Karel Reiner

26.05.2020 | 19:20
JUDr. Karel Reiner, 60. léta

Od doby, kdy se v Žatci narodil 27. června 1910 manželům Reinerovým jediný syn Karel, letos uplyne 110 let. Tatínek Josef Leib Reiner se narodil 27. 10. 1872 v Černovicích, Bukovina v Haliči, dnes Moldávie. Vyrůstal v řemeslnicko-obchodnické rodině, kde dominoval otec a židovské ortodoxní náboženské prostředí.

Byl předposledním z 12 či 13 dětí a vychodil pouze náboženskou školu chedru, kde se děti učily od dětství pouze hebrejskou Bibli a Talmud. S tím se ale nehodlal spokojit, proto se vydal do Vídně, kde žil s bratrem Maxem a Josefem Ramlerem. Protože z Černovic ovládal pouze hovorově jazyk jidiš, ve Vídni se naučil dokonale číst a psát německy. Miloval matematiku a vynikal barytonovým hlasem i hudebním nadáním. Počátkem 90. let 19. stol. se přihlásil na vídeňskou konzervatoř Společnosti přátel hudby, kterou absolvoval s vyznamenáním (1897). Zpíval v německých operních souborech v Lublani, Záhřebu a kolem roku 1900 se dvakrát pokoušel uchytit v New Yorku, ale vždy se vrátil do Vídně. Nakonec onemocněl s hlasivkami, špatně se vyléčil a to byl konec jeho pěvecké kariéry. V roce 1904 se oženil se Sime Scharlagovou, narozenou 18. 3. 1874 v městečku Chorostkiv, v Ternopilské oblasti na Ukrajině, dcerou Karla Chaima Scherlaka a Fanny Freudy Scherlak. Dětství Sime ale strávila ve Vídni spolu s dalšími šesti sourozenci. Vychodila střední školu, potom pracovala ve vídeňské advokátní kanceláři.
Rodinu se snažil Josef uživit jako kantor v židovské náboženské obci v Karlovacu (Chorvatsku), později v Ostravě a Teplicích, až roku 1908 trvale zakotvil v Žatci. Kantor v židovském prostředí má jiný význam. Bohatší komunita mívala dva tzv. Unterkantory, kdy jeden četl modlitby a druhý byl pěvecky školený. Josef se věnoval vyučování také mladých i dospělých žáků ve zpěvu a hře na klavír. Přestože se celý život učil česky, nikdy k dokonalosti nedospěl a doma se hlavně kvůli mamince mluvilo německy. Při sčítání lidu se hlásil k židovské národnosti, ale ne k sionismu. Byl uvědomělým obdivovatelem Masaryka a po vzniku republiky si vážil jejího demokratického charakteru.
Karel vyrůstal v žateckém, německy mluvícím prostředí, česky moc neuměl, proto ho tatínek posílal mezi žáky českého učitelského ústavu v Žatci a o prázdninách jezdili do českých měst (1925 Tábor, 1926 a 1927 Brandýs nad Labem). Postavení rodiny umožnilo Karlovi vzdělávat se v období I. sv. války mimo obecnou školu díky kondicím soukromého učitele Matkovitsche, který vedl v Žatci městskou knihovnu. Učil se dobře, proto přeskočil pátou třídu a přestoupil přímo do primy reálného gymnázia. Bayerovu školu klavírní hry absolvoval díky mamince. S další výukou klavíru pokračoval u Toni Mändelové, bývalé žačky Karlova otce, která se výuky ujala, když otec narukoval (1915) na východní frontu.
