(100 let)
Již před vznikem Československa se objevily požadavky na vyvlastnění půdy velkých pozemkových vlastníků. Myšlenku oživilo otištění ruského dekretu o půdě v českém tisku. Co bylo hlavním motivem? Přinesla reforma nějaká pozitiva?
Důvodem byla zejména náprava nespravedlnosti feudálních vztahů, kdy se před několika staletími půda stala majetkem vládnoucí vrstvy – šlechty a také vzývaným odčiněním Bílé hory, kdy byly zkonfiskovány majetky českých šlechticů účastnících se či podporujících revoltu. V dubnu 1919 započala záborovým zákonem států pozemková reforma. Spočívala ve vyvlastnění, zestátnění či znárodnění a následném přerozdělení pozemků, zejména zemědělských a lesních. Zestátněna byla zemědělská půda nad 150 ha či 250 ha celkové půdy, za náhradu pohybující se mezi jednou třetinou až jednou polovinou reálné ceny, kterou platili noví vlastníci půdy. Za první republiky bylo do záboru vzato 40 202 km2 půdy. Sociální demokraté a národní socialisté požadovali nižší hranici pro vyvlastnění bez náhrady a půdu chtěli přidělit družstvům zemědělských dělníků pracujících na velkostatku. Naproti tomu majitelé velkých pozemků reformu zcela odmítali. Přibližně 65 000 bezzemků se nově stalo vlastníky půdy. Pozitiva to však nepřineslo. Mnoho přídělců bylo nuceno se zadlužit a potom kvůli zemědělské odbytové a následné velké hospodářské krizi zkrachovalo. O práci tak přišly desetitisíce zaměstnanců bývalých velkostatků. Bývalí majitelé rozsáhlých pozemků obdrželi nemálo peněz a reformu provázela značná míra korupce na Státním pozemkovém úřadě.
Simona Albrechtová, foto © autor
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
