Otto Seidler

01.09.2017 | 18:26

Příběh kluka, který přežil…
Otto Seidler se narodil 5. února 1930 v Mladé Boleslavi jako jediné dítě v rodině židovského obchodního cestujícího Emila Seidlera (1898 – asi 1942) a Marie, rozené Margoliusové (1906 – asi 1945). Otec pocházel ze vsi Studené (okres Benešov) ze sedmi dětí a maminka z Velkých Křepin (okres Pelhřimov) z osmi dětí.

Rodiče se brali v roce 1928 v Kolíně, kde se patrně také seznámili v rodině otcovy sestry (Otýlie Marvanové, roz. Seidlerové). Do Kolína nastoupili po vyučení v Dolních Kralovicích jako obchodní příručí do prodejny textilu.
Po svatbě žili v Mladé Boleslavi postupně ve dvou domech v Žižkově ulici. Nakonec koupili v roce 1933 dům, v němž žije Otto dodnes. Otec nejprve od roku 1920 pracoval jako obchodní příručí pro fi rmu Eisler & Fuchs, jejíž obchod pak převzala fi rma Václav Mikuláš a spol. Otto vzpomíná, že s rodiči jezdívali za příbuznými, zvláště za babičkou do Velkých Křepin – vlakem jen do Světlé nad Sázavou, dále pouze taxíkem, protože nic jiného do obce nejezdilo. V roce 1938 sem dokonce odjel Otto v čase mobilizace a krátce tu chodil v Dolním Městě (asi 4 km) do základní školy. Rodiče jej sem poslali, když otec narukoval do Čáslavi v rámci mobilizace. Obávali se války, během níž by bydlení v blízkosti Škodových závodů nemuselo být pro jejich syna bezpečné.
Mladoboleslavskou základní školu Edvarda Beneše začal Otto navštěvovat od září 1936, v roce jejího dokončení. Po Mnichovu a demobilizaci se vrátil domů, kde dál chodil do školy, do Sokola a užíval si bezstarostnosti dětství. Nikdo z rodiny se do té doby nesetkal s žádným projevem antisemitismu, přestože matka byla v mateřské škole předsedkyní rodičovského sdružení a otec objížděl Mladoboleslavsko až po Jičín a nabízel galanterní zboží.
V roce 1939 prakticky všechno skončilo příchodem Němců. Obavy z toho, co přijde, byly však již dříve. Rodiče věděli o dění v Německu a hovořili dokonce i o vystěhování. To ale nebylo tak jednoduché. Jednak žádný stát Židy v té době nechtěl, navíc nebyla rodina tak majetná, aby si mohla dovolit jít s malým chlapcem vstříc neznámu. Řada bohatých mladoboleslavských židovských rodin také zůstala, nikdo však nepřežil. Na den, kdy nacisté vstoupili do města, si vzpomíná Otto jasně, jako by to bylo včera. Toho dne šli s maminkou do města, venku padal sníh s deštěm, byla za nehty lezoucí zima a oni viděli, jak přijíždí německé vojsko.
Posledního června 1940 Otto opustil školu, čtvrtou třídu a následujícího dne se musela celá rodina vystěhovat ze svého domu. Všichni mladoboleslavští Židé, včetně rodin, které sem přišly z pohraničí a hledaly nový domov, se museli přestěhovat do zdejšího hradu, kde byli internováni. Původní hradiště z konce 10. století, založené Boleslavem II., od poloviny 13. století královský hrad, v 18. století přeměněný na kasárna, od roku 1940 sloužil jako internační tábor pro Židy. Ti byli odsud deportováni nejprve do Terezína a valná většina z nich dále do Polska. Rozsáhlé místnosti byly rozděleny rodinám podle počtu osob. Seidlerovi dostali přidělenu polovinu jedné z místností, kterou si přehradili nábytkem z domova. Nebyla tu elektřina, rozvody vody, na patře se nacházela jen jedna toaleta a jeden kohoutek na vodu. Do jejich domu se nastěhoval jakýsi Němec. Ironií bylo, že Ottův tatínek za něho musel platit daň jakožto úředně vedený majitel nemovitosti.