Ve 13 letech se učil pod vedením varhaníka Ernsta Lutze také na housle, ale po roce učení ukončil. Na čas přerušil ze zdravotních důvodů i hru na klavír. Karel rád cestoval a za I. sv. války poznával okolí Žatce, s maminkou navštívil Vídeň (1916), 1922 a 1924 Fürth u Norimberka a s otcem v roce 1923 byli u Baltského moře v městečku Horst (dnes Niechorze), kde se zotavoval z častých angín. V Kolbergu prvně viděl moře a cestou domů Štětín, Berlín, Postupim a Drážďany, místa, kde všude žili někteří z otcových příbuzných. V letech 1926–1928 Karel veřejně vystoupil na dvou akademiích gymnázia v žateckém divadle (1926 jako klavírista na školní akademii zahrál Uherskou rapsodii č. 2 Ference Liszta).
Na reálném gymnáziu v Žatci maturoval 16. 6. 1928, a protože se během studia učil češtině, maturoval také z tohoto nepovinného jazyka. Když v roce 1928 přišel do Prahy na studia práv, zapsal se také jako mimořádný posluchač hry na varhany na Německou hudební akademii k prof. Kurtu Utzovi a na hudební teorii k prof. Fideliu Finkovi. Jeho nadšení však záhy vyprchalo. Byl vyškrtnut ze studia (1928) a definitivně se rozešel s německou hudební kulturou. Přijal korepetitorský úvazek v Německém mužském pěveckém spolku dr. Heinricha Swobody, ale ani tady dlouho nepobyl. Rád však navštěvoval Židovskou čtenářskou besedu, kde si půjčoval knihy v češtině. V letech 1928–1933 vystudoval v Praze právnickou fakultu a složil státní zkoušku z češtiny s výborným prospěchem. Od podzimu 1928 do jara 1929 byl soukromým žákem Ervína Schulhoffa, poté v letech 1929–1930 Aloise Háby (hudební teorie a skladba) a Josefa Suka (kompoziční oddělení mistrovské školy). Působil v revue soudobé hudby Klíč (1930–1934), 1934–1935 studoval hudební vědu na filozofické fakultě, 1935–1938 byl redaktorem časopisu Rytmus, 1936–1937 přispíval do Českého slova a v letech 1934–1938 spolupracoval jako pianista a skladatel scénické hudby s E. F. Burianem v Divadle D 34. Byl také redaktorem časopisů Rytmus a Přítomnost, přispíval do časopisu Eva (1936–1939). Do roku 1938 se věnoval stálé koncertní činnosti doma i v zahraničí, kdy propagoval soudobou českou hudbu. Vlastní skladby hrál na mezinárodních festivalech ve Vídni (1932), v Praze (1935) a v Paříži (1937). Ve 30. letech se podílel na činnosti sdružení levicových umělců Levá fronta, působil v hudební sekci Svazu dělnických divadelních ochotníků československých a spolupracoval s hudební redakcí nakladatelství Melantrich. Na 15. března 1939 naplánovala Přítomnost celovečerní program čtvrttónového klavíru, interpretem sedmi Hábových skladeb měl být Karel Reiner. Ovšem toho dne jsme byli přepadeni Hitlerovými jednotkami.
Koncem roku 1939 dostala Židovská náboženská obec v Praze příkaz vydávat německo-české noviny. Šéfredaktorem Židovských listů se stal dr. Oskar Singer, Karel od prosince 1939 jeho zástupcem. Do konce roku 1940 také psal pod pseudonymem Jaroslav Jelínek do časopisu Eva. Na jaře 1943 se Karel setkal s dr. Václavem Mikotou, ředitelem Hudební matice v Praze, aby zajistil pro terezínské ghetto notový materiál. Matice dodala ŽNO prakticky všechny hudebniny jí vydané a Karel s dr. Friednerem odeslali celkem čtyři bedny do ghetta. Tak byl vytvořen základ terezínské hudební knihovny. Protektorát omezil možnost vzdělávání židovských dětí, proto ŽNO zřídila čtyři útulky, kde byly děti tajně vzdělávány v hlavních předmětech, zpívalo se tu a recitovalo. Karel navštěvoval všechny tyto útulky a děti zasvěcoval do tajů hudby. Zatímco někteří umělci, v roli pronásledovaných a šikanovaných Židů složili ruce do klína, Karel ne a organizoval utajované koncerty.
