Gustav Saudek

24.09.2021 | 02:17

Bratři z našeho dalšího příběhu z terezínského ghetta pocházeli z židovské rodiny Karla (1863 – 30. 11. 1930 Děčín) a Sophie, rozené Schwarzkopf (21. 2. 1865 – ???), Saudkových. Rodiče byli z Vysočiny, matka z vesnice Věž, kde se narodila Jakobu a Antonii Schwarzkopfovým a měla 13 sourozenců. Karel Saudek se narodil v Polničce, v rodině zemědělce a kupce Abrahama, později Adolfa (1833 – 21. 9. 1902), a Anne Saudkových. Nejstaršími známými předky byli Samuel (* 1805) a Theresie Saudkovi.

Karel Saudek měl tři sourozence. Doktor Emil Saudek (14. 9. 1876 Jihlava – 23. 10. 1941 Praha) byl český překladatel do němčiny, který se Oženil s Verou David (1921 – 4. 8. 2015). Ti měli syna Erika Adolfa (18. 10. 1904 Vídeň – 16. 7. 1963 Sozopol, Bulharsko). Druhý bratr byl Bohdan Saudek (1875–?). Čtvrtou z dětí byla Rosa Theresie, provdaná Schwarzkopf (30. 12. 1873 Jihlava – 3. 2. 1933 Polnička), pohřbená 6. 2. 1933 v Chotěboři. Karel Saudek měl pět synů.
Rudolf Saudek (* 30. 1. 1891 Ivanovice) byl za války transportem AE2 deportován z Prahy do Terezína 4. 2. 1945 jako transportní číslo 558. Dožil se sice konce války, ale 2. 6. 1945 umřel v Terezíně, patrně na tyfus. Téhož dne byl zpopelněn. Na Národním hřbitově má náhrobek č. 691 v oddělení 8.
Wilhelm Saudek (* 30. 1. 1892 Řepčice) žil s rodinou v Říčanech u Prahy, odkud byl transportem Bg 12. 9. 1942 deportován z Prahy do Terezína pod transportním číslem 589. Odtud byl transportem Bn 22. 9. 1942 pod číslem 886 převezen do koncentračního tábora Malý Trostinec nedaleko Minsku, kde zahynul. Byl dvakrát ženatý. S první manželkou Růženou, rozenou Šeflovou, měl dceru Martu, provdanou Řehákovou. Obě válku přežily. Druhá Wilhelmova manželka Markéta (* 3. 10. 1900) byla deportována do terezínského ghetta spolu s manželem jako číslo 590 a odtud společně do tábora Malý Trostinec pod číslem 887, kde zahynula. Stejný osud potkal i jejich dceru Dorotku (* 8. 1. 1934), která šla s rodiči do terezínského ghetta jako transportní číslo 591 a dále stejným transportem do Malého Trostince jako číslo 888, kde také zahynula.
Oskar Saudek (* 8. 1. 1893 Děčín) byl zvláštním transportem XIX/8 (12 osob) z Ústí nad Labem deportován na konci války 6. 2. 1945 do terezínského ghetta jako transportní číslo 5. Na rozdíl od svých bratrů věznění přežil. „Jeden bratr mého otce zemřel dlouho po válce v Mnichově. Otec se s ním v 50. letech setkal. Když se setkali, tak Oskar vykřikl: Meine einzige bruder (Můj jediný bratr). Oskar žil po válce v Mnichově, kde ho otec navštívil, když dostal povolení někdy v 50. letech. Bůhví z jakého důvodu, ale podařilo se to, setkali se,“ vzpomíná Jan Saudek, syn Gustava Saudka.
