Nacistické Německo porušilo mnichovskou dohodu z 29. září 1938, když překročilo 15. 3. 1939 hranice okleštěného Československa. Na obsazeném území zřídilo autonomní Protektorát Čechy a Morava vyhlášený výnosem Adolfa Hitlera 16. 3. 1939. Nešlo o nic jiného, než o připojení zbytků našeho území a části Těšínska odstoupeného Polsku v září 1938 k Německé říši.

Německo považovalo tento akt za zcela legální, protože k němu došlo po vynuceném jednání Háchy s Hitlerem v Berlíně v noci z 14. na 15. 3. 1939. Pro nacisty jsme byli jen uměle vytvořený státní útvar omezující životní prostor Němců, neschopni vlastní existence a působící jako ohnisko nestability ohrožující evropský mír. Mezinárodní právo však považovalo tento akt za zamlženou nelegální anexi.

Slovenská republika - Slovensko se v té době vydalo jinou cestou. Pomnichovského rozčarování využila Hlinkova slovenská ľudová strana k vyhlášení slovenské autonomie přijaté pražskou vládou a ustanovením zemské autonomní vlády Slovenska v čele s Jozefem Tisem 7. 10. 1938. Klíčovými byly plány Hitlera, který po obsazení Sudet počítal s rozbitím i zbytků Česko-Slovenska. Nechtěl však riskovat válku se západními mocnostmi, proto volil jistější cestu, kterou mu měli „umést“ Slováci. Během návštěvy Tisa v Berlíně dal Ribbentrop Slovákům na vybranou – buď okamžitě samostatný stát, nebo bude mít Maďarsko volnou ruku k obsazení Slovenska. Tiso odmítl vyhlásit samostatnost sám, proto telefonoval z Berlína prezidentu Háchovi, ten svolal na druhý den zasedání slovenského sněmu, který po Tisově doporučení 14. 3. 1939 samostatnost Slováků vyhlásil. Následující den Hitler obsadil zbytky Čech a Moravy. Slovenská republika byl samostatný území celek v letech 1939–1945, který hraničil s Německem, Protektorátem, krátce Druhou Polskou republiku a později s Maďarským královstvím. Součástí Slovenska nebyly jižní a východní oblasti zabrané Maďarskem, a naopak se součástí Slovenska stala území dnes polských oblastí Oravy a Spiše.

Protektorát Čechy a Morava
Po dobu své existence od 16. 3. 1939 do 8.-9. 5. 1945 byl jeho státním prezidentem Emil Hácha. Nicméně skutečnou moc měl říšský protektor v Čechách a na Moravě. Přestože čs. ústava nebyla nikdy formálně zrušena, neexistoval parlament a nové zákony nebyly přijímány. Vycházela pouze vládní nařízení se silou zákona a možností existující zákony libovolně měnit. Pro mnohé to byla doba nejistoty, obav a ponížení, která zavedla nové pořádky na dlouhých šest let. Tak se stalo, že kdo chtěl s vlky žíti, musel s nimi výti, ale našli se i tací, kteří to měli naopak a sami chtěli s vlky výti. Národ se rozdělil. Jedni odmítali vše, co Protektorát představoval, a odešli do ilegality domácího odboje, odboje zahraničního nebo aktivně škodili ve své profesi či komunitě, jak to jen šlo. Další skupina pasivně přijala nastolené zlo s odhodláním přečkat vše se zdravou kůží. Našli se i tací, co nastalé změny vítali a přispívali okupačním orgánům ze všech sil. Každá skupina měla své důvody, které lze však objektivně posoudit pouze očima té doby.
Němci od samého počátku věděli, co chtějí, a šli si tvrdě za tím. Akce Mříže byla zatýkací operace gestapa s pomocí českého četnictva. Zahájena byla hned 15. 3. 1939 a směřovala proti levicovým aktivistům, Židům a německým emigrantům. V její síti uvízl např. i novinář Ferdinand Peroutka. Přípravy na operaci zahájilo gestapo již v létě 1938. Během prvních dvou dnů bylo zatčeno okolo 6 000 osob a 1 500 z nich bylo odesláno do koncentračních táborů. Uvězněno bylo 927 komunistů a 150 německých exulantů. Potlačování lidských práv pokračovalo 21. 6. 1939, kdy říšský protektor vydal soubor protižidovských předpisů. Nařízení detailně definovalo Židy, znemožnilo jim nakládat s jejich majetkem a nařízení následná jim znemožňovala podnikání, volný pohyb, vzdělání a další občanské svobody, pro ostatní obyvatele Protektorátu zatím dostupné.