Karel se po sedmileté známosti oženil s Marií Fantovou (* 7. 6. 1914). Manželé spolu prožili první dva a půl roku okupace. Jako studentka latiny a němčiny Karlovi pomáhala v jeho práci, ale i když měli intelektuální základ stejný, jejich povahy byly protichůdné a soužití se stalo problematické. Rozešli se jako přátelé a stýkali se až do Mariina odjezdu do Terezína.
Poté poznal Karel svou druhou ženu, Hanu. Dcera Karla Steinera a Marty roz. Scherbakové se narodila v Benešově 19. 4. 1921, ale dětství prožila s rodiči v Bulharsku v Ruse, kde se koncem 70. let 19. století usadil její dědeček z otcovy strany Zikmund Steiner, který byl přednostou železničních stanic v Ruse, Varně a Plovdivu. Do Čech se rodina vrátila v roce 1932. Hana vystudovala klasické gymnázium v Hradci Králové (1939) a poté, co již pracovala jako vychovatelka v židovském dětském domově v Praze, absolvovala půlroční kurz pro kojenecké sestry v Krči (1940). S Karlem se seznámila tak, že když byl její bratr MUDr. Jan Steiner na udání 2. 9. 1939 zatčen gestapem a z Hradce Králové převezen do Prahy, odjela k babičce do Benešova. Marta Steinerová (maminka Hany) sem zakrátko přijela také, likvidovala byt maminky (1940). Zde ji zastihl zákaz cestování pro Židy. Proto tu musela zůstat a manžel Karel v Hradci Králové. A tak nemohli jít na svatbu své dcery Hany a jako manželé se sešli až v Osvětimi, kdy šli společně na smrt. Marta Steinerová se v Benešově seznámila s dr. Karlem Ludvíkem Reinerem, který jí slíbil zjistit, co je s jejím synem Janem. Hana ho pak měla vyhledat v redakci Židovských listů a omylem našla Karla Reinera. V sobotu, na první jarní den 21. 3. 1942, ji Karel požádal o ruku a svatbu měli 6. 5. 1942 na městském úřadě Praha 1 v Pařížské ulici. Oddávajícím byl Karlův kamarád, právník a skladatel Karel Šrom. Od deportace v roce 1943 do května 1945 byla Hana vězněna v koncentračních táborech Terezín, Osvětim, Freiberg a Mauthausen.
Před deportací bydleli Karel s Hanou v Korunní ulici 34, kde ze všech sestěhovaných židovských rodin zůstali v zimě 1942/1943 sami. Byli domluveni, že kdyby je osud rozdělil, po válce se budou hledat prostřednictvím Aloise Háby. Důvěra mezi Hábou a Karlem byla nezměrná, proto mu také Karel svěřil část korespondence a osobních dokladů. Původně byl Karel zařazen do transportu do Terezína v únoru 1943, ale neodjel, protože byli do transportu zařazeni Židé ze školního statku v Lípě. Deportován byl s manželkou a pracovníky ŽNO až transportem De 5. 7. 1943.
Po příjezdu do Terezína musel podstoupit 100 dnů povinné fyzické práce (do půlky října 1943). V té době se sudetská kasárna, kde byl ubytován, vyprazdňovala a SS tu zřizovala svůj centrální archiv. Stěhoval se i chlapecký domov do rohového měšťanského domu označeného Q609, kde byl vychovatelem Hanky spolužák z hradeckého gymnázia Jiří Fränkl. Jeho prostřednictvím byla jako odborná síla Hanka zařazena do domova a poté i Karel, Norbert Frýd a jeho žena. Bydleli společně pod jednou střechou, ženy v pokoji „betrojerek“ v přízemí a Karel s Norbertem