Když vládne peklo na zemi
Tento příběh se nám nepsal vůbec lehce. Zvláště proto, že pan Miloš (Milouš) Volf, kterému je věnován, počátkem roku 2014 ve věku nedožitých 88 let zemřel. Toto je volné vyprávění, které vychází z jeho vzpomínek a rozhovorů.
Narodil se 2. 6. 1924 v Táboře Josefu a Marii Volfovým, majitelům obchodu se smíšeným zbožím. Měl dva mladší bratry, Josefa a Vladislava, se kterými prožíval dětství na Blanickém předměstí. Miloš ukončil základní školu a byl přijat na osmileté reálné gymnázium v Táboře. Prazvláštní pro něj byl školní rok 1938–39, který zahájil jako prvorepublikový student, pokračoval jako student okleštěného Československa a končil jako student protektorátu Čechy a Morava.
Ještě v květnu 1939 se setkal s Františkem Knotkem, civilním členem vojenské ilegální organizace Obrana národa, jinak tajemníkem táborské pošty, který mu nabídl spolupráci. V roce 1940 Knotka i s částí odbojové skupiny zatklo gestapo. Proto bylo vytvořeno nové vedení v čele s Jaroslavem Vackem, vrchním dozorcem táborské věznice a legionářem. Miloš dostal za úkol zásobovat rodiny zatčených potravinami. Jeho otec s Vackem spolupracoval a doma v podkrovním pokojíku postupně ukrýval hledané osoby.
Na konci ledna byl Vacek operován v táborské nemocnici a hned 2. února 1941, dva dny po operaci, ho gestapo zatklo. Odpoledne téhož dne pak i Miloše, jeho otce, matku i babičku.
Z vyšetřovací vazby, kde strávil tři měsíce a zhubl 34 kilo, byl počátkem května 1943 spolu s dalšími přemístěn do Malé pevnosti v Terezíně. Za branou si museli stoupnout čelem ke zdi a po chvíli je začali vyvolávat ke kontrole osobních údajů. Ve dveřích označených „Kammer“ se převlékli do vězeňských šatů a byli vyvedeni na mužský dvůr, kam prošli branou s nápisem „Arbeit macht frei“ (Práce osvobozuje). Miloš byl umístěn na celu číslo 1 a zařazen do Storch-komanda, které pracovalo před Malou pevností na rozebírání předních šancí. Zanedlouho byl na přímluvu kamaráda zařazen do komanda zedníků, kterému velel sudetský Němec Soukup, jenž nenáviděl Čechy, a zvláště ty „študovaný“. Byl to sadistický primitiv, kterému Miloš docházel každou neděli klepat koberce a pomáhat na zahradě. V polovině června byl Miloš transportován nejprve na gestapo v Kladně, odkud docházel do Poldovky na vykládky vagónů, a v lednu 1944 byl převezen do „Pečkárny“ − pražského sídla gestapa. Tady se mu dostalo označení Rückkehr unerwünscht (návrat nežádoucí). I se svým otcem byl zařazen do transportu, který dorazil do věznice v německém Hofu, kde byli rozděleni na dvě skupiny. Jedna s cílem Buchenwald a Milošova do koncentračního tábora Flossenbürg nedaleko československých hranic. Transport sem dorazil 7. února 1944 za více než dvacetistupňových mrazů. Museli se svléknout donaha, čekat asi 20 minut, potom jít do sprch a znovu stát nazí v mrazu, dokud je příslušník SS v bílém plášti neprohlédl a každému nenapsal na tělo číslo: jedničku – schopen těžké práce, dvojku – může pracovat, nebo trojku – práce neschopný, což byla v podstatě přímá cesta na blok 23 a odtud do plynu. Miloš dostal číslo jedna – „Vernichtung durch Arbeit“ (likvidace prací).
Vyfasoval košili, papírové spodky, onuce, blůzu, kalhoty, čepici a boty s vysokou dřevěnou podrážkou (dřeváky) a byl umístěn na blok 21, kde písař každému přidělil vězeňská čísla s barevným trojúhelníkem. Miloš dostal jako politický vězeň červený trojúhelník s písmenem C (Čech) a číslo 3377 ( jeho otec 3370). Na práci nastoupil do kamenolomu, kde nemohl přežít. Naštěstí byl počátkem února 1945 přemístěn do letecké dílny, kde montoval křídla na messerschmitty. V pátek 20. dubna, po zničení všech důkazů, byl vydán rozkaz k evakuaci tábora. Tak se 14 500 vězňů vydalo v doprovodu SS na neblaze proslulý fl ossenbürský pochod smrti. Zbylých 1 500 nemocných mužů, z toho 179 Čechů, bylo v táboře ponecháno napospas osudu. Pochod, který nepřežilo na 5 000 vězňů, skončil 23. dubna ráno nedaleko zámečku Thierlstein. Téhož dne byli osvobozeni i ti, co zůstali v táboře. Od roku 1938 do osvobození bylo v táboře Flossenbürg zabito 73 296 vězňů, z toho 3 784 Čechů.
Je až neuvěřitelné, že se rodina Volfových v Táboře vůbec shledala. Miloš dokončil gymnázium, nastoupil na právnickou fakultu v Praze, ale z politických důvodů musel odejít. Otec byl komunisty obviněn ze zatajení majetku, což mu vyneslo nucené práce na Slovensku. Miloš tak absolvoval základní vojenskou službu jako „černý baron“, kde se dostal do armádního rozhlasu. Po vojně dál působil v rozhlase, posléze dostal nabídku z televize, kde pracoval v redakci pro děti a mládež. Po sovětské okupaci Československa (1968) musel v televizi skončit a dál se živil jako skladník a později i v reklamě. Svůj dlouhý a přepestrý život dožil u jedné ze dvou dcer, měl tři vnuky a až do své nedávné smrti nepřestal vyprávět o všem, co zažil.
Vyprávění Miloše Volfa jsou doplněna informacemi
z projektu Zmizelí sousedé studentů gymnázia v Soběslavi
(Holá, Matějů). Luděk Sládek
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