Konečné řešení české otázky
První návrhy připravili aktivisté kolem Henleina a Franka a předložili je 12. 7. 1939 gen. Erichu Fridericimu (vel. voj. okruhu Čechy a Morava). Říšský protektor Neurath a Frank plán dopracovali a 31. 8. 1940 poslali Hitlerovi ke schválení (schválen v říjnu 1940). Rasově vhodní Češi měli být podle tohoto plánu germanizováni, rasově nevyhovující vystěhováni a nespokojenci likvidováni. „Zvláštní zacházení" (smrt bez soudu) a nacistické komise měly české občany zařadit do kategorií, a tak rozhodnout o jejich germanizaci, vystěhování či likvidaci. Díky tomu byly trpěny kolaborantské a fašistické organizace, spolupracující s gestapem. Konečné řešení české otázky předložil 2. 10. 1941 Heydrich na poradě pohlavárů protektorátního okupačního režimu. Hlavní rasový a osídlovací úřad SS v Berlíně stanovil, že 45 % našeho národa bude germanizováno, 40 % vystěhováno a 15 % zlikvidováno. Na jaře 1942 začal rasový soupis českých občanů maskovaný jako zdravotnické vyšetření TBC. Ideové předpoklady byly čerpány z členské evidence kolaborantských organizací.

Kolaborantské, fašistické a nacistické organizace
Německo potřebovalo český průmysl, který neměl cenu bez dělníků. Po pracovní mobilizaci (1941) počet dělníků vzrostl na 1 701 000 a počet všech zaměstnanců na 2 429 000. Protektorát byl také cenným zdrojem pracovních sil v rámci programu totálního nasazení v Říši. Do tohoto programu se zapojilo přes 600 000 našich lidí. Nacistické vedení proto mělo velký zájem na kolaborantských organizacích, zajištujících pracovní nasazení, klid a výchovu k říšské myšlence.

Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě - cestu „převýchovy“ české mládeže vytyčil říšský protektor Reinhard Heydrich a do čela instituce postavil Emanuela Moravce a Františka Teunera pověřeného organizací. Kuratorium byla masová mimoškolní organizace v duchu nacistických představ pro mládež ve věku 10-18 let (1943–1945 asi milion dětí). Vzniklo 28. 5. 1942, ale skutečně fungovat začalo až 13. 3. 1943, kdy se uskutečnilo v budově Městského divadla ve Slaném jeho slavnostní založení. Bylo centrálním orgánem, zřízeným ke koordinaci činností spolků majících úřední souhlas k organizaci mládeže. Vazbu mělo pouze na německou Hitlerjugend, nacistickou organizaci mládeže, která určovala hlasem svých poradců směr Kuratoria. Členství bylo povinné, ale členy se nestaly děti se zdravotními problémy či přijatelně omluvené. Zákaz vstupu měly děti nečestného jednání, vzbuzující veřejné pohoršení, v úředním zajištění, Židé a židovští míšenci. Vydávalo vlastní časopis „Zteč”, jehož první číslo vyšlo 1. 10. 1942. Akcemi Kuratoria byla celá řada masových projektů, jako např. Zotavovací akce „Odkaz Reinharda Heydricha“, Basketbalové mistrovství mládeže či Týden zimního sportu. Kuratorium fungovalo do května 1945. Vyšetřovací komise ukončila činnost Kuratoria 28. 8. 1945 a Národní lidové soudy v rámci tzv. „národní očisty“ odsoudily Dr. Františka Teunera (v nepřítomnosti – později omilostněn a propuštěn), Karla Mihalíčka (v nepřítomnosti), Eduarda Chalupu a Jana Svobodu k trestu smrti. Josefa Viktorina k doživotí, Karla Žaluda na 25 let, Jiřího Máleka na 10 let, Jaroslava Krigara na 6 let a Václava Krigara na 4 roky. Emanuel Moravec spáchal sebevraždu. Odsouzen k trestu smrti byl také Jan Svoboda, který 28. 4. 1945 podnikl s pěti dalšími pokus o atentát na Edvarda Beneše v Košicích (později zmírněn trest E. Benešem).

Vlajka - původně se jednalo o Fašistické studentské sdružení, které od roku 1928 vydávalo stejnojmenný časopis. Ve 30. letech se změnila na politický klub a v roce 1936 se sloučila s politickou skupinou Za Nové Československo. Po Mnichovu se zradikalizovala a začala užívat násilné metody. Proto byla její činnost 11. 11. 1938 ukončena. Za Protektorátu se z Vlajky stala kolaborantská organizace, nelze tedy již mluvit o té samé Vlajce, jako byla ta prvorepubliková. Vůdcem se stal Jan Rozsévač - Rys (vl. jm. Josef Rozsévač). V roce 1940 měla bezmála 13 500 členů. V roce 1943 byla z popudu Moravce rozpuštěna a někteří vedoucí přešli do Kuratoria. Rys-Rozsévač byl po válce odsouzen k trestu smrti a popraven, stejně jako další členové vedení Vlajky – Josef Burda, Otakar Polívka a Jaroslav Čermák, a nad dalšími hlavouny byly vyneseny vysoké tresty.

