Od první písemné zmínky v 10. stol. o přítomnosti Židů na Moravě ušla tato komunita strastiplnou cestu zákazů, nařízení, pogromů… Až Josef II. svým patentem (1781) zahájil proces zrovnoprávnění Židů, revoluční rok 1848 přinesl právo se stěhovat a roku 1860 vlastnit nemovitý majetek. Roku 1867 získali Židé práva všech občanů a mnozí se prosadili jako úspěšní obchodníci a průmyslníci.
Nejinak tomu bylo v případě společnosti Rudolf Jelínek, jejíž 400 let dlouhá tradice výroby destilátů na Valašsku je toho dokladem. Hlavními protagonisty ve hře o palírenství na Vizovicku se stali židovští podnikatelé Zikmund Jelínek a Karel Singer. Nejstarší známý předek rodu Jelínků Jakub (6. 5. 1829 – 24. 11. 1911) je zmiňován v Eichenově palírně roku 1880 jako vedoucí výroby a po něm i jeho syn Zikmund Jelínek (5. 7. 1859 – 12. 3. 1936), který byl ředitelem palírny (1882–1886). Karel Singer (6. 9. 1864 – 26. 10. 1942) přišel z Hranic roku 1891 a na přelomu let 1892–1893 si pronajal od Šimona Frische palírnu, kterou od roku 1895 již vlastnil. Zikmund Jelínek si roku 1891 pronajal pozemek za Chrastěšovskou ulicí, kde vystavěl lihovar a skladiště. Měl ale velkého konkurenta v „První vizovické pálenici Karla Singra“ ve Štěpské ulici. Po nadúrodě ovoce v roce 1894 vznikla další palírna – Rolnický akciový závod ovocnářský ve Vizovicích (RAZOV). V roce 1921 odešel Zikmund na odpočinek a řízení podniku předal synům Rudolfovi (20. 6. 1892 – po 29. 9. 1944) a Vladimírovi (5. 7. 1897 – 10. 6. 1942). Ti v roce 1921 koupili nepříliš prosperující RAZOV, přenesli sem část své výroby a rozšířili vývoz do zahraničí. V roce 1926 se však rozešli. Rudolf si ponechal závod na Razově pod novou značkou Rudolf Jelínek a Vladimír pokračoval pod značkou „Zikmunda Jelínka synové“. Rudolf zahájil na Razově výrobu košer destilátů (1934) a díky tomu dosáhl on i Vizovice světové proslulosti. Vladimír expandoval roku 1938. Přesto největší firmou ve 30. letech byla První vizovická pálenice Karla Singera, vedená Bedřichem a Arnoštem.
Druhá světová válka přivedla firmy i rodiny Jelínků a Singerů ke zkáze. Bedřich Singer stačil vycestovat těsně před okupací do USA, stejně jako Rudolf Jelínek, ale ten se v říjnu 1939 vrátil. V roce 1940 byla na oba podniky uvalena nucená správa. Firmu Singer roku 1941 koupili sudetští Němci Pfeifferové a téhož roku získal palírnu Jelínků nacista Ernst Gabriel. O firmu „Zikmunda Jelínka synové“ byl zájem menší, proto po dobu války zůstala pod nucenou správou. Podniky v rukou novopečených majitelů nebyly schopny navázat na svou někdejší tradici a spěly k zániku. Jelínky a Singery čekal osud podobný. Karel Singer a jeho manželka Štěpánka zemřeli ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi, syn Arnošt zemřel před válkou, František s manželkou Valerií zahynuli ve vyhlazovacím táboře u Lodže, přežil syn Bedřich, ale jeho žena Lota zahynula v Osvětimi.
