Psal se rok 1929, když se v české židovské rodině v Praze narodil Erik Polák. Až do okupace Československa nacistickým Německem vyrůstal v Libni, která tehdy byla spíše jedním z předměstí Prahy, a téměř vůbec si neuvědomoval nějakou odlišnost od většiny vrstevníků.
Jen židovská škola a občasné „rodinné“ návštěvy synagogy o velkých svátcích mu připomínaly příslušnost k židovské komunitě. Jak ale později napsal ve svých vzpomínkách, neoddělovalo ho to nijak od jeho nežidovských kamarádů. Až krutá a zpočátku neuvěřitelná zkušenost z pronásledování Židů, rozpoutaného hned po okupaci českých zemí…
Jeho dětství, brutálně přerušené okupací, předčasně skončilo a následující léta krutě zdecimovala jeho rodinu a jeho samotného vystavila nejtěžším zkouškám. Na počátku bylo znemožnění všech dosavadních forem normálního života, uvržení Polákovy rodiny do onoho pověstného „ghetta beze zdí“, které Židy oddělovalo od jejich dosavadních spoluobčanů. Potom již následovala deportace do terezínského ghetta, které se mělo stát zastávkou na další cestě do neznáma. Erik Polák měl to štěstí, že v ghettu byl umístěn v pověstné „jedničce“, dětském domově v objektu L 417. Domov, ve kterém působili pedagogové a vychovatelé, mj. i profesor Valtr Eisinger, se stal neformálním centrem života dětí a mládeže v ghettu. Erik Polák se aktivně účastnil dění v dětském domově a odnesl si odtud i základy získané v tajném vyučování. Netušil tehdy, že o několik desetiletí později se do této budovy vrátí, aby se mohl podílet na její přeměně v Muzeum ghetta… Z Terezína vedla jeho cesta nejprve do pověstné „továrny na smrt“, jak byl přezdíván koncentrační tábor Osvětim-Březinka. Přežil tamní peklo i následující pracovní tábory, a nakonec byl osvobozen těžce nemocný a k smrti vyčerpaný. Těžkých životních zkoušek však nebyl ušetřen ani později, když v letech tzv. normalizace po dlouhých dvacet roků nemohl vykonávat svou profesi historika, a tak pracoval jako pomocný stavební dělník a později jako administrativní pracovník. Po listopadu 1989 se stal jedním ze zakladatelů a nejagilnějších členů Terezínské iniciativy, organizace bývalých vězňů terezínského ghetta. Své úsilí soustředil především na odstraňování mezery, která vznikla v předchozích letech ve výzkumu i prezentaci dějin terezínského ghetta. Od listopadu 1990 začal pracovat v historickém oddělení Památníku Terezín. Budování Muzea ghetta, rozvinutí výzkumu o životě dětí a mládeže v ghettu, příprava rekonstrukce bývalých Magdeburských kasáren v Terezíně a počáteční fáze vzdělávací činnosti Památníku Terezín, to vše zůstane spjato s jeho jménem. V březnu 1996 PhDr. Erik Polák, CSc., po těžké nemoci náhle zemřel. Uzavřela se tak životní dráha člověka, který přinesl velký vklad především do úsilí o trvalé uchování památky obětí genocidy Židů za druhé světové války. Jeho nelehká a často strastiplná životní dráha trvala bohužel jen 67 let, a proto mohl realizovat jen malou část ze svých četných výzkumných a muzejních záměrů.
Vojtěch Blodig
Více informací o Eriku Polákovi najdete v knize Tři kapitoly. (Erik Polák: Tři kapitoly, Praha: Sdělovací technika 2006)
Památník Terezín
www.pamatnik-terezin.cz
Nesouhlas se zpracováním Vašich osobních údajů byl zaznamenán.
Váš záznam bude z databáze Vydavatelstvím KAM po Česku s.r.o. vymazán neprodleně, nejpozději však v zákonné lhůtě.