Otec poté, co ho propustili ze zaměstnání, pracoval jako dělník údržby silnic. V roce 1942 ho však zatklo gestapo, důvod se Otto nikdy nedozvěděl. Pamatuje si jen, že tatínek odešel 27. dubna na služebnu gestapa v Mladé Boleslavi, do 15. května 1942 jej věznili v mladoboleslavské věznici, poté byl převezen do Malé pevnosti Terezín. Maminka mu tam posílala 100 korun jako kapesné a od otce přišlo několik korespondenčních lístků. V Terezíně zůstal asi do července 1942, kdy byl transportován do vyhlazovacího tábora v polské Osvětimi, kde údajně 15. srpna 1942 zemřel. Tato smutná zpráva zastihla rodinu v podobě telegramu ještě na mladoboleslavském hradě.
V lednu 1943 dostali Otto s maminkou předvolání do transportu Cm (celkem 491 lidí), kterým 16. ledna 1943 odjeli z Mladé Boleslavi do Bohušovic a odtud šli pěšky, ve sněhu a mrazu, s batohy a vším, co jim dovolili nacisté vzít si s sebou do terezínského ghetta. Co neunesli, dovezli za nimi nákladními vozy.
Po příchodu do ghetta prozatímně spali v průjezdech a chodbách, než byl Otto umístěn do bývalé školy, domova pro chlapce L 417 a maminka do jiného domu, určeného pro ženy. V chlapeckém domově musel být dodržován určitý režim, protože tzv. třídy, obsazené 20–30 chlapci, byly zároveň ložnicemi zaplněnými palandami. Boleslavští chlapci měli velkou smůlu.
V Terezíně se zdrželi jen velmi krátce a všichni odešli během jednoho měsíce transportem do Osvětimi, odkud se žádný z nich nevrátil. Krátce před transportem, v den svých narozenin 5. února 1942, Otto onemocněl spálou a dostal se na infekční oddělení. Díky tomu nemusela do transportu ani jeho maminka. V ghettu v kovárně pracoval nejmladší otcův bratr Bohumil Seidler (* 1913). Tam také Otto nastoupil koncem roku 1943 nebo počátkem roku 1944 do „učení“. Kovali tu lopaty, krumpáče i další nářadí pro terezínské vězně.
V květnu 1944 musel Otto i s maminkou do transportu (Eb, 18. května 1944) také. Po několika dnech strastiplné cesty do neznáma projeli v nočních hodinách nechvalně známou branou vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka). Vlak konečně zastavil. Strhl se nepopsatelný řev, doprovázený zlověstným psím štěkotem a brutálním bitím dozorců. Celou scénu z kategorie nejhorších nočních můr dokreslovala ostrá světla, která osvětlovala nástupiště obehnané sloupy s ostnatými dráty. Celý transport odvedli bez selekce do tzv. rodinného tábora, označovaného v Birkenau jako sekce BIIb. Tady byli rozděleni do baráků podle pohlaví a věku. Netušili, že tábor má být koncem června fyzicky likvidován. V Osvětimi vytetovali Ottovi ne levé předloktí číslo A2494.
Na podzim 1944 v Osvětimi zahlédl Otto svého strýce, mladšího matčina bratra Otu Margoliuse. Do tábora přijel transportem Em (1. října 1944) a Otto ho zahlédl mezi dráty. Přijel do Osvětimi s manželkou a dcerou, které však zamířily z nádraží rovnou do plynových komor. Strýc měl větší štěstí. Dočkal se osvobození Rudou armádou v „pekelné“ fabrice Buna-Werke und Leuna- Werke nedaleko Gliwice v Horním Slezsku. Za války vyráběla tato fi rma syntetický kaučuk, benzín a nechvalně známý Cyklon B.