a muži v prvním poschodí. Karel se stal „betrojerem“, ošetřovatelem mládeže, protože slovo učitel se v ghettu oficiálně nepoužívalo. Tyto speciální domovy vznikaly v ghettu už od února 1942 z podnětu Židovské rady starších. Zásluhou Gondyho Redlicha a Fredyho Hirsche bylo, že se dětem od počátku jejich příchodu do ghetta věnovala zvláštní péče. Děti byly rozděleny do skupin podle věku, v chlapeckém nebo dívčím domově: 6–11, 12–15 a 16–20 let. Karel přišel do domova Q609 v době, kdy v něm byla práce s dětmi již konsolidována, měla pevný režim a svá pravidla. Pečoval o tři pokoje chlapců od 12 do 20 let. Hana zpočátku měla na starosti asi 25 chlapců ve věku 12–15 let a vedoucího hajmu (pokoje) Otu Lederera. Po transportu na východ, ve kterém skončila řada chlapců, mezi nimi i Lederer, dostala Hana na starost krom zbylých chlapců i 20 starších, rozdělených do tří pokojů B1, B2, B3, a vedoucím se stal Karel. Z celkem 15 000 dětí, které prošly ghettem, zůstalo naživu ne více než 100, v té době starších 14 let. Ty mladší od nemluvňat do 14 let skončily bez výjimky a soucitu v komoře se smrtícím plynem.
Mladší hoši v pokoji B1 pracovali na loutkovém divadélku, pořádali loutková představení. S vybranou mládeží z L410 a Q609 nacvičil Karel svého Květovaného koně a sám doprovázel zpěváky na klavír (měl-li k němu přístup). Karel pracoval v ghettu nejen s dětmi, jako pracovník Freizeitgestaltung se také podílel na kulturních akcích pořádaných touto samosprávnou organizací. Nejzávažnější hrou, na jejíž inscenaci se Karel v ghettu podílel, byla scénická hudba k lidové hře se zpěvy, tancem a hudbou Ester. Hry, kterou objevil E. F. Burian, a jejího nastudování v ghettu se chopila mládež z Vrchlabských kasáren v březnu 1942 a za pomoci Michela Flacha ji ve zveršované podobě uváděla. Díky Frýdově a Karlově nastudování se stala Ester nejrevolučnější inscenací, jakou bylo možné si představit v podmínkách nacistického koncentračního tábora (20 repríz). Tomáš Mandl housle, Liese Ledererová kontrabas, Wallerstein bicí, Anny Katzová klarinet, trubka již neznáma. Po 15 měsících Karel ghetto opustil.
Na den svátku patrona české země sv. Václava 28. 9. 1944 Karel opustil ghetto transportem Ek pro 2 499 práceschopných mužů, jako číslo 2381. Z Q609 v něm byl i Norbert Frýd a několik dalších vychovatelů. Již 30. 9. 1944 jel druhý transport a třetím transportem 1. 10. bylo „dovoleno“ 500 ženám přihlásit se a následovat své muže, což byl jen další z poťouchlých podvodů nacistů. Pro Hanu, která už z rodiny nikoho neměla, to byla jasná volba. Netušila však, že cílovou stanicí je Osvětim-Birkenau. Haně ale její rozhodnutí nakonec zachránilo život. Všechny ženy, co zůstaly v ghettu a odjely transporty později, zahynuly. Co se Haně ale nepodařilo, bylo na přání Karla ukrýt jeho terezínské práce u manželů Hradeckých, kteří ještě zůstali v ghettu. Z důvodu časové tísně zvolila prostředníka, který je měl doručit, ale když Karel Hradecké po válce vyhledal, matriály mu zapřeli. Tak byly veškeré notové záznamy Karla Reinera navždy ztraceny.