Stejný osud potkal rodinu Jelínků. Rudolf, jeho žena Irena a syn Jiří byli transportem Cn (1 000 osob) 23. 1. 1943 z Uherského Brodu převezeni do terezínského ghetta pod čísly 122, 123 a 124. Po dvaceti měsících strávených v terezínském ghettu byl Rudolf transportem El (1 500 osob) pod číslem 1301 deportován 29. 9. 1944 do vyhlazovacího tábora Osvětim, kde byl zavražděn. Manželka Irena odjela transportem En (1 500 osob) do Osvětimi 4. 10. 1944, jako číslo 1474, kde také zahynula. Syn Jiří (16. 12. 1927 – 25. 9. 1990) byl z Terezína deportován transportem Ek (2 499 osob) 28. 9. 1944 do Osvětimi, a to pod číslem 2 099, kde se jako jediný z rodiny dožil osvobození. Syn Zdeněk (18. 11. 1921 – 14. 5. 1946) tajně opustil Zádveřice 28. 3. 1942, ukrýval se pod jménem Josef Zahrádka v Praze, kde se zapojil do odbojové činnosti. Na Moravu se vrátil v dubnu 1945 a 1. května se zapojil do povstání v Přerově. Do Vizovic se vrátil 12. 5. 1945. Vladimír Jelínek zahynul v koncentračním táboře Flossenbürg, jeho manželka Ida (8. 3. 1900 – 1943), dcera Anna (1. 8. 1930 – 1943) a syn Tomáš (30. 1. 1934 – 1943) byli zavražděni v Osvětimi, stejně jako ostatní členové rodiny včetně malých dětí. Rudolfova sestra Marie (2. 6. 1888 – 17. 3. 1942) zemřela v táboře Izbica (Polsko) a Karla, provdaná Lustigová (31. 3. 1887 – po 15. 8. 1944), ve vyhlazovacím táboře, stejně jako její manžel. Válku přežil pouze syn Karel Egon (31. 1. 1913 – asi 2003) a dcera Helena (14. 2. 1909 – 19. 12. 2002), která si po smrti prvního manžela Vojtěcha Nábělka ve 30. letech vzala Romana Lenarda, který zahynul v dubnu 1945 v táboře Bergen-Belsen. Helena přečkala válku v Paříži, kde se narodil také jejich syn André (21. 2. 1940). „Mé vyprávění je o jednu generaci dál, protože já se narodil v roce 1940 a žil do roku 1945 ve Francii,“ vzpomíná André Lenard. „Tatínek zemřel v Bergen-Belsenu a s maminkou jsem přijel do Prahy v říjnu 1945, po pětidenní cestě, já s těžkým zápalem plic. Když jsem se uzdravil, odjeli jsme do Vizovic, kde syn Rudolfa Jelínka Jiří, menší zavalitější bouřlivák, měl převzít podnik bez jakýchkoli zkušeností. Zdeněk Jelínek, který firmu po válce vedl, zemřel již v roce 1946. Poté přišel rok 1948, kdy jsme se museli z firmy vystěhovat a Jiří s manželkou Jarmilou začátkem roku 1949 emigrovali do Izraele. Rudolf Jelínek byl pro mne RAZOV, velikánské sudy, mně se alespoň zdály velikánské, protože jsem byl malý kluk. A ty sudy na dvoře voněly kvasem, meruňkami a švestkami. Rudolf Jelínek, tedy podle toho, co se tradovalo, byl temperamentní muž, který dokonce dvakrát prohrál rodinnou pálenici v kartách, a proto se s Vladimírem rozešli. Jiří měl bezpečně charakter Rudolfa v mnoha ohledech.“
My jsme s maminkou z Vizovic odjeli do Bratislavy, kde zamlada žila a její tatínek Hugo Lustig tu byl bankovním ředitelem banky Union. Zůstali jsme tu do roku 1957, kdy jsem maturoval a maminka získala povolení vystěhovat se zpět do Francie. Pro mě to byl další životní zvrat, opět opustit kamarády i místa, která jsem měl rád. Do Francie jsem se vrátil 15. 8. 1957, do nejistých poměrů. Bydleli jsme sice na skvělé adrese, nad obchody Cartier a dalších, ale v malém bytě služebné v podkroví. Maminka pracovala jako chůva a úsměvné je, že já se rok učil francouzsky jako francouzský občan. Mým snem od dětství bylo stát se konzulem. Ale po všech mých snahách a studiích jsem byl pro francouzskou diplomacii někým, kdo byl vychován na Východě, tak má kariéra konzula skončila. Nakonec jsem nastoupil do Banque Nationale de Paris se zaměřením na východní Evropu. Moje maminka žila v Salzburgu, kde se o ni starala více méně sousedka, která když už dále nemohla, rozhodl jsem se ji převézt do Čech na Dobříše. Maminka „do té republiky nechtěla“, ale nakonec byla moc šťastná. Zemřela v roce 2002. Já se oženil s Lavrence, ale rozvedli jsme se a máme dceru Olivii.
Poválečná obnova vizovických palíren byla složitá, protože co neukradli Němci, o to se „postarala“ Rudá armáda. Přesto během roku 1945 zahájil Zdeněk Jelínek výrobu se státní dotací, protože firma se těšila přízni státu jako významný exportér i zdroj deviz. Zdeněk se staral také o osiřelý podnik strýce Vladimíra, ale na jaře 1946 umírá na tuberkulózu. Jiří Jelínek ještě nebyl plnoletý, tak co dál? Blížil se ale únor 1948, komunistický převrat a uvalení další nucené správy na vizovické palírny. Jiří Jelínek se s manželkou Jarmilou a dcerkou Irenou vystěhoval v roce 1949 do Izraele, hned poté, co svolil státu registrovat si značku Rudolf Jelínek. Vizovické palírny byly začleněny do národního podniku Moravské lihovary a octárny Brno a ušly dlouhou pouť na cestě ke svobodě. Dnes akciová společnost RUDOLF JELÍNEK, historicky založená v roce 1894, pokračuje v tradici výroby destilátů, sahající ve Vizovicích až do roku 1662.
Pro Památník Terezín Luděk Sládek, foto © autor; RUDOLF JELÍNEK, a. s., kniha Království slivovice, Osudy palírníků a palíren ve Vizovicích, Marcel Sladkowski
www.facebook.com/TerezinMemorial
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