Práceschopné muže a ženy poslali nacisté v důsledku likvidace rodinného tábora na různá místa v Německu. Kam ale odvezli maminku, Otto neví. Po válce se pouze dozvěděl, že snad byla v květnu 1945 v Hamburku naloděna na nějakou loď, kterou snad 5. května 1945 bombardovalo spojenecké letectvo a potopilo. Dozvěděl se to od své sestřenice a ta od bývalé vězeňkyně, kamarádky tety Žofi e Veselkové, roz. Margoliusové (matčiny sestry). Její dcera Hana (* 1927), pocházející ze smíšeného manželství s katolíkem, hajným od Ledče nad Sázavou, byla o dva a půl roku starší než Otto. Hana zůstala doma, matka jako Židovka byla deportována na podzim 1944 do terezínského ghetta a otec na nucené práce v Německu. Oba manželé se ale v květnu 1945 šťastně vrátili domů, kde našli nejen dceru. V hájovně se ukrýval také manžel Žofi iny sestry Marty, roz. Margoliusové, provdané Kohnové, Arnošt, který roku 1942 utekl z pracovního tábora u Varšavy. Jeho manželce se ale útěk nezdařil.
Otto v Osvětimi prošel selekcí, díky čemuž přežil likvidaci rodinného tábora. Asi dva další měsíce „putoval“ po táborech v Birkenau, poté ho umístili do hospodářského tábora nedaleko Gliwice. Když spojenci bombardovali gliwickou průmyslovou oblast, padaly bomby i na jejich tábor. Na statku byl až do likvidace Osvětimi (osvobozena 27. ledna 1945 jednotkami 60. armády 1. ukrajinského frontu). Poté byl zařazen do pochodu smrti. Bez jídla, v mizerném oblečení, za dvacetistupňových mrazů, vyšel transport 15. ledna 1945 z tábora u Gliwice. Po dvou dnech došli do jakési vsi, kde je nahnali do místní školy a ráno naložili na přistavené nízké nekryté vagony, z nichž každý pojal 150 stojících vězňů.
Za nepolevujících mrazů se vlak vydal na cestu trvající tři dny a tři noci. Cestou umrznuvší nesměli být z vlaku vyhozeni, na to dohlíželi v krytých budkách v čele každého z vagonů stráže. Vězni tedy využili své mrtvé druhy k tomu, aby si mohli alespoň sednout. Za těchto nelidských podmínek dojel transport nejprve do Výmaru v Durynsku, kde dozorci nechali pro zcela vyčerpané vězně přistavit nákladní auta, která odvezla celý transport do koncentračního tábora Buchenwald. Zcela vyčerpaní vězni museli po pětidenní cestě nejprve do sprch a pak ke všeobecnému zděšení ještě dostali injekci. Dobře věděli z Osvětimi, co znamená injekce. Jistou smrt. Kupodivu po její aplikaci nezemřeli, patrně šlo o očkování. Psal se konec ledna 1945, v táboře se kromě úklidu nepracovalo, přesto tu podmínky k životu byly mizerné. Nedostatek jídla, teplého oblečení, všudypřítomné nemoci. Tak tu plynul den za dnem. Otto vzpomíná, jak se v táboře nacisté snažili zahladit stopy svých dlouholetých zvěrstev. Asi tisíc lidí, včetně Otty, nastoupilo 10. dubna 1945 na apelplatz. Všichny byli poté zařazen do transportu směřujícího opět do Výmaru.