Hans Saudek (* 18. 8. 1896 Těšín) žil v době Protektorátu s manželkou a synem v Praze XII, v Jičínské ulici č. 8. Odtud byl deportován 10. 8. 1942 do terezínského ghetta transportem Ba pod číslem 258. Transportem Em 1. 10. 1944 jako číslo 96 byl transportován do Osvětimi. Jaká byla jeho další cesta, je nejasné, ale do koncentračního tábora Dachau byl přijat 10. 10. 1944 jako táborové číslo 115108. Poté byl 12. 12. 1944 přemístěn do tábora Kaufering. Zemřel v Dachau 5. 1. 1945. Hansův syn Petr (* 24. 12. 1923 Praha) byl transportován do terezínského ghetta transportem Ca 24. 10. 1942 pod číslem 698. Odtud byl stejným transportem jako otec dopraven do Osvětimi jako číslo 98. Poté se dostal spolu s otcem do koncentračního tábora Dachau, kde byl přijat pod táborovým číslem 115107. Zemřel na sklonku války, 14. 3. 1945. Manželka Hanse Hermína, roz. Wahleová (* 1. 3. 1895), byla transportována do ghetta Terezín s manželem jako číslo 1073. A stejným transportem jako manžel a syn byla dopravena do Osvětimi (č. 1297), kde zahynula.
Gustav Saudek (* 20. 11. 1894) vyrůstal v Sudetech. Doma se mluvilo německy. „Otec neuměl česky. Učil se česky a potom tu češtinu ovládl. Ne že by byl výborný češtinář, ale nějak tu melodii ovládl líp než Češi. Narodil se v 19. století a byl to člověk 19. století. Patřil k lidem, kteří když by viděli na ulici ležet člověka, tak by se ho snažili zvednout,“ vzpomíná JS. Obecnou a měšťanskou školu pravděpodobně vychodil v Děčíně, poté absolvoval střední školu, ne už však školu vysokou.
S jistotou víme, že narukoval do rakousko-uherské armády, což dokládá několik dobových snímků v hodnosti četaře. „Otec narukoval na srbskou frontu a někdo pro mě koupil jeho fotku v uniformě,“ dodává JS. S budoucí manželkou Pavlínou, rozenou Kučerovou (28. 6. 1901 Zliv – 5. 4. 1980 Praha), se Gustav potkal až po válce, kdy už měla nemanželského syna Pavla (* 1925). „Historka je prostá. Pavlův otec, který byl řídící učitel ve Zlivi, se o něho nikdy v nejmenším nezajímal. Mám dojem, že ve 20. letech minulého století to muselo být pro matku velice zatěžující. Možná že si vzala mého otce, který byl velice drobné postavy, pro nemožnost najít si lepšího partnera.“
Přestože byl Gustav Žid a Pavlína katolička, uzavřeli katolický sňatek, patrně v kostele sv. Michaela Archanděla v Podolí. Později byli v tomto kostele pokřtěni také jejich synové, dvojčata Karel (13. 5. 1935 – 25. 6. 2015) a Jan (* 13. 5. 1935). „Kdy se rodiče brali, nevím, ale tajili nám, že máme nevlastního bratra, ne však otcovou vinou. Myslím si, že matka se styděla, že měla syna za svobodna, a nesla to trpce. Neznám důvod, jak k jejich sňatku došlo, ale otec matku miloval. Matka si ubrala tři roky, když se brali, ale nevím proč. Zjistilo se to, až když skonala,“ vzpomíná JS. Gustav navštěvoval synagogu, matka držela v rodině katolické svátky, slavily se Vánoce a strojil stromeček. Nemanželský syn Pavlíny Pavel Kučera však v rodině Gustava Saudka nevyrůstal. „Že máme nevlastního bratra, jsme nevěděli. Otci to možná nakázali, to nemohu posoudit, ale pro mě vědět, že mám o deset let staršího, svalnatého bratra, tak to by bylo úžasně posilující. Bratr vyrůstal v městě Zliv u Hluboké nad Vltavou, kde se narodila naše maminka a kde ho vychovával strýc Stanislav, bratr matky. Bratra jsme poznali tak, že jsme asi už za války, ale určitě po válce, jezdili do Zlivi na prázdniny,“ upřesnil JS.
Gustav Saudek pracoval před válkou jako bankovní úředník a jeho manželka byla úřednicí v módní firmě spojené s tělovýchovou. Po narození dvojčat zůstala v domácnosti, kde jí zpočátku vypomáhala služka, jež později odešla. Rodina žila v pražském Podolí, ve vile v ulici Nad Cementárnou. „Matka byla přísná, zapřisáhlý abstinent, otec byl laskavý, nesmírně tolerantní, možná proto, že za světové války viděl na frontě umírat lidi. Nepil, jen občas vypil k obědu pivo. Nikdy mě neuhodil, na rozdíl od matky. Vzpomínám si, že jsme nebyli dobré děti. Můj bratr ne, ale já jsem lhal. Otec mě naučil plavat, chodit na pěší výpravy a myslím, že skutečně pozitivně ovlivnil můj život. Měl jsem štěstí. Později po válce, když jsme přišli k Vltavě, vzali jsme otci šaty na záda a přeplavali spolu řeku, což mi hluboce utkvělo v paměti,“ vzpomíná JS. Přestože spolu trávili řadu volných chvil, Jan si nevzpomíná, že by jezdili na společné dovolené. „S rodiči matky, babičkou a dědečkem, jsme se vídali. Otec matky byl prokuristou cementárny ve Zlivi, úctyhodný člověk. Babička byla spíše venkovská žena.“ Gustav trávil se svými syny, dvojčaty, hodně času. Zvláště při procházkách, kdy jim ukazoval svět. „Můj otec chodil před válkou s fotografem Otto Seligmanem po Kavčích horách a já za nimi. Tenkrát ta cementárna ještě kouřila, a Otto otci vyprávěl, že v Německu jsou tábory, kde Židy vraždí.“ Přicházelo jaro 1939.
S příchodem nacistů, po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a zavedení protižidovských opatření, nastávají změny i v rodině Gustava Saudka. Rodina sice mohla žít dál v ulici Nad Cementárnou, ale otec přišel o práci v bance. Pracoval jako dělník v lomu Kozolupy (nedaleko lomu Velká Amerika). Matka byla v domácnosti a snažila se rodinu zaopatřit. Chlapci s ní jezdívali do Zlivi za příbuznými, odkud si vozili nějaké oblečení a jídlo. „Na dětství nemám dobrou vzpomínku, protože občas mě zkopali spolužáci, jako židáka. Ale to jsou věci úplně k smíchu, protože většina mých současníků, kteří byli Židé, ti zemřeli. Já s bratrem jsme měli neobyčejné štěstí,“ vzpomíná JS. Do první třídy začali chodit Karel a Jan v Podolí v roce 1941. „Za války jsme chodili do školy u Vodárny. Byly tam dvě školy. Obecní a měšťanská a ty školy tam jsou dodnes. Dokonce Patrik (syn Káji Saudka) měl učitele, který jako mladý muž byl mým učitelem,“ vzpomíná JS. „Když tatínek odešel do Terezína, vůbec jsem to nevnímal. Dnes vidím, že jsem byl hodně necitlivý. Vůbec mě nenapadlo, že by se už nevrátil. Šel do koncentráku jako jeden z posledních, až v roce 1945. Dneska vidím, že aniž by se o to nějak snažil, velmi silně ovlivnil můj život,“ vzpomíná JS. Někdejší bankovní úředník, nyní dělník v kamenolomu Gustav Saudek byl transportován do terezínského ghetta transportem AE4 (520 osob) z Prahy 25. 2. 1945 jako transportní číslo 456. K jeho velkému štěstí se v Terezíně dožil osvobození. Matka Pavlína, Karel a Jan nebyli dotčeni protektorátními represemi o nic více než ostatní, přestože se jednalo o osoby ze smíšeného manželství. Nebyli omezeni na svobodě, pohybu, školní docházce či majetku. „Nic není horšího než říkat, že to bylo špatné. V podstatě jsem zůstal naživu,“ dodává JS.
Z pěti bratrů Saudkových dva zahynuli v koncentračních táborech, jeden krátce po osvobození a přežili jen Gustav a Oskar. „Bylo to docela dlouho po válce, nevím přesně, kdy se otec vrátil z Terezína. Pamatuji si ale, jak měl provázek a na tom ešus. Bylo moc radosti. Bylo to úžasné. Vypadalo to, že život nikdy nekončí. Vrátil se veselý, nicméně pohublý, ale nezlomený. Potom o každých Vánocích, které se slavily jaksi křesťansky, pronesl ,Jen aby nebyla válka‘,“ vzpomíná JS. Gustav se po válce vrátil ke své předválečné práci do Živnobanky Na Příkopě 28. Pracoval tu až do svého odchodu do penze v 50. letech.
V poválečných letech byl nedostatek všeho. „Doktor Schwazkopf, tuším, že to byl tatínkův švagr, byl senátor, u kterého otec žebral pro své synáčky. On nám dokonce jednou poslal i skútr. Jednou jsem ho dokonce viděl, když nás navštívil. Byl také neobyčejně malé postavy. Nikdy svým soukromým letadlem neletěl přes Německo. Když letěl do Rakouska, do svého rodiště, bral to někudy spodem a tenhle detail na mě udělal velký dojem. Balíčky s pomocí, které jsme dostávali, nebyly jen od rodiny Schwarzkopfů, ale posílala je i UNRRA. Někdy byly zabaleny do amerických novin, kde býval na zadní straně nedělní přílohy komiks. Tak jsme se v bublinách komiksů učili s bratrem anglicky,“ vzpomíná JS.
Na prarodiče zavzpomínal také Patrik Saudek (* 24. 11. 1968), syn Karla Saudka. „Babička Pavla byla přísná, dědeček dle mého mínění se jí snažil ve všem vyhovět. Přesně tak jako můj otec svému bratrovi. Když dědeček zemřel, byl jsem s octem na pohřbu a pamatuji se, jak mě tam otec vzal za ruku. To jsme si asi za celý život byli nejblíž. Doma v té době (1968–1976) se mluvilo česky se spoustou německých slov. Dědeček mluvil špatně česky, s německým přízvukem, jeho rodný jazyk byla němčina. Řekl bych, že k židovským svátkům a tradicím se vždy přistupovalo s úctou, ale vlažně. Spíše v symbolické rovině. Davidova hvězda namalovaná na stěně, menora v jídelně. Pěstoval se židovský humor. Dědeček Gustav je pro mě přirozená autorita. Nikdy nezvyšoval hlas, mluvil klidně, noblesní a křehká duše. Pokorný před životem, určitě si vytrpěl své. Naučil mě v dětském věku dívat se kolem sebe na našich četných procházkách a také lásce ke zvířatům. K tomu se váže historka, jak jsme v parku venčili morče a ono od nás uteklo a my ho do tmy hledali a pak se smutně vraceli domů. Přál bych si mít dědečka zpět na zemi a zase se procházet. Chodím za ním nyní na židovský hřbitov.“
Poslední vzpomínka Jana Saudka na otce: „Můj otec byl pokorný Žid. A já měl tu nesmírnou čest se s ním rozloučit. Když upadl na ulici, byl odvezen do nemocnice. Tenkrát doktoři říkali, co tady dělají ti kluci? A já jim říkal, můj otec umírá. Nevěděl jsem to, ale otec skutečně umíral. Nějaký doktor se nás ujal, dali nám pláště a pustili nás k otci. Takže já měl tu možnost – pak už se nikdy neprobral – se s ním rozloučit. A to je jediná dobrá věc v životě, kterou jsem udělal.“ Gustav Saudek zemřel v Praze 14. 7. 1976 a místem jeho posledního odpočinku je Nový židovský hřbitov na Olšanech.
„Je to příběh o tom, že jsem měl štěstí. Ale nechtěl bych, aby mé svědectví o otci a době vyznělo nějak pesimisticky,“ dodal Jan Saudek.