Nekončící pouť víry
Anna Magdalena Schwarzová (známá jako Nina) je česká řádová sestra − bosá karmelitánka. Byla náboženskou aktivistkou, vězeňkyní nacistického i komunistického režimu a dnes žije v klauzuře krakovského kláštera.
Narodila se 14. března 1921 v Praze v české židovské rodině. Její otec byl ředitelem koncernu Juta. Ninu a později i její dva mladší bratry vychovávala maminka, která byla v domácnosti. Měli dvě služebné (kuchařku a chůvu), ale společensky ani politicky se příliš neangažovali. Byli však vášnivými sportovci – horolezci, proto rodina od dubna do října pobývala často v Alpách, kam za nimi otec dojížděl. Zprvu žili na Smíchově na Arbesově náměstí, když bylo Nině asi šestnáct let, přestěhovali se na Nové Město. Poslední adresou před deportací byla Podskalská ulice.
Nina nejprve navštěvovala školu ve Smetanově ulici a poté absolvovala Drtinovo gymnázium. Přestože měla rodina židovské kořeny, k židovské identitě se nikterak nehlásila. Děti byly dokonce pokřtěny, vychovávány v katolickém duchu a Nina docházela do dívčího skautského oddílu Anna. Ten však roku 1938 opustila, protože v něm začala působit komunisticky zaměřená vedoucí s cílem vštípit dětem slepou víru k názorům a postojům bez možnosti diskusí či kritiky. Nina později vyjádřila svůj postoj ke komunismu slovy: „S komunismem jsem nikdy nekoketovala, ani před válkou, ani po ní. Hodně jsem četla, třeba jsem přelouskla Komunistický manifest a úplně mne zděsilo, že celá ta jejich ideologie je založena na závisti.“ Ještě jako mladá konvertovala ke katolické víře, absolvovala gymnázium a v prosinci téhož roku se rozhodla vstoupit do kláštera. Byla přijata jako postulantka, ale když přiznala své židovské kořeny, sdělili jí, ať přijde po válce. Psal se totiž rok 1939 a Židy neodvratně čekaly v protektorátu Čechy a Morava více než problémy.
Sedmého prosince 1941 byla spolu s rodiči deportována do Terezína, tedy kromě mladšího bratra Jiřího (nar. 1923). Ten byl ještě před mobilizací v září 1938 (v 15 letech) poslán do Anglie, kde vstoupil do armády a v 17 letech se stal příslušníkem RAF, kde působil jako palubní mechanik u 311. československé perutě. Válku přežil a později po sovětské okupaci Československa v roce 1968 emigroval do USA. Nina s maminkou v terezínském ghettu navzdory nemocem, hladu a nevýslovnému strádání přežily. Nebyly zařazeny do žádného transportu na východ, dočkaly se „šťastně“ konce války. Otec byl však v říjnu 1944 nacisty zavražděn v Osvětimi a stejný osud stihl i další příbuzné. Válku například z matčiných čtyř bratrů přežil jediný, otec Petra Ebena. Nina nerada vzpomíná na svůj pobyt v Terezíně, kde měla vedle všech známých útrap problémy také se spoluvězni kvůli své katolické konverzi. Psal se rok 1945, bylo to jen pár dní před osvobozením terezínského ghetta, Nina využila nepozornosti ostrahy a prchla do Prahy. Když se vrátila domů, v bytě bydleli cizí lidé. Přestože poznávala část vybavení jejich bytu, žádný majetek jim nikdo nikdy nevrátil. V poválečném Československu ji vůbec nic pěkného nečekalo.
Stala se sice postulantkou karmelitánského kláštera, protože ale pečovala o maminku, vstup do kláštera odložila. Začala studovat angličtinu a francouzštinu na FF UK v Praze, působila v Ústředí katolického studentstva a v Katolické lize akademické a do kláštera byla přijata v roce 1948. Po únorovém puči však řád novicky propustil. Byla vyloučena ze studií.
Po roce 1949 dopravovala potraviny, informace i pokyny kněžím do internačních táborů, ale 12. února 1953 byla zatčena StB, obviněna, v březnu 1954 souzena a odsouzena ve zinscenovaném procesu za velezradu k 11 letům odnětí svobody a ke ztrátě občanských práv i majetku. Po amnestii roku 1960 dělala v kablovně, od 60. let žila v Českém Krumlově, kde pracovala jako dělnice na noční směně v papírně, ale do veřejného dění se nezapojovala. Koncem roku 1968 se však vrátila do Prahy, dělala překladatelku na VŠ zemědělské a pro Josefa Zvěřinu a Oto Mádra překládala samizdatovou literaturu. V roce 1976 odešla do důchodu. O rok později jako zázrakem dostala devizový příslib, ve Vídni se setkala s provinciálem řádu, v Římě dostala potvrzení o nedokončení noviciátu, složila řeholní sliby a přijala řádové jméno Magdalena. Podpis Charty 77 jí převorka řádu nedoporučila, ale s chartisty i disentem spolupracovat mohla. StB na ni začala opět vést svazek pod jménem „Sára“. V roce 1982 oznámila StB klášteru v Jiřetíně, že její návštěvy zde jsou nežádoucí, a klášter požadavek akceptoval. Tak začala jezdit do krakovského kláštera bosých karmelitánek, kde v roce 1980 složila řádový slib. Československé úřady jí povolily vystěhování, dostala vystěhovalecký pas, ale „výměnou“ za ztrátu občanství, o které mohla svobodně požádat až na samém sklonku roku 1989. Trvalo dlouhých dvacet let, než jí v listopadu 2010 Ústav pro studium totalitních režimů udělil Cenu Václava Bendy s pamětní medailí Za svobodu a demokracii, a další rok, než jí 28. října 2011 prezident Václav Klaus udělil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. 17. listopadu 2011 jí pak sdružení Post Bellum udělilo Cenu Paměti národa. V klauzurním klášteře bosých karmelitánek v Krakově žije sestra Magdalena dodnes.
„Víte, po devětaosmdesátém měla církev obrovskou šanci, kterou jsme úplně pro… Ty tečky si doplňte. První, o co se začala církev starat, byly peníze, majetky, lesy, lány, úplně se kašlalo na to, že lidé přestávají chodit do kostela. Kdyby to tehdy vzali do ruky kněží s čistýma rukama, kterým by šlo o podstatné věci, snad dnes mohla být jiná situace. V Polsku je to totéž v modrém, jenže tady do toho ještě smrdí xenofobní a antisemitské Rádio Maria, které v Česku naštěstí není,“ říká sestra Magdalena.
Zdroj: Ústav pro studium totalitních režimů
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