Druhého dne, 11. dubna 1945, tábor Buchenwald osvobodily americké jednotky třetí armády, 89. infanterie. To se ale Otto dozvěděl až po válce. Transport, s nímž se vydal na pěší cestu, občas přelétli spojenečtí letci. V takových chvílích se strážní vmísili mezi vězně. Po asi osmikilometrovém pochodu došli do Výmaru, kde přečkali noc a ráno je nahnali po sto lidech do uzavřených vagonů – dobytčáků. Když se vlaková souprava dala do pohybu, přiletěli stíhači hloubkaři a rozstříleli lokomotivu. Nepojízdný vlak stál bezmocně na trati. Po nějakém čase strážní vyhnali vězně ven a vydali se s nimi pěšky směrem k městům Jena a Gera. Během třídenního pochodu slyšeli hřmění blížící se fronty. Do Gery ale nikdy nedošli, protože oblast Výmaru byla v obklíčení a nacisté nevěděli kudy kam. Proto ukryli vězně v úvozu nedaleko městečka Eisenach a čekali, co se bude dít. Všudypřítomný zmatek umocňovalo prchající německé civilní obyvatelstvo. Nedaleko úvozu byl les, čehož se řada vězňů rozhodla využít k pokusu o útěk. Přestože byl konec války, německá domobrana nedala prchajícím žádnou šanci. Zbytek přeživších z původního tisícihlavého transportu, asi padesát mužů, slyšelo, jak se z nedalekého městečka Eisenach ozývá střelba. Dozorci, mezi nimiž byli také Ukrajinci, se rozutekli. Jakmile střelba ustala, vrátili se. Otto tak do poslední chvíle netušil, co je čeká. Zabijí je strážní, aby se jich zbavili jako nebezpečných svědků?
Bylo 13. dubna 1945 večer a zbytek transportu se v Eisenachu ubytoval v místní tělocvičně. Druhý den ráno, asi v jedenáct hodin, někdo ťukal na okna budovy. Vězni strhali z oken černý neprůhledný papír, sloužící jako zatemnění a za okny uviděli Američany. Dostali od nich vojenské potravinové konzervy, ale pro hladem vyčerpané vězně to nebylo žádné požehnání. Řadu z nich postihly kruté zažívací potíže. Po necelém týdnu stráveném v Eisenachu přijel americký voják s nákladním vozem a dal bývalým vězňům na vybranou. Buď je doveze zpět do Buchenwaldu, nebo do Erfurtu, největšího města Durynska a zde do Němci opuštěného kasárenského komplexu tankových jednotek. Volba byla jasná, protože zpátky do Buchenwaldu se nikomu nechtělo.
Byli tedy převezeni do Erfurtu, kde v kasárnách dostali k dispozici tělocvičnu. V Erfurtu byli na nucených pracích v potravinářském průmyslu totálně nasazeni další Češi, kteří když se dozvěděli o vězních krajanech, zavázali se dodávat jim denně stravu. Otto byl v Erfurtu od poloviny dubna do 17. května, kdy se dozvěděl, že Mladá Boleslav vyslala pro vězně z Buchenwaldu autobus. Téhož večera byl spolu s dalším českým vězněm převezen vojenským autem KdF 82 (přezdívaným Kaďour) do Buchenwaldu, kde přespali. Druhého dne se s řadou dalších vězňů vydali přistaveným autobusem domů. V Karlových Varech při přechodu z americké do sovětské zóny se krátce zdrželi nezbytnými formalitami a pokračovali na Prahu. Na Staroměstské náměstí dojeli okolo poledne a uviděli nacisty vypálenou radnici. Po krátké zastávce odjeli do Mladé Boleslavi. Na zdejší Staroměstské náměstí dorazili okolo 16. hodiny 18. května 1945.
Řada lidí přišla uvítat své příbuzné a známé, kteří se vraceli z cesty do pekel. Jen na patnáctiletého Ottu nikdo nečekal. Jediným, kdo jej poznal, byl pan Polák, fi latelista, s nímž se znal z doby, kdy byli internováni na hradě. Jeho rodina, smíšené manželství Žida a katoličky, byla po Ottově transportu přestěhována do mladoboleslavské židovské školy, kde žili do konce války lidé ze smíšených manželství. Pan Polák nabídl Ottovi, že může zatím bydlet u nich, protože dům Seidlerových byl poničen sovětským bombardováním Škodovky a okolí 9. května 1945. V dalších dnech pomohl také Ottovi, aby mu úřady umožnily vrátit se do domu rodičů, který byl od konce války zapečetěn, protože v něm bydleli Němci.
