Přesněji o obyčejném ševci Sváťovi, kterého měli Táborští rádi. Věděli, že když si k němu dají boty, budou je mít včas a dobře spravené. To ale platilo jen do jednoho deštivého odpoledne, kdy mu došla černá kůže na podešve.
Vzpomněl si, že na půdě je truhla po dědečkovi, který byl také švec. Když se prohrabával truhlou, objevil helmici, sudlici, cep a pláštěnku s našitým kalichem. Uvědomil si, že v Táboře není jediný husita, a co kdyby přišli křižáci? Sešel tedy z půdy a coby husita vyrazil na obhlídku. Lidem ale nešlo o křižáky, ti tu nebyli už sto let, ale spravit boty potřebovali. Jenže Sváťa chodil na obhlídky každý den. Ještěže děti bývají pěkní uličníci. U hájku postavily velký stan a oblékly si pytle s nakresleným křížem. Jak je Sváťa uviděl, ztuhl. „Křižáci jsou tady,“ vykřikl a už se hotovil k útoku. Ale došlo mu, že nikdy ani kuřeti neublížil. Tak raději uháněl domů, vzal si staré šaty, sedl k verpánku a o husitech už nechtěl ani slyšet.
Josef Grof
volný přepis © Pověsti z Táborska (Jaroslav Wimmer); foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