Národní souručenství bylo výnosem z 6. 4. 1939 prohlášeno za jedinou politickou protektorátní stranu, která sdružovala takřka všechny muže v protektorátu, ženám a Židům nebyl vstup povolen. Koncem roku 1939 měla strana 4 092 308 členů a stala se největší politickou stranou v našich dějinách, přestože členství bylo formalitou. Coby politická organizace zanikla 15. 1. 1943 a nástupcem se stala kulturně a politicky propagandistická korporace stejného jména, která zanikla v květnu 1945. Její představitelé byli po válce souzeni Národním soudem.

Národní odborová ústředna zaměstnanecká byla za Protektorátu masová kolaborantská organizace, která měla kontrolovat zaměstnance a jejich ochotu zapojit se do výroby ve prospěch Říše. Organizace vznikla výměrem ministerstva vnitra z 30. 6. 1939 a zahrnovala 698 odborových sdružení. Vedení se plně podřizovalo Národnímu souručenství. Počet evidovaných členů v roce 1944 byl 564 395.

Svaz zemědělství a lesnictví byl organizací, jejíž vznik si vynutil okupační režim výnosem z 1. 12. 1942. Kolaborantská organizace povinně sdružovala majitele půdy a lesů nad 0,5 ha rozlohy. Svaz měl za úkol zvyšování zemědělské produkce a kontrolu zemědělců. Funkcionáři svazu se ochotně podíleli na nejrůznějších kolaborantských akcích, řada z nich byla po válce souzena. Svaz měl přes 300 000 členů, většinou však pasivních.

Dobrovolnická svatováclavská rota byla vojenská jednotka čs. kolaborantů zřízená 5. 3. 1945 rozkazem K. H. Franka. Vznikla v rámci Kuratoria a dohled nad jejím formováním měl SS-Brigadeführer Bernhard Voss. Nikdy nebyla vojensky nasazena a v květnu 1945 kapitulovala. Její příslušníci byli internováni.

Dobrovolné fašistické organizace
Pro většinu lidí je dnes pohled na protektorátní fašismus a nacismem jedno a totéž. Pravdou je, že fašismus u nás v meziválečném období byl opravdu extrémním proudem, ostře vystupujícím jak proti prvorepublikové demokracii, tak i proti jejím představitelům. Po příchodu Němců v březnu 1939 se však skuteční fašisté uchýlili do ústraní a k nacistům přešli především kariéristé.

Česká pracovní fronta byla fašistická buňka odborářského charakteru s cílem převychovat dělníky v duchu nacistické ideologie (rozpuštěna 1943). Česká studijní společnost pro řešení židovského problému a rasové otázky vznikla v nakladatelství Orbis (1941) a chtěla, aby se i čeští fašisté mohli podílet na arizaci židovského majetku. Nacisté se ale nechtěli dělit. Česko-německá společnost se podbízela okupantům ke spolupráci v oblasti kultury, vědy, osvěty a výuky němčiny. Český svaz válečníků byl kolaborantskou organizací s podporou nacistů. Vedl ho plk. četnictva O. Bláha, povýšený na generála četnictva, který udržoval styky s gestapem i s bezpečnostní službou. Svaz měl 7 772 členů, ale nacisté chtěli dělníky, nikoli vojáky. Bláha byl popraven 21. 1. 1946. Strana zeleného hákového kříže kopírovala nacistickou stranu v domnění, že okupanti ocení tuto angažovanost a přizvou ji k vládnutí. Strana měla v roce 1941 asi 2 100 členů a její vůdce F. M. Mlčoch byl 26. 4. 1946 popraven. Národopisná Morava byla nebezpečná fašistická organizace moravsko-slováckých fašistů, žádající připojení Moravského Slovácka k vazalskému fašistickému Slovensku. Protižidovská liga byla extrémní fašistická organizace s podporou okupačních úřadů. Pro árijský boj i protižidovské kampaně sloužil časopis Úder. Fašistické gardy vznikly v srpnu 1939, později se staly součástí Českého národně socialistického tábora – Vlajka. Garda cvičila na Střeleckém ostrově v Praze a v roce 1943 se rozpadla.

Hašteřivost, lačnost po moci, kolaborace, udavačství, antisemitské útoky, na to vše protektorátní bezpečnostní služba i gestapo pohlížely blahosklonně. Vždyť rozdrobenost kolaborantských stran, žalování jedné na druhou, zvláště když žádaly o finanční podporu, dávala nacistům možnost mít je pod kontrolou. Nadšená kritika oficiální kolaborantské linie Háchy a Moravce hrála nacistům do karet, protože tak zvyšovala její efektivitu.

Tento článek není faktografií, pouze chtěl připomenout smutné výročí 85 let od obsazení Čech a Moravy nacistickým Německem 15. března 1939. Výročí, které je zpravidla vnímáno jako velká křivda, dodnes vyvolávající emoce směrem k tehdejším okupantům. Ale je dobré si také připomínat i to, co už tak známé není.

Luděk Sládek, foto © Wikimedia Commons