbec chodit, musela ležet a hrozila jí amputace nohou. Fronta se však blížila a koncem ledna 1945 nacisté narychlo opustili tábor. Předtím ale ještě povraždili mnohé vězně fenolovými injekcemi nebo pažbami pušek. Tábor nedaleko dnešního Gutowa v Polsku osvobodili rudoarmějci, kteří vzali přeživší s sebou do vojenského lazaretu. Odtud se dostala Eva sanitním vlakem do města Syzraň v Kujbyševské oblasti Sovětského svazu. Ve vlaku potkala židovského dětského lékaře Mera, odpovědného za transport nemocných, který Evu později adoptoval. Tak se stalo, že nový domov našla Evelina Merová v Leningradě (dnešním Petrohradě) a do Prahy na návštěvu přijela až v roce 1960. Vystudovala v Sovětském svazu germanistiku, vdala se za Simeona Naimarka, se kterým měla syna Viktora a dceru Irenu. V roce 1985 ovdověla a poté, co v roce 1995 odešla do důchodu, se dočkala i vytouženého návratu do vlasti. Dcera dál žije v Petrohradě a syn, který z někdejšího SSSR emigroval, ve Frankfurtu nad Mohanem. Evelina má vnučky Annu a Alisu, které jsou dobrým důvodem k cestování, třeba mezi Frankfurtem, Prahou a Petrohradem.

 

Pro Památník Terezín Luděk Sládek

www.pamatnik-terezin.cz


Evelina s rodinou S manželem Evelina se synem Viktorem Evelina Merová Evelinina kresba z Terezína Vnučky Anna a Elisa Syn s vnučkou Obrázek č.8


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku říjen 2011

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.