Karlův transport druhého dne večer dorazil do Osvětimi, kde se za obrovského hulákání a řevu esesmanů otevřely dveře jejich dobytčáku a všichni museli ven. Zavazadel se chopili muži v pruhovaných mundúrech z tzv. kanady a roztřídili je pro jejich poslední užitek Říši. Norbert Frýd vzpomínal: „Němci nás hnali do hůře osvětlené tmy, najednou jsme husím pochodem míjeli esesáckého důstojníka. Karel Reiner přede mnou. Gesund? Ano, zdráv. Pohyb ruky. Je řada na mně. Stáří? Jedenatřicet. Zdráv? Ano. Tentýž pohyb ruky, škobrtáme se dál. Jiní odbočují. Byli staří, nemocní? (...) Jako do trychtýře ústila soutěska mezi vysokými ohradami z drátů na izolátorech.“ Karla a ostatní pak nahnali do jakési stodoly, kde pod dohledem esesáků museli odevzdat hodinky i snubní prsteny, na další povel se museli svléknout, nechali jim jen boty a řemeny – ženy jejich věci posbíraly a odnesly. Nazí klusali do jiné haly, kde je dohola ostříhali a tupou břitvou oholili chlupy na těle. I zadek museli vystrčit a roztáhnout prsty, nemají-li tam nějaký diamant. Pak museli klusat na pár vteřin pod sprchy a hned k nějakému vězni s kbelíkem, který jim odporně páchnoucí pastou potřel hlavu a všechna do krve rozdrásaná místa na těle od holičů. Konečně se dostali do baráků s ohradou, kde měli bydlet. Byl to F2, cikánský lágr.
Karel strávil v Birkenau 5–8 dní. Přišla další selekce a formování do nového transportu. S Frýdem a dalšími dvěma učiteli z hajmů prošli poslední selekcí – ale mnoho známých už ne. Nahnali je do dobytčáku a tři noci a dva dny putovalo 90 mužů v jednom dobytčáku s jedním kbelíkem černé bryndy a jedním kbelíkem na exkrementy. Z vagonů je vyhnali uprostřed třetí noci na malé stanici Kaufering. Karel se dostal do tábora Kaufering 11 (Frýd, Kaufering 4), v každém po 3 000 lidech (pobočné tábory Dachau). Zařazen byl do aussenkomanda a pracoval na obrovské stavbě firmy Moll, v obřím podzemním hangáru, kde měla vyrůst letecká továrna. Někdy v březnu 1945 vypukl v kauferingských lágrech skvrnitý tyfus. Nákazu mnozí blízcí Karla nepřežili, ale přežili Karel Berman, Zdeněk Ornest či Tomáš Mandl. Karel se však tyfem nakazil. Pomohli mu dva lékaři z Podkarpatské Rusi, kteří studovali v Praze – doktor Ickovič, který sám tyfu podlehl a doktor Emil Katz-Klíma, který nosil Karlovi z esesáckého skladu citrony, kterými ho krmil, až ho uzdravil. Poté si nechal Karla u sebe na revíru jako písaře. Z tábora Kaufering 11 byl Karel v dubnu 1945 přemístěn do č. 1, kam byli shromažďováni vězni z ostatních táborů. Čekal je pochod smrti. Šli nejprve do tábora Dachau a odtud je vysílené, bez bot, v hadrech a hlavně v noci přesouvali pěšky někam do Alp. Šli okolo Mnichova na Weilheim a dále na Penzberg. Volní a svobodní se cítili už u Tegernsee, kde je u jednoho lomu, pravděpodobně 2. května, esesáci opustili. Přespali v nedaleké vesnici a na druhý den je objevili američtí vojáci. Ale nepostarali se o ně, protože měli před sebou naléhavější úkoly. Vězni již svobodní se vydali do Mnichova, kde si je převzala americká vojenská policie a umístila je do jednoho domu. Druhý den je vypravili do Dachau, kde pracovala repatriační komise, která se starala o návrat vězňů domů. Ke Karlovu velkému překvapení se tu setkal s přítelem Frýdem, který tu Američanům tlumočil. Po nucené karanténě se mohli oba vydat domů. Krátce předtím stačil Karel poslat zprávu Aloisi Hábovi, že je naživu a vrací se domů. Nákladními auty dojeli do Plzně a odtud vlakem do Prahy. Na Wilsonovo nádraží dorazil 22. 