Vzpomínky na mě
Tento příběh je tak trochu jiný než osudy dosud vyprávěné. Především proto, že hlavní hrdince příběhu bylo pouhých osm měsíců, když se za ní zavřela brána terezínského ghetta.
Eva Štixová, rozená Fischerová, se narodila 13. května 1941 v Plzni. Rodiče Evy, Bedřich Fischer a Gertruda, rozená Schwarzkopfová, se brali v roce 1940. Dědeček Evy měl v Plzni velkoobchod textilním a střižním zbožím, kde pracoval také jako obchodní příručí Evin tatínek. Ten byl ale deportován do terezínské Malé pevnosti ještě před prvními transporty Židů z Plzně, koncem roku 1940, a to vinou muže, který vybíral peníze na děti uvězněných komunistů a vedl si jmenný seznam všech, kteří přispěli. Přestože sám unikl zatčení gestapem, neboť se oběsil během domovní prohlídky na toaletě, gestapo našlo jeho jmenný seznam dárců a pozatýkalo všechny osoby v něm uvedené. Tito lidé byli z Terezína deportováni do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli všichni umučeni. 26. ledna 1942 odvezli Evu třetím transportem „T“ z Plzně do terezínského ghetta, a to s celou rodinou z matčiny i otcovy strany. Maminka v Terezíně pracovala, odvážela kufry z nádraží. Přestože všichni bydleli v místnosti přecpané lidmi k prasknutí, dozorci našli způsob, jak ještě zdvojnásobit kapacitu těchto prostor. Lidé se tu střídali po 12 hodinách, kdy polovina z nich, tj. padesát osob, tu bydlela v noci, a jakmile odešla na práci, přišlo jiných padesát, kteří tu bydleli přes den, a tak pořád dál, den za dnem. A mezi nimi malá Eva, kterou zde schovávali. Chystal se další z mnoha transportů do koncentračních táborů, snad do Osvětimi, snad do Mauthausenu a Eva s maminkou i babičkou měly nastoupit také. Eva ale dostala černý kašel a její matka se musela rozhodnout, zda půjde s Evinou babičkou Elsou, nebo zůstane v ghettu s Evou. Zůstala s dcerou, a tak si na rozdíl od své maminky a všech příbuzných zachránila život.
Jednou nebo dvakrát v týdnu se obě směly procházet po terezínských valech, kvůli Evině rekonvalescenci. A protože nešly do žádného z dalších transportů, dočkaly se osvobození v Terezíně. Jinak si ale Eva z ghetta nepamatuje nic, ani doma se o ničem po válce nemluvilo, proto vzpomínky na tamní pobyt má jen kusé. Když ale s maminkou navštívily v roce 1946 Terezín, Eva bezpečně našla dům i místnost, kde byly za války vězněny. Po válce se vrátily do Plzně, v níž před válkou žilo na 3 000 Židů. Eva byla jedním z pěti dětí a 204 Židů, kteří přečkali nacistickou nadvládu. Z rodiny přežil jen bratr tatínka, protože v roce 1938 odešel do Palestiny budovat židovskou domovinu. V Plzni, díky dědečkově poslední vůli, ve které uvedl jediným dědicem Evu, vrátili rodině jeho velkoobchod. Eva ale byla nezletilá, proto se správkyní majetku stala její matka. Osobní věci, dokumenty, fotografi e i vybavení jim už ale nikdo nevrátil. Eva ale měla jiný problém, mluvila jen německy, jak bylo v rodině obvyklé. Po válce se však vyžadovala čeština. Maminka a její druhý manžel poslali Evu ke známému otčíma, kočímu Rickauerovi do Kozolup. Eva ale uměla jen spisovnou němčinu, zatímco kočí hovořil slangem, což byl další problém v komunikaci. Zanedlouho dali Evu k jejich bývalé služebné, která žila v Losiné u Plzně, a následně do několika dalších rodin. Do první třídy chodila v Plzni v Petákově ulici (tehdy Pionýrů) a na měšťanku v Americké (tehdy Stalinově). Dostala se na ekonomickou školu, ale jako vnučka obchodníka, což se už „nenosilo“. Přesto v roce 1958 odmaturovala. Během školní praxe dělala sekretářku ve Strojní traktorové stanici na okraji Plzně a tamní ředitel jí slíbil, že jakmile absolvuje studium, požádá o její umístěnku k nim. Když ale došlo na věc, Eva slíbené místo nedostala, a proto nastoupila do závodu Škoda Plzeň jako mzdová účetní. V roce 1963 se Eva provdala, po roce se manželům narodil syn Roman a v roce 1968 ještě dcera Iveta. Po první mateřské se měla vrátit do účtárny, ale nabídli jí místo sekretářky obchodního náměstka, které přijala. Patrně dědečkovy geny způsobily, že Evinou největší životní touhou bylo prodávat, a protože peněz bylo v šedesátých letech málo, začala chodit na brigádu do plzeňského Prioru. Zde ji jednoho dne oslovili dva pracovníci Tuzexu, kteří jí nabídli místo prodavačky v jejich plzeňské prodejně. První nabídku odmítla kvůli dětem, ale zanedlouho a po dohodě s manželem souhlasila a pracovala pak v Tuzexu 35 let. Po roce 1989 si splnila svůj sen beze zbytku, protože si otevřela obchod vlastní, později i další, ale svůj první provozuje dodnes.
Od mládí chodila Eva na náboženství, na svátky do synagogy a od 23 let pracovala ve výboru plzeňské židovské obce. Štafetu předsedy obce převzala po Arnoštu Bergmannovi v roce 2006. Patří jí velký dík za úsilí, které věnuje opravám plzeňských synagog, zvláště pak Velké – největší u nás, druhé v Evropě a třetí na světě. Synagoze, která jen zázrakem přežila válku, o vlas unikla socialistické přestavbě na lázně a díky souhře šťastných náhod i snahám mnoha lidí dnes slouží svému původnímu účelu. Přesto si dokončení oprav vyžádá ještě notnou dávku naší přízně.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
