Řekne-li se vrba, vybavíme si maximálně velikonoční pomlázku nebo proutěný košík. Naši předci pro ni však měli mnohem lepší využití. Už Hippokratés popsal antické lékaře, kteří kůru, listí i mízu z vrby používali k přípravě léků proti horečce a bolestem. Ale až v 19. století, v souvislosti s rozvojem chemie, byly její účinky„objeveny“ také z vědeckého hlediska.
Roku 1853 izoloval mladý francouzský chemik Charles Frederic Gerhardt v laboratorních podmínkách acetylací (přidáním acetylové funkční skupiny do organické sloučeniny) salicin, ale také kyselinu salicylovou. Což je právě látka obsažená ve vrbě, která mírní horečku a bolesti. Přestože připravil kyselinu acetylsalicylovou, jeho objev nebyl farmaceuticky využit. Ukázalo se totiž, že má negativní účinek na sliznice, zvláště na sliznici žaludku. Musel přijít až německý chemik Felix Hoff mann, jinak také „otec aspirinu“, který před 115 lety (1897) hledal lék na revma svého otce a objevil nový postup výroby kyseliny acetylsalicylové. Po provedených
klinických zkouškách byla prokázána její přednost před kyselinou salicylovou. Tak se stalo, že už 1. února 1899 mohla německá fi rma Bayer, v jejímž farmaceutickém oddělení Hoff mann pracoval, uvést na trh nový výrobek − „aspirin“ (acetyl-spirsalic- acidin). Tak se mladý aspirin vydal dobýt svět. Přestože jsou známy některé jeho negativní vlastnosti, spotřeba aspirinu celosvětově neklesá pod desáté místo na žebříčku nejrozšířenějších léků. V souvislosti s připravovanou změnou lékové vyhlášky se chystám zjara vysadit pár vrbiček u nás nad rybníkem. A to nejen kvůli vodníkům.
Antonín Fridrich
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