5. 1945 v 18 hodin. Na Karla tu čekala manželka Hana, která se vrátila z Mauthausenu 19. 5. 1945 a po příjezdu zašla za Hábou, který již měl Karlův dopis z Dachau. Karel po návratu vážil 45 kg, ale byl šťastný, že se znovu narodil. Rodiče Karla však zemřeli v Terezíně, rodiče Hany v Osvětimi a její bratr Jan v Mauthausenu. Po radosti ze setkání se život Reinerových postupně dostával do normálních kolejí. Krátce bydleli u matky přátel doktora Šimona a poté se přestěhovali do bytu po Karlových rodičích ve Vršovicích, Nerudova ulice 6, dnes Charkovská, kde byli do počátku 60. let.
Hana po válce vystudovala slovanskou filologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (specializace bulharistika). Od roku 1947 se věnovala překladatelské činnosti, hlavně bulharské próze, divadelním hrám, písňovým textům. Oceněna byla nejvyšším státním bulharským vyznamenáním za kulturu.
Karel s Aloisem Hábou po válce stál u zrodu Divadla 5. května v Praze a působil v jeho opeře. V letech 1945–1949 byl zaměstnán jako hudební referent novin Kulturní politika, 1947–1949 byl tajemníkem Svazu československých skladatelů v roce 1949 tajemníkem české sekce Svazu československých skladatelů. Nakonec byl v roce 1950 obviněn z formalismu a odeslán na roční tvůrčí dovolenou. V letech 1951–1961 působil jako vedoucí hudebního oddělení Ústředního domu lidové umělecké tvořivosti a v různých funkcích Svazu československých skladatelů. Poté se věnoval skladbě jako svobodnému povolání, kdy např. pro městský rozhlas v Žatci složil znělku. V letech 1964–1969 byl předsedou Českého hudebního fondu. Za svého života složil 9 klavírních, 55 komorních a 21 orchestrálních skladeb, je autorem 51 písní, 7 sborů, 5 realizací jevištní hudby a 12 filmové hudby. Vydal pět odborných hudebních publikací či pojednání. V roce 1961 se stal laureátem vyznamenání Za vynikající práci a 1967 byl jmenován zasloužilým umělcem.
Karel s Hanou měli dvě dcery, Michaelu (25. 1. 1947 – 2013), vnuka Tomáše a mladší dceru Kateřinu (1950–2014). Karel zemřel 17. října 1979 a jeho manželka 1. června 2007.

Pro Památník Terezín Luděk Sládek,  fota a dokumenty © Národní muzeum – České muzeum hudby; Milan Kuna, Dvakrát zrozený, Život a dílo Karla Reinera


Karlův rodný list Karel s rodiči, červen 1916 Karlův repatriační průkaz vězně Před svatební síní Josef Reiner, Karel, Hana a její přítelkyně, červen 1942 
Zleva – zeť Ivo Schleif, Karel, dcera Michaela Schleifová, 
sedící zleva dcera Kateřina, Hana a vnuk Tomáš Obrázek č.6 Obrázek č.7


tento článek najdete ve vydání: KAM po Česku červen 2020

Máte zájem
o zásílání novinek?

Zadejte Vaši emailovou adresu a zajistěte si tak aktuality z České republiky.

Nyní na Google Play
Produkt byl úspěšně přidán do košíku
Produkt byl úspěšně odebrán z košíku

Děkujeme za Vaši odpověď,

Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.

Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.

Váš hlas byl započítán. Děkujeme.