Otto se tedy konečně vrátil domů. Bydlet mohl sice jen v jedné místnosti, protože bomby dopadající v okolí domu poničily okna a střechu, ale byl doma. Patnáctiletý chlapec se pustil do díla. V důsledku bytové krize nastěhoval městský úřad Ottovi do domu jednu pětičlennou rodinu a jednu starou paní, kteří přišli o střechu nad hlavou v domě na náměstí, také při bombardování. Tak žily v malém domku už tři rodiny. Po nějakém čase ještě přišla za Ottou spolupracovnice jeho otce, příručí z obchodu, kde pracoval, která si vzala za války Němce. Protože ji Otto znal a jejího manžela po válce zavřeli, vyhověl její prosbě a také ji u sebe ubytoval. Takřka ironií bylo, že po měsíci manžela propustili pro nedostatek důkazů o jeho protičeské činnosti a Otto měl doma rázem ještě Němce.
Krátce po příjezdu kontaktovala Ottu jeho teta z hájovny, Žofi e Veselková, a pozvala ho na zotavenou k nim. Chlapec souhlasil a odjel k tetě asi na čtrnáct dní. Po návratu domů našel v poště pozvánku s datem 1. července, kdy se měl dostavit do měšťanské školy v Mladé Boleslavi. Důvodů bylo hned několik. Jednak ukončil školní docházku ve čtvrté třídě obecné školy a po návratu z koncentračních táborů mu bylo patnáct, jednak se v roce 1945 prodlužovala školní docházka náhradou za květnové události do konce července. Otto nastoupil rovnou do čtvrtého ročníku měšťanské školy a po čtrnácti dnech dostal vysvědčení. To mu otevíralo dveře k dalšímu studiu.
Pokusil se tedy dostat na průmyslovku, přijímací zkoušky dokonce zvládl, ale ne natolik dobře jako jeho vrstevníci, kteří mohli za války studovat. Snažil se tedy dostat na obchodní akademii, ale i zde nastaly potíže. Naštěstí tu byl v Praze bydlící otcův bratr Bohumil Seidler, který válku přežil a stal se Ottovým poručníkem. Bývalý automechanik pracoval jako řidič pro organizaci UNRRA (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, první humanitní mezinárodní a rozvojová pomoc Spojených národů). Podařilo se mu na Ministerstvu školství vyjednat Ottovi s ohledem na válečné období a léta věznění výjimku. Tak se nakonec přece jen dostal na obchodní akademii, na školu, kterou před válkou navštěvoval také matčin bratr Bedřich Margolius, bydlící v té době u Seidlerů. Otto dokončil akademii v roce 1949, s vyznamenáním, což nebylo v jeho případě vůbec jednoduché. Dál už ale studovat nechtěl.
Sirotčí důchod byl nízký a on potřeboval peníze. Nastoupil tedy do zaměstnání v oblastní fi rmě TEP (textilní prodejny) jako plánovač. Poté, co byly oblastní správy v roce 1950 zrušeny, přeřadili Ottu od 1. ledna 1951 do pražské centrály v Rytířské ulici, kde pracoval jako revizor prodejen. V říjnu 1951 odešel na vojnu a po ní v roce 1953 nastoupil jako účetní v továrně na kancelářský nábytek v Mladé Boleslavi – Debři (Interiér Debř). Protože v roce 1960 měl už vlastní rodinu, dvě děti a výdělek účetního za moc nestál, přešel jako plánovač do mladoboleslavských vodohospodářských staveb, které po sloučení přešly pod Průmstav Praha, závod Mladá Boleslav. S manželkou Marií se vzali v roce 1956 a mají spolu dvě děti. Syn Ota je projektantem ve Špindlerově Mlýně a dcera Jana žije v Mnichově Hradišti a pracuje v Mladé Boleslavi. Otto má celkem pět vnoučat a zatím žádná pravnoučata.