(115 let)
K rozvoji kinematografie začalo docházet koncem 19. století. Ve světě i u nás začaly vznikat první biografy. Promítaly se tu jen krátké filmy, přesto byl o ně velký zájem. Velkou zásluhu na tom mají tzv. kočovná divadla.
Teprve v roce 1907 se u nás otevřelo první české kino. V domě U Modré štiky v Karlově ulici v Praze ho 15. září slavnostně otevřel Dismas Šlambor alias Viktor Ponrepo. Původně provozoval kouzelnické umění. Jezdil po českém venkově a bavil lidi. Na Jubilejní výstavě v Praze ho nadchl vystavený Edisonův fonograf a v dřevěné boudě Kříženeckého promítání prvních filmových záběrů. Časem si pořídil i vlastní promítací přístroj. Po několika pokusech promítání dostal povolení na založení vlastního kina. Mělo 56 sedadel a hrálo denně kromě pátku. Ponrepo se při každém promítání zdvořile s diváky přivítal. Když už jich začalo přibývat, nechal si natočit úvodní znělku, v níž se divákům ukláněl na plátně. Při promítání pomáhal Ponrepovi jeho bratr Karel Šlambor, který diváky do představení uváděl, komentoval děj a vytvářel zvukové efekty. Někdy Ponrepo komentoval filmy sám. Promítání filmů doplňoval nejprve svým starým fonografem, až po letech angažoval klavíristu a houslistu. Kino Ponrepo promítalo i po zakladatelově smrti, dalších dvacet let.
Martina Jurová, foto © Wikimedia Commons
